Vždycky se mi líbilo motto: „Můžeš všechno, když se nebojíš.“ Ano. Ale celý život jsem se bála. Teď už se bojím míň. Zase už úplně všechno nemůžu. Možná někdy ani nechci.

2. 2. 2026

Tanec. Vždycky se mi líbil. Ladné pohyby, smyslnost až hříšnost. Muž a žena, jedno tělo. Nikdy jsem to neuměla nebo spíš byla přesvědčená, že neumím. Nechodila jsme do tanečních. Jen jsem se naučila polku, valčík a takové to obecné ploužení po parketu. Byla jsem nejistá, kontrolovala si každý krok, abych nebyla za kopyto, ruce se mi potily a nikdy jsem si tanec moc neužila.

Až včera. Byla jsem požádána šarmantním pánem. Podotýkám, že jsem ho viděla poprvé v životě. Netuší, bláhový… Až když jsme stáli na parketu, muzikanti vyhlásili, že zahrají waltz. Rádoby roztomile jsem se zasmála a přiznala, že ho neumím.  Šly na mě mdloby. To zas bude trapas. Tanečník se nenechal odradit a prohlásil: „ Dokážu Vám, že umíte.“ Chytil mě do náruče a já, neovládajíc kroky, poddala jsem se a nechala se vést. Lehounce, krok za krokem, otočku za otočkou jsme kroužili a po chvilce jsem spatřila kamarádku, jak ukazuje palec nahoru. Prý jsme tančili jako ve StarDance.

Já, přesvědčená o své taneční negramotnosti, jsem dala waltz, jehož kroky neznám. Poprvé jsme nic neřešila, netlačila řeku, tekla sama…. Bylo to přímo opojné.

Příští týden jdu s kamarádkou na Zpívanou znovu. Doufám, že se objeví pan Božský tanečník. 

 

3. 2. 2026

Kamarádky. Provází nás od školky přes dospělost a je skvělé, je-li tomu tak i v pozdním věku. Zejména tehdy mají nezastupitelnou roli. Děti a vnoučata mají svůj život, muži přicházejí a odcházejí, kamarádky zůstávají. A jsou tu pro nás. A ještě líp, když je to parta… Já takovou jednu turistickou partičku mám. Pozvala jsem babinec k sobě domů na mejdánek. Zarezervovala jsem totiž v cestovce šest míst, začátkem září na Lago di Garda. Bylo nutno se napevno domluvit, kdo opravdu pojede a rezervaci proměnit ve smlouvu se zálohou. Pobyt je týdenní a má asi pět výletů v dané oblasti. Tak jsme se u chlebíčků, nadýchaných minipavlov, ořechové buchty a šampusu dost nasmály, probraly nabízenou Itálii,  staré příhody z předešlých výletů a dokonce naše nezvolená leč respektovaná „šéfka“ prozradila, kam nás letos vezme na pět dní po naší krásné vlasti. První červnový týden kolem Slavonic. Už zamluvila ubytování v penzionu.  Vše jsme nakonec zapily bombardinem. To nám v létě asi Itálie nenabídne.

 

4. 2. 2026

To je adrenalin. A jak prověří naše znalosti. S další partou kamarádek jsme začaly chodit na hospodský kvíz. Jsme bezkonkurenčně nejstarší družstvo. I když teď jsme získaly jednu mladou členku a je prima mít větší věkový rozsah. My dáme retro a naše mladá kolegyně věci, které jsou boomerům vzdáleny. Naše družstvo se jmenuje Chytrý holky a já. Na dotaz moderátora, proč je tam to já, JB odpověděla. „Kdyby se k nám chtěl přidat muž, tak ať vynikne.“

Okruhy otázek jsou velmi různorodé. Pohřebnictví, metro, Maďarsko, Simpsnovi, filmy s P. Newmanem, horory, … No a občas se cítíme úplně v pytli. Třeba když se objeví okruh otázek na téma barvy sportovních klubů, nebo fotbaloví trenéři. Ono se to nakonec nějak srovná. Když se třeba objeví téma „pečení,“ naše družstvo zajásá a přímo se tetelí, že to dáme. Čtyři otázky dobrý, věděly jsme všechny. Pátá nás zaskočila, naštěstí je jedna z nás „vypečenější.“

„Co se dávám pod indiánky.“ Já bych asi odpověděla, že piškotové kolečko, ale jak jsme se dozvěděla, jmenuje se to bufler. Jedno družstvo, sestávající z mladých chlapců odpovědělo, že pod indiánky se dává Nšo-či.

Nevedeme si vůbec špatně. Z osmi družstev bojujeme s jednou partou zpravidla o druhé a třetí místo.

Už zase nespím…

Píšu verše

Bez rešerše

Noční můry

Bez cenzury