Každý máme nějaký předmět, který se dědí. Z otce na syna. Pro mne je tím předmětem kárka, kterou je možné tlačit před sebou či zapřáhnout za kolo.

Překvapivě mnoho uveze. Kárka, o které chci povyprávět, má však cenu rodinného šperku, který se předává z generace na generaci. Je právoplatným "členem rodiny" s předním místem u nedělního stolu ...

Když jsem byl malý kluk, suplovala v naší rodině kárka nepřítomnost automobilu. Můj otec o auto neusiloval, protože prý pod ním nebude ležet. Na moji námitku, že to nemusí, to že za něho udělají jiní lépe v autoservisu, jsem obdržel výchovný pohlavek s dovětkem o drzosti. (Pozn. autora: tenkrát to ještě šlo a já jsem za to dnes vděčný, bůhví co by ze mě vyrostlo. Možná ještě něco horšího). 

I.

                                                                                    P r a č k a                                                                                    

Kam mi paměť sahá, bylo jasné, že můj otec má kárku ve velké úctě. A již brzy jsem se sám stal přímým a aktivním účastníkem dobrodružné výpravy, která by se bez kárky nemohla uskutečnit. Naše železná, neforemná a nesmírně těžká pračka se porouchala. Jednoho krásného dne se z jejího nitra ozvalo zvláštní šplouchání, voda vytekla odtokovou hadicí do kanálu a z pračky se začalo čoudit, čemuž přítrž učinil tatínek, který hbitě, leč pozdě, vytrhl elektrický, mnohokrát ofačovaný kabel ze zdi. (Pozn.: ze zásuvky). Bylo rozhodnuto. Pračku bylo nutno dopraviti do čtyř kilometrů vzdálených Lán k panu Portovi, aby spálený motor převinul. Prý to již několikrát předtím udělal. Tatínek ho znal ze šachty, kde oba pracovali. Měl jsem pocit, že naše pračka je jakýmsi mrtvým neforemným hrochem, kterého bylo třeba naložit do kárky, která byla ale menší. Zdálo se, že je to úkol nad naše síly, ale nakonec jsme stroj, určený k praní špinavého oblečení, ve třech, ještě za pomoci mého staršího bratra, dislokovali na kárku, kterou k mému velkému překvapení otec připevnil trochu laxním způsobem, pomocí obyčejného zámku na kolo, k sedlu svého kola, též notně opravovaného. (Pozn. U nás se nic nevyhazovalo. Všechno se opravovalo a všechno se mohlo jednou hodit).

Byli jsme po tom naložení zbrocení potem a připadalo nám, že by bylo vhodnější si odpočinout. Leč náš otec zavelel a naše výprava,  připomínající karavanu beduínů, se dala líně do pohybu. Teď jsme teprve ze zadních pozic mohli sledovat, jaký je náš otec zdatný jezdec, protože ho při cestě z kopce dolů kárka s těžkým nákladem tlačila vpřed, strhávala do strany a v několika případech i předjela. Otec nikdy neztratil nervy a neuchýlil se k používání jiného slovníku. Jen sevřel pevně rty, což bylo u něho znamení nejvyšší sveřeposti a úsilí.

Byli jsme asi v polovině cesty a stoupali do kopce, na němž ležela malá vesnička Lány, v době Masarykových výročí hojně navštěvovaná příslušníky (hodné) StB, kteří fotili všechny, kdož do Lán zamířili. Naštěstí dnes nebyl ten den. Velmi by se ti hodní příslušníci podivili, kdyby spatřili trojici podivných postav, z nichž každý v jedné ruce držel kolo a druhou tlačil velký kus železa na mnohem menší kárce do vrchu.

Mylně jsme se domnívali, že minouce ceduli Lány budeme tam a našemu trápení bude konec. Velmi jsme se s bratrem za naši karavanu styděli. Za naše kola, za kárku, za pračku, za ten blbý nápad. Propadli bychom se hanbou pod zem ... Ale pan Port bydlel až za hřbitovem, a to bylo ještě hezky daleko od té první cedule. "Teď už by jen scházelo ... ," špitnul brácha. "Neříkej to ... ," zaprosil jsem. "Bude doma," odtušil otec, který byl stejně zpocený jako my. Pan Port doma byl a s pobaveným úsměvem nám pomohl složit pračku. Vyžádal si čas a s otcem domluvili termín na odvezení. Jak jinak, než stejným způsobem. Ale to už si naštěstí nepamatuji.