Jedna z největších hrůz, která se kdy na královském dvoře odehrála. BÁL SVĚTLUŠEK. Stalo se 28. ledna roku 1393. A hlavním aktérem byl sám francouzský král Karel VI., zvaný Šílený.

Už samo přízvisko o něčem svědčí. A ona česká stopa? Francouzský král Karel VI. byl totiž pravnukem českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

Zmíněný Karel VI. byl synem krále Karla V. zvaného Moudrý*/ a Jany Bourbonské.  Po otci zdědil synek trůn a po matce šílenství. Královna prý byla velice krásná, ale zatížená dědičnou psychickou chorobou. Podle novodobých výzkumů šlo buď o schizofrenii nebo porfýrii. Jiní historici se přiklánějí k bipolární poruše. Jana porodila svému královskému manželovi celkem devět dětí, ale přežily pouze dvě. Následník trůnu Karel a jeho mladší bratr Ludvík z Valois, vévoda Orleánský. Psychicky zdravý nebyl ani jeden. Ludvík trpěl „jen“ depresemi, ale jeho korunovaný bratr měl daleko horší trable.

Jako vládce si Karla VI. Francouzi velmi vážili a měli ho rádi, o čemž svědčí jeho druhý přídomek Bien-Aimé, tedy Milovaný. Projevy jeho duševní choroby zpočátku zas tak časté nebyly. Kronikáři popisují, jak se u panovníka střídaly stavy neskutečné euforie a hlubokých depresí. Později se přidaly paranoidní bludy a nepříčetné záchvaty.

Poprvé se choroba předvedla v celé své děsivosti  v roce 1392 při tažení do Bretaně, když bylo Karlovi 24 let. Vzal si tehdy do hlavy, že všichni kolem něj jsou nepřátelé a že mu jdou po krku. Úplně se rozběsnil, křičel a v šílenství zabil čtyři muže ze svého doprovodu. Napadl i svého bratra Ludvíka. Přeživším se nějak podařilo krále přeprat a zpacifikovat, čímž Ludvíkovi zachránili život. A ten bráchovi jeho útok nikdy nezapomněl. Od té doby byli navždy v opozici. Neustále se vzájemně provokovali a dělali si schválnosti.

Karel VI. Šílený a Isabela Bavorská. Iluminovaná miniatura z Froissartovy kroniky /1470-1472/ (commons.wikimedia.com)

Nutno poznamenat, že jako podivín se král choval už předtím. Například když byla roku 1389 korunována jeho manželka Isabela Bavorská francouzskou královnou. Karel zatoužil zvědět, co si o jeho ženě myslí lid. Zde malá vysvětlivka - králova manželka byla údajně velice ošklivá a ani za tři roky se nenaučila pořádně francouzsky. Poddaní ji neměli rádi a obdařili ji úděsnou přezdívkou Prasnice. Takže - král se převlékl za prostého muže, chodil po tržišti a vyzvídal. No a dozvěděl se vše výše uvedené. Pročež se hned na místě strašně rozzuřil, obeznámil přítomné s faktem, že je jejich panovníkem a vyhrožoval hrdelními sankcemi. Nikdo mu samozřejmě nevěřil a všichni se mu vysmáli. Došlo dokonce ke rvačce, ze které král vyvázl jen tak tak.

A. teď už konečně k onomu avizovanému bálu. Jeho název je drsně ironický a může za něj kronikář Froissart, který o něm referoval dopodrobna a s luxusem všech děsivých detailů.

Když se v lednu roku 1393 potřetí vdávala královnina nejoblíbenější dvorní dáma, uspořádala jí panovnice rozverný maškarní ples. Každý chtěl nějak překvapit. Král si spolu s pěti urozenými dvořany připravil taneček lesních mužů. Natřeli si šaty kolomazí a vyváleli v koudeli a peří. Vtrhli na scénu v divokém reji a za příšerného halekání. Podle Froissarta vyřvávali oplzlosti, byli obscénní a napadali přítomné. Opilí byli všichni, nejen tahle parta chlupatců. Většina diváků hlavně vůbec netušila, že král je v rozdováděné grupě. A pak se najednou králův bratr Ludvík přichomejtl k rozvášněným "divochům" s pochodní. Možná schválně, možná to byla jen nehoda...

