Olomouc je plná příběhů. Sbírám střípky a ukládám do mozaiky. Některé kousky mi stále chybí, některé jsem možná uložila špatně. Nejsem ani historik, ani Olomoučák.

Teď moje plány na rok 2026. Vytáhnu příběhy ze šuplíku a podělím se o ně. Před radnicí je zvonička. Když si něco hodně přejete a zazvoníte na zvoneček, tak se vám to splní. Jenom nesmíte nikomu prozradit, co jste si přáli.     

Povídání o Vile Primavesi

V centru staré Olomouci, u kostela sv. Michala, přímo u barokní univerzity, stojí na hradbách vila Primavesi, původně vila Eugénia. Perla vídeňské secese. Je nenápadná, tichá a jako zámek spící Šípkové Růženky. Na průčelí stojí socha Ponocného, který svojí lampou svítí příchozím.

Jen pojďte dál, račte vstoupit.

Vcházím tedy nenápadnou brankou. Parkánová zahrada s výhledem do Bezručových sadů je zapadaná prvním sněhem. Zima si letos nějak pospíšila. V přízemí vily je útulný kafec. Usadím se k malému stolku. A pohádka může začít.

Bylo, nebylo, ale když je tady ta krásná vila, tak bylo, někdy na konci 18. století se ze severoitalské Lombardie, sužované válkou, přestěhovala do Olomouce rodina Paola Antonia Primavesi. Bydleli na Dolním náměstí, měli malou banku a obchodovali.

Otto Primavesi (1874-1926) patřil už k čtvrté generaci této rodiny. Bohatý bankéř a podnikatel v cukrovarnictví, ale také veliký znalec a mecenáš umění se zamiloval se do mladé vídeňské herečky Eugénie Butschek 1868-1962, která pod uměleckým jménem Mada, hostovala v olomouckém divadle. Takhle nějak začala naše love story z časů secese.

Krásná Eugénie se vzdala slibné herecké kariéry a provdala se za úspěšného podnikatele. Otta právě pro ni, a taky spolu s ní, postavil vilu na hradbách v letech 1905-1906. A nebyla to vila ledajaká. Architekti Franz von Krauss a Josef Tolk byli totiž jejich přátelé a navrhli pro ně mistrovské dílo. Dvoupodlažní, asymetricky členěnou budovu s mansardovou střechou s věžičkami a arkýři, harmonicky ukotvenou v okolní barokní zástavbě, s moderním interiérem, s centrální obytnou halou a anglickým schodištěm stoupajícím k ochozu. Vila měla špičkové technické zázemí, vlastní elektrárnu, centrální vytápění, vysávání a ventilační systém. Nábytek a vnitřní vybavení dodali vídeňské umělecké dílny Wiener Verkstatte.

Primavesiové mívali hodně návštěv. Byli příjemní a pohostinní. Jejich přátelé taky nebyli ledajací. Často tam pobýval sochař Anton Hanák a malíř Gustav Klimt. Dům i zahradu doplnili řadou uměleckých děl. Hanák sochami Živá voda, Dítě nad všedním dnem, bustou Eugenie, sochou Ponocného, bylo tady taky 15 Klimtových obrazů, portrét Eugénie Primavesi, který je dnes v Japonsku v museu Toyota, portrét jejich dcery Mady, které bylo devět let, byl dárek od Klimta k Vánocům. Dnes ho vlastní Metropolitní museum New York. Rád sem chodil také Josef Hoffman, který se taky podílel na zařízení pokojů a architektonickém dotváření vily.

Paní Eugénie byla vynikající hostitelkou, její kostýmové večírky na parkánové zahradě s šeříky a jasmínovými keři byli vyhledávané. Jídlo se podávalo skvostné. Dobře znala své hosty a do deníčku si zapisovala, co kdo rád.

