Nad vesnicí v podhůří Jeseníků se tyčí mohutné zříceniny gotického hradu. Když ves pokryje sníh, tak vypadá jako z pohlednice od Josefa Lady. Pod hradem u potoka se choulí dvě chalupy a kolářská dílna. Kolem domků se line vůně dřeva, každý je obložen spousty různých druhů dřev, které tu schnou až tři roky. František starší, mistr kolářský spolu s tovaryši a učedníky tu vyrábí pro lidi užitečné věci, kosiska, hrábě, topora do krompáčů a motyk, umí vyrobit i kola a celé dřevěné vozy. Když přes obec táhnou cikáni, tak jim opraví i porouchaný vůz. Babičkám dělá malé vozíčky, na kterých vláčí nákupy. Umí i okna, dveře, nábytek. Dříve se také dělaly karoserie na auta ze dřeva a následně se potáhly plechem.  Za války dělali pro wermacht vesla a loďky, pro staré muže z okolních německých dědin makety tanků, na které se učili střílet z pancéřových pěstí, když se blížila Rudá armáda.  

          Mladý hezký muž se ohání v otcově kolářské dílně. Tovaryši a učedníci, mají již volno a on se tady musím ještě dřít. Na koho? Na otce živnostníka.  Komunisté mají pravdu. Budeme pracovat pouze pro sebe. Odfláknu si svých osm hodin někde ve fabrice a půjdu se bavit. O tom je život a ne se od rána do večera lopotit. Otcova malá živnost to není smysl mého života. Tady se do konce života nechci zahrabat. Práskl zlostně dveřmi dílny a vytáhl cigaretu. Co z toho má máma? Pere, vaří pro tovaryše, učedníky a ještě k tomu malé hospodářství? Zaopatřit dobytek a podojit krávy. Celý den na nohou. Otec kapelník, který nenechá sukni na pokoji. Chudák máma.  Jak já ho někdy nenávidím. Začínám jim věřit, lidé se za nich budou mít určitě lépe. Všechno bude všech. Doma se opláchl, sňal ze zdi harmoniku heligonku. Byl po otci hudebně nadaný, upravoval noty pro celou kapelu. Spěchal za svými vrstevníky. Založili buňku Svazu české mládeže (SČM). Scházeli se na návsi u rybníka. Chlapci a děvčata. Plánovali svou budoucnost. Zpěvem obvykle vypudili staré lidi z okolních laviček. Zpívali pokrokové písně a přitom popíjeli. Někdy se s dívkami pomilovali. „Nebudeme na druhé dřít. Pracovat? Ano, ale jen pro sebe a s radostí. Již žádné války a utrpení. To hlásají komunisté. K těm se dáme a rodiče budou mít zlost. S těmi, kteří nám v tom budou bránit, si to vyřídíme“. Hřímal Tonda, syn děvečky ze statku, která ho měla za svobodna. Ostatní přikyvovali. Svět patří nám. Mladým. Domů se večer připotácel. Opilý byl nejen z alkoholu, ale omámily ho i ty pokrokové řeči. Maminka, pyšná na přitažlivého syna okamžitě mu chystala jeho oblíbené jídlo a obskakovala ho. Kamarádky jí takového fešáka přece závidí. Otec se mračil. „Jak chceš v takovém stavu ráno pracovat? Ke strojům Tě nepustím. Budeš celý den mastit kolíčky do hrábí.         

           V sedmnácti si podal přihlášku do KSČ. Potřebovali vyhrát volby, tak brali i mladistvé. Vzali ho. Doma byl kravál. „Franto, podívej se, co to jsou za lidi v té straně. Myslíš si, že Ti budou pečení holubi bez práce skákat na talíř? Jsi šikovný, řemeslo ovládáš, chci všechno odkázat Tobě, abys jsi v živnosti jednou pokračoval“. „Tati svět je nespravedlivý, sám to víš. My to napravíme. Všichni se budeme mít dobře“.         

