Vlakem k lékaři
 

„Haló? Ano, pane doktore. Zítra ráno v devět hodin. Já vím, že je to nutné. Rozumím. Budu tam.“
Zavěsil jsem a chvíli civěl do prázdna. No to je průšvih. Nesmím zaspat.

Ráno stojím na nástupišti. Vlak právě přijíždí. Nastupuji, ale schody jsou nějak podezřele vysoké. Sotva zvedám nohy. Proč jsou dneska tak vysoké?  

Nakonec se vyškrábu dovnitř. Uf. Rozhlížím se a hledám místo. Ááá… támhle, čtyřka. Sedám si k oknu. Dva mladíci vedle mě ani nezvednou hlavy od svých telefonů. Pozdravím, ale jako bych mluvil do zdi.

Rozhlížím se kolem. Nikdo nečte, nikdo si nepovídá. Všichni jen bezduše ťukají do mobilů, něco hledají, sjíždějí obrazovky. Tváře mají chladné, prázdné, skoro sterilní. Divní lidé. Připadám si tu cize.

Přichází průvodčí. Jeden po druhém mu podávají jízdenky a průkazky. Sáhnu do kapsy. Nic. Druhá kapsa. Taky nic. Začínám být nervózní. Kde mám lístek se slevou 65+?

Průvodčí už stojí nade mnou.
„Tak prosím, vaši jízdenku.“

„Hned to bude,“ koktám. „Někam jsem si ji zastrčil.“

Prohledávám kapsy, bundu, tašku. Nic.
„Pane,“ zvýší hlas, „buď tu jízdenku máte, nebo nemáte. Pokud ne, napíšu vám ji. A s pokutou. Máte to skoro zadarmo a ještě se snažíte dráhy okrádat!“

Hanbou bych se nejraději propadl. Lidé se po mně ohlížejí. Cítím, jak mi hoří tváře.
„Ale já jsem si ji opravdu koupil,“ bráním se zoufale.

Průvodčí se zamračí. „Helejte, tak si vystupte.“
„Za jízdy?!“ vyjeknu.
„No, jestli to nechcete zaplatit, tak klidně za jízdy!“ Chytí mě za rameno a prudce se mnou zatřese.

„Zdendo, vstávej!“
Otevřu oči. Manželka stojí nade mnou.
„Je šest hodin a za chvíli ti jede vlak. Ať nezaspíš k tomu doktorovi!“