Je leden 2026. Můj stav: Je mi vskutku 64, cítím se na 90. Dva roky po léčbě to pořád nejsem já. Žiju.Rakovina mi zanechala následky, které už nikdy nezmizí.

1. Cukrovka

2. Permanentní nausea (múj čich má od poslední chemoterapie extrémní citlivost na výfukové plyny, extrémně navoněné dámy v MHD, o "vůních" v procesu vaření ani nemluvím)

3. Kondička žádná. Pokouším se pomalu cvičit, ale mám hrozné zkušenosti s jakoukoli fyzioterapií.

4. Už 20 let musím brát antidepresiva. Jejich síla se v posledních 2 letech ztrojnásobila!

5. Po psychické stránce tvrdě na sobě pracuji už 10 let, nebýt toho, už dávno jsem odešla na druhý svět. Nebýt toho, že navštěvuji 3 kurzy Univerzity 3.věku a trochu maluji, tak jsem se už dávno zbláznila

6. Moje termoregulace těla je otřesná. Potím se jako osel a počet triček, které za den vystřídám, se blíží k desítce.

7. Momentálně mám velmi zlé období. Nemůžu sedět déle než hodinu, po léčbě se velmi zhoršila i situace s hemoroidy, takže zájezdy autubusem ani omylem! Nejsme majiteli auta.

8. V 19 hodin jsem už nepoužitelná. Moje výkonnost je na 30 %.

Co mě ještě čeká?