Na skoro poslední dny roku 2025 přijela dcera s vnučkou ze Švédska. Vlastně jsme se viděly na začátku roku a pak koncem roku. Byly jsme zvědavé na vnučku a na setkání jsme se těšily. Vnučce budou tři roky a my si říkaly, že už si budeme povídat. Vzala jsem knížku Pinocchia, že jí budu číst. Jenže když jsem začala číst, zjistila jsem, že malá Nikki téměř nerozumí. Tak jsem jí začala jen ukazovat obrázky a ona mi odpovídala švédsky. A tázala se. Já jsem ovšem vůbec nerozuměla. Byl to zoufalý pocit. Po celé dva dny komunikace vázla. Malá k nám začala cítit nechuť a mračila se na nás. Mezi námi se vytvořila bariéra, dokonce propast. Prázdno.

Já jsem si vzpomněla na svůj kdysi pobyt v Londýně u tety a strýčka. Bylo mi tehdy jedenáct let, tedy ještě malá holka, zasazená do cizího prostředí. Teta se strýčkem byli starší lidé, jako dnes my dvě se sestrou. Oni sice mluvili česky, avšak cizí jsme si také byli. Nedokázala jsem si zvlášť k tetě najít vřelý vztah.

Když dcera s malou odjížděly, sotva nám zamávala. A já jsem se najednou v myšlenkách viděla v tetě, která se marně snažila se mnou sblížit. Pocítila jsem stud a lítost, že jsem kdysi nebyla vstřícnější a otevřenější.

Jednou nám táta při svých monolozích řekl: „To se ti všechno v životě vrátí, i slova, o kterých už ani nevíš, žes je řekla.“

Tak nevím, jestli mu mám dát za pravdu.