Dnešní doba se nám seniorům zdá hektická. Digitalizuje se, používáme umělou inteligenci a zapomínáme spolu mluvit a normálně žít. Budeme se v budoucnosti digitálně milovat? Digitálně žít? Nebo děti si sami budou pouštět pohádku, místo, abychom ji četli? Například příspěvky na prevenci od zdravotních pojišťoven. Ty se výhradně podávají elektronicky s naskenovanými paragony. Pokud to starší lidé neumí a nemají někoho blízkého, kdo by jim pomohl, tak na příspěvky nedosáhnou. Nevím, možná s tím i tyto instituce počítají, protože ví, že za tyto lidi ušetří.

V tom mají mladí výhodu.  Naopak si myslím, že my jsme mentálně silnější. Protože dříve virtuální svět neexistoval a jsme naučeni a vybaveni řešit věci reálně. Umíme být v klidu, i když se nám nedaří. Víme, že přijdou další naše chyby, protože nastanou situace, které náš mozek nezná. Můžeme se z nich pouze poučit. Umíme počkat a strávíme i nepříjemné situace. Nemáme nepřetržitě v rukách mobily, přesto se nenudíme. Nepotřebujeme nutně uznání druhých, stačí nám především naše uspokojení. Ani emoce již tolik nepotlačujeme. Jsme si vědomi vlastní hodnoty a nutně nemusíme kopírovat módní trendy. Jen my si řídíme vlastní životy.

Co mě dnes vadí? Cítím a čtu hlavně na internetu, ve sdělovacích prostředcích jakoby nějaké mocenské elity házely „hrábě“ mezi mladší a starší generaci. Snaží se je postavit proti sobě, kdo na kom prodělává a podobně. Rozeštvat, vytvořit uměle chaos. Proč? To už věděl v 15.století Niccolo Machiavelli. V tomto prostředí se dají přece lidé lépe ovládat.