            Přes cestu bydlela Marie, pohledná mladá vdova. Na předzahrádce plela růže. František seděl na verandě, kouřil a otevřeným oknem ženu pozoroval. Slunce sálalo,  červenec. Tenká bílá blůzka s velkým výstřihem se jí lepila na horké tělo. Pot jí dělal na ní mapy a hroty jejích bradavek se draly ven. Narovnala se, prohnula se v kříži. Všimla si naproti Františka. „Co ten sousedův kluk na mě tak zírá“? Je pravda, že jí to dělalo dobře. Na své tělo byla pyšná a jeho chlípný pohled ji vzrušil. Je to rok, co ztratila muže a jako žena strádala. Jeho oči bloudily po tom zralém těle a cítil, jak se mu plní kalhoty.  Bradavky jí bobtnaly.  „Proboha, co to dělám, je to ještě dítě“. Práskla s motykou a zmizela v domě.  Pořád na těle cítila ten jeho pohled. V noci nemohla spát. Zdálo se jí, že jí dotýkají jeho mladé ruce a ona hladí mladé svěží vypracované tělo. Pokud žena po něčem moc touží, tak to dostane, najde si cestu, jak toho dosáhnout. Když se jí muž líbí, tak mu to dá najevo a sama udělá první krůček. Chyba je, že to chlapi nečtou, měli by to jednodušší. Touha vyhrála. Záměrně ho potkala. „Františku, ty jsi šikovný řemeslník, potřebuji poličku do kuchyně. Já Ti to zaplatím. „Paní Dvořáková, pro mě je to maličkost. Rád Vám ji vyrobím. Za dva dny bude hotová“. Dobře, přijď v podvečer, až dám děti spát“.  

            Otec hřímá v kuchyni: „Já už v kostele hrát nebudu“. Říká ženě. „Zpíváte falešně, ještě teď mě bolí uši“. „Kluci buď se budete učit, nebo marš do dílny. Vyberte si. Obrátil se na syny. František dal přednost práci před učením. V hospodě je rušno. Ta je ve vsi středobodem veškerého dění. Je to místo, kde seženeš pomoc, kde se dá domluvit výpůjčka míchačky a dalších užitečných věcí. Je tam sranda a lidé si odpočinou od běžných starostí. Bez ní jakoby dědina přestala dýchat. „Franto, vytáhni harmoniku“. Z kouta, kde je velký stůl, se line zpěv: „Naše traktory už jedou, zaoráme starý řád, soudruhu, ty jen se snaž, budeš mít svůj družstevní lán“. Na opačném konci, kde sedí další skupina mladíků, se ozvalo: „Hospodaření rozumíte jako koza petrželi. Do kolchozu nás nedostanete“! „Však na vás kulaky dojde, zatočíme s vámi jako bolševici“. Do té doby poklidná vesnice se vlivem komunistické propagandy změnila. Rozdělila se v kolbiště „pokrokových“ a „konzervativních“ sil. Je pryč vesnická idyla a vzájemné soužití. Franta kráčí domů pod vlivem a bojovně naladěn.  

          Naproti, kde bydlí František, se choulí ve vlňáku žena. Je to Marie, sousedka. „Co tady děláte“? „Čekám na Tebe. Slíbil jsi mi vyrobit poličku. Pojď k nám. Ukáži Ti, kde ji chci“. Vede ho do kuchyně. Shodí přehoz a objeví se v tenké noční košili.  „Tady“. Ukáže do výklenku. František vyloví metr a popojde změřit míry. Na zátylku ho ovane její horký dech. Marie se k němu přitiskne. Vnímá objemné prsy zralé ženy kolem čtyřicítky. To je věk, kdy si ženy umí milování náramně užívat. Osmnáctiletý Franta je v období, kdy toho může jako muž ženě nejvíc dát. Otočí se a přitiskne se ke zralému tělu. Ona cítí na stehně, jak mu jeho mužství mohutní a roste. To je něco jiného než s mým nebožtíkem. Snaží se jí líbat. Její zkušený jazyk mu jde naproti. Oba jsou vzrušení. „Pojď do ložnice, děti v pokojíčku již spí“. Zbavila ho cigaretami načichlého oděvu a sama si přetáhla košilku přes hlavu. Pokryje polibky jeho mladé svalnaté tělo. On jazykem zkoumá bradavku,  jak mění objem. Marie cítí, že je připraven. Rozevře se mu a přijme ho do svých útrob. Vychází mu v rytmu vstříc. „Ještě“. Šeptá mu rozechvěle do ucha. Při jeho mládí není problém si to několikrát zopakovat. Vysílená, skoro padá do mdlob. „Tak, to jsem potřebovala. Dva roky mé tělo strádalo“. Oba upadli do spánku. Františka probudilo svítání. Posbíral poházené oblečení a vyplížil se z ložnice. Brzy mu začíná rachota v otcově dílně.