Jako malá jsem toužila žít v pohádkovém světě, kde by mi na rozcestích, čáry-máry, kouzelné peříčko ukázalo: „Tudy.“ Žila jsme, nakonec jako my všichni, v tvrdé realitě. Na křižovatkách mi zůstala tíha rozhodování, odpovědnost a také svoboda. A je to tak dobře. Jinak bych musela psát jenom pohádky. A to by se mi nechtělo.

 

10. 1. 2026

Přiznávám, nemám pohádky moc ráda. Asi proto, že v životě je to vždycky trochu jinak a já se nechci krmit iluzemi. Třeba taková Tisíc a jedna noc. Šeherezáda vypráví. V reálu jsem to byla vždycky já, kdo ty pohádky poslouchal. Taky jsem u toho vypadala  dost často hloupě. Ale v pohádkách to vždycky odskáče Honza. Na druhou stranu. Ten trouba slezl z pece a měl princeznu a půl království. Chudák princezna. Takového nekňubu…A chtěla-li jsem pohádkově snít? Tak nic. Princ na bílém koni  nikdy nepřijel. A asi ani už nepřijede. V mé věkové kategorii by ho kůň už ani neunesl. I když zde bych si trochu iluze dovolila. Mohl by klidně přijet Mercedesem nebo na Harleji. No co.

V reálu mě často bral čert, ale třeba mě to ještě čeká. Dnes ráno jsem si stoupla před zrcadlo a zabránila nejhoršímu. Neptala jsme se. Rovnou jsme zrcadlu nařídila: „A ty taky drž hubu!“

 

12. 1. 2026

Dnes mám službu v galerii. Neškodí jít mezi umění trochu extravagantně. Ne abych ho zastínila, to bych si nedovolila, ale doplnila múzy umělců vhodným outfitem. Korunováno červenou rtěnkou.

Potkala jsem po cestě kamarádku. Pravila:

„Vypadáš, jako bys právě zakousla králíka.“

Nevadí. Budu umění hlídat krvelačně.

 

14.1.2026

Pustila jsme si večer detektivku. Zavraždili modelku. Pobíhali kolem detektivové, fotografové, polonahé vyhublé slečny, hadérky, boty, světla ramp. Asi jsem na chvíli usnula…. Na obrazovce jsou na zápraží slepice a dáma v zástěře a šátku věší prádlo. Nedozvěděla jsem se původního pachatele hrůzného činu na lepé děvě. Tady zase nevím kdo je kdo, jestli někoho zavraždili, čí jsou to slepice a jestli řádně nesou. Mám vztek. Listuji televizním programem, najdu-li nějaký film, který právě začíná. Nenajdu. A moje stará televize neumí programy vracet, zastavovat, či jiná kouzla. Sama sebe plísním, proč se mačkám na pohovce a nelehnu si pohodlně do postele. Tak tak učiním. A nastane peklo. Ne a ne usnout. Počítám od tří stovek do nuly. Nic.  Metodu odečítat číslici sedmnáct od tisíce, tak tu už použít nemůžu, umím čísla nazpaměť. Zkusím krabicové dýchání. Funím jak lokomotiva…. spíš vzteky… zase nic. Metoda kdy si opakujete dokola „nemysli“ mi příjde zrádná. Co když mi to zůstane natrvalo. Ještě ondyno nějaká metoda slibovala zaručený výsledek, protože byla vyvinuta pro vojáky v zákopech. Radši jsme si ji nezapamatovala. A tak civím do stropu…

Má múza nespavá

Verše mi šeptává

Modlitba za svítání

Chleba s máslem k snídani