Teď bych měla ještě napsat, že se jim narodily čtyři děti a oni žili šťastně dokud neumřeli. Ale nebylo tomu tak. Děti se sice narodily, ale to štěstí je nějak opustilo. Otto se začal angažovat v politice a v roce 1913 převzal Wiener Verkstatte. Banka Primavesi měla finanční potíže a byl nucen odstoupit z jejího vedení.

S první světovou válkou přišla krize. O produkci z dílen Wiener Verksttate přestal být zájem. Sériová výroba byla lacinější. Otta dílny hodně dotoval, ale sám utrpěl další značné finanční stráty při vzniku první republiky. Byl přesvědčený monarchista. Manželé Primavesi v roku 1923 vilu prodali a přestěhovali se i se svou uměleckou sbírkou do Vídně.

Snaha znovu stabilizovat Weiner Verksttate stála rodinu hodně peněz, ale začali mít i jiné potíže. Manželé se po třiceti letech rozešli. Otto to vše neunesl, těžce onemocněl a sáhl si na život. Byl pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci. Rodinná hrobka je z mramorových bloků se sochou truchlící ženy. Jejím autorem je Anton Hanak. Eugénie pak zůstala žít s dětmi ve Vídni, kde taky zemřela.

Z krásné pohádky zůstala jenom vzpomínka a několik unikátních uměleckých děl.

Taky v Olomouci bylo všechno jinak. Vilu koupil doktor František Koutný a přestavěl na soukromé sanatorium. Stejně, na místě, kde byla vila, stál kdysi dávno špitál, tradice je tradice. Přízemí sloužilo jako byt pro jeho rodinu. Na poschodí byl najednou operační sály, porodnice, lůžkové pokoje. V podkroví bydlelo 12 řádových sester, které se starali o pacienty. Dokonce tu měli malou kapli.

Po smrti Dr. Koutného koupil a dál a provozoval sanatorium jeho kolega Dr. Pospíšil. Byla válka, ale taky to nějak šlo. Jenom ta fasáda se musela kvůli bombardování přemalovat na šedivou.

Pohroma přišla až v roce 1952, když byla vila znárodněna a začala éra socialistického zdravotnictví. Ze sanatoria se stala najednou poliklinika. Ambulance všeho druhu. Olomoučáci sem chodili k obvodnímu, na dětské i k zubaři.

Původní zařízení bytu šlo do depozitáře Vlastivědného muzea v Olomouci a kdoví ještě kde. Něco se zničilo, něco rozkradlo. Doktor Pospíšil měl štěstí. Nechali ho tady pracovat. Jenom všechno pomalu chátralo.

Po roce 1989 přišla restituce. Vila byla vrácena rodině Dr. Pospíšila, tedy jeho dceři paní Olze Dvořákové a ta ji následně darovala své dceři paní Pavle Honzíkové, vnučce Dr. Pospíšila.

První pokus o záchranu nebyl šťastný. Firma Primavia Bestol nebyla schopna realizovat rekonstrukci. Vila zůstala nezabezpečená, bez oken a dveří, omítky otlučené až na cihly. Mnoho cenných prvků bylo rozvezeno do různých restaurátorských dílen, aniž by bylo oznámeno kam. Dům byl ještě v horším stavu než před počátkem rekonstrukce.

V roce 1995 začala budovu opravovat sama majitelka na vlastní náklady. Naštěstí se podařilo dohledat a zrestaurovat velkou část původního historického nábytku a zařízení. Budova má konečně fasádu s původní světlejší pískovou barvou.

V roce 2010 byla vila Primavesi prohlášena za národní kulturní památku.

Šípková Růženka se pomalu probouzí. V reprezentačním patře se konají komentované prohlídky, koncerty, divadelní představení, svatby i recepce. V podkroví jsou malometrážní byty a sídlí tu firmy. Pro návštěvníky je taky možné zážitkové ubytování.

V Olomouci se zavedla ještě jedna tradice. Lidé sem chodí slavit narozeniny. Vždyť tu byla jejich porodnice.