To, co následovalo, byla koncentrovaná hrůza. Muži jeden po druhém vzpláli. Královna omdlela, protože uviděla manžela v ohni. Nastal příšerný chaos. Chladnokrevně a velice duchapřítomně se zachovala jedině vévodkyně z Berry. Hned přes krále přehodila svou vlečku a pomocí mohutné sukně monarchu rázně uhasila. Jeden z „divých mužů“ se údajně spasil skokem do kádě s vínem či splašky (informace kronikářů se liší). Další uhořel na místě a zbylí tři umírali v bolestech dva dny.

 

BÁL SVĚTLUŠEK. Uprostřed hořící "diví muži". Vlevo - druhá dáma v modrém /vévodkyně z Berry/ - schovává krále pod sukni a hasí. Na jejím klíně je vidět jen jeho hlava. Vpravo - za mužem v černém  klobouku - hořící ubožák v kádi. /Illuminovaná miniatura z Froissartovy kroniky (commons.wikimedia.com)

Bál světlušek skončil příšerně. A mohlo být ještě hůř, protože, když se hororová informace dostala mezi lid, byla z toho málem raná revoluce. Poddané neskutečně vytočilo, jakému nebezpečí vystavil panovníka jeho vlastní bratr.

Nakonec se vše urovnalo, ale Karla VI. událost velice poznamenala. Přišla další ataka jeho nemoci, která trvala sedm měsíců. Vládce Francie nepoznával svou ženu a odmítal ji. Vytrvale demoloval veškeré zařízení své komnaty, nebyl schopen udržovat hygienické návyky, přestal mluvit a pouze vyl jako zvíře. Ve světlých chvilkách upadal do hlubokých depresí. Právě tehdy mu manželka přivedla konkubínu jménem Odette de Champdivers, protože s ní samou odmítal jít do postele. Tomu se teda říká servis...

Přesto ale zvládl král s královnou v letech 1383-1407  celkem dvanáct dětí. I když se jeho šílenství periodicky opakovalo. A milenka Odette mu porodila jednu dceru navíc. Z legitimních dětí přežila do dospělosti většina. Pro nás je zajímavé, že z nejstarší dcery Isabely udělali záruku míru s Anglií tak, že ji v šesti letech provdali za Richarda II. Plantageneta. Vdovce po tzv. Dobré královně Anně. Tou byla česká princezna Anna Lucemburská,  dcera Karla IV..

Když se pak v Anglii vyměnili králové a politická situace to vyžadovala, poslala Francie další královskou dcerku. Princeznu Kateřinu z Valois, a to Jindřichovi V. Plantagenetovi. Stoletá válka byla pořád v běhu. Když pak v roce 1415 Francie prohrála bitvu u Azincourtu, dohodl se v Karel VI. v Troyes se svým zetěm anglickým králem. A překvapivě z něj udělal svého nástupce na francouzský trůn. Přičemž dauphina Karla, svého vlastniho syna, z nástupnictví navěky vyloučil. Ten se s tím samozřejmě nehodlal smířit a Smlouvu z Troyes neuznal. Hlavním argumentem bylo samozřejmě otcovo profláknuté šílenství.

  

Francouzský královský pár v době Smlouvy z Troyes. Iluminovaná miniatura z Froissartovy kroniky /1470-1472/ (commons.wikimedia.com)

Přesto ještě Karel VI. vjel roku 1420 s Angličany do Paříže. Triumfálně. A to se Francouzům hodně nelíbilo Začali se bouřit. Zanedlouho (1422)  zemřel anglický král Jindřich na úplavici. A právo na francouzský trůn zdědil jeho roční syn. Když následně umřel i Karel VI. Šílený, Francie se rozdělila. Značná část byla proti Angličanům a povstala. A do jejich čela se postavil kdo? No přece Jana z Arku!

A z dauphina, při jehož korunovaci v roce 1429 Panna Orléanská asistovala, se stal král Karel VII. zvaný Vítězný. Reformami částečně vyřešil tristní finanční a armádní situaci zdevastované země. Především ale dovedl Francii k ukončení Stoleté války a upevnil královskou moc.

To už jsme se od „Bálu světlušek“ dostali hodně daleko.  Ale po české stopě jsme šli vlastně pořád...

 

 

 */ Karel V. Moudrý byl synem Bony Lucemburské; 

Fakta: Kronika stoleté války. Jean Froissart, MF 1977; Wikipédia Française;