Foto

Zápisník starého muže: 93. Dítě v cizině.

7. 1. 2026

Kdysi, už hodně dávno, jsme s východním sousedem tvořili jeden stát. Rozuměli si navzájem, byť jejich jazyk je mírně odlišný. Ale díky poválečné industrializaci země nastal příliv brigádníků z východních oblastí a vznikla jakási univerzální hovorová českoslovenština.

Přišla mi povinnost vybrat si ještě několik dnů dovolené, nevyčerpané z předešlého roku. Volba padla na rodný kraj slavného Jánošíka. To s nadšením přijal i náš malý chlapec. Ve školce o něm už něco slyšel, dokonce měl i jakousi vlastní představu.

Jako většina dětí celou cestu prospal. Ale vzbudil se ihned po vypnutí motoru a zíral. Ten Jánošík byl v životní velikosti namalován na stěně budovy. Líbil se mu, důkladně si ho prohlédl, okomentoval tu sekeru v ruce, že to není sekera, ale valaška že je to!

Po vybalení zavazadel a ubytování zbyl čas na procházku po okolí. Nedaleko hned vedle cesty se pásla skupina krav. Něco ho zaujalo a soustředěně si je prohlížel.

„Mamko, ta kravička má čtyři lulanky!“ To bylo překvapivé zjištění pro něj a úsměvné pro nás i ženu jdoucí kolem. Vysvětlení o vemenu a strucích přijal s nedůvěrou. Ta paní kolem jdoucí potvrdila naše slova a dodala, že čtyři struky má proto, že kdyby měla více telátek, tak by mlíčko mohly pít i ostatní.

„Cože mlíčko?“ „Mlíčko se získává z obchodu ve skleněné láhví, ty nevíš?“ Jeho hluboké přesvědčení bylo nahlodáno novou informaci. Ta paní dodala. „Bydlím hned tady a malé telátko zrovna máme, přijď se podívat!“ Výzva byla přijata okamžitě, bez ohledu, že my jsme se zdvořilostně upejpali.

To malé telátko bylo roztomilé. Předvedlo názorně, jak se to mlíčko pije z kravičky a nám hrozilo, že tak brzo neodejdeme a zmeškáme čas na jídlo. Samozřejmě bez toho telátka. Ačkoliv myšlenka, že snad v hotelu by s námi třeba mohlo být, ta stále ještě zcela zavržena nebyla.

Po příchodu do restaurace prohlásil, že má žízeň. Byl vybaven příslušnou minci a tu sodovečku, jak se doma označoval jediný nealko nápoj té doby, sám si k pultu zašel koupit. Vlastně malinovku, aby nedošlo k mýlce.

U vedlejšího stolu byla německy mluvící rodinka s dětmi. Proces žízně funguje internacionálně a u nich nastalo totéž. S jejich dcerkou se potkali a ejhle. Ve stejných láhvích měli nápoje různé barvy, v jedné červený, ve druhé byl žlutý. Oba se zastavili, zkoumali, dali se do řeči a porovnávali, co kdo má a co bude lepší. Nakonec si ty láhve vyměnili a hodnotili ochutnáváním. Pak se nějak domluvili a družba byla navázána.

Potom večer jsme jsme se ho ptali, jak se domlouvali a zda si vůbec rozuměli. Že prý jó a snadno. Pak připustil, že s holčičkou si rozuměli dobře, ale tomu malému chlapečkovi nerozuměl vůbec.

Bodejť by taky. Ten chlapeček byl ještě batole a mluvit vůbec ani neuměl.

A děti? „Deti sa vždy spolu nejako dohovoria!“ Okomentoval obsluhující číšník a měl zcela pravdu.