Cesta do Botswany byla jednou ze čtyř etap našeho putování po zemích jižní Afriky. Přiletěli jsme tam z Namibie.

Botswana se až do získání nezávislosti v roce 1966 anglicky nazývala Bechuanaland Protectorate. Jednalo se tedy o britský protektorát s českým názvem Bečuánsko, který existoval již od roku 1885.

Botswana znamená "země Tswanů". Hlavním městem je Gaborone, země má necelé tři miliony obyvatel a rozlohu přibližně odpovídající Francii. Je to jedna z nejméně zalidněných zemí na světě. Rozlehlá krajina, málo lidí. Botswana je rovněž jednou z politicky nejstabilnějších afrických zemí. 

My jsme přistáli ve městě Maun, které je branou do rozsáhlé mokřadní oblasti Okavango zapsané na seznamu UNESCO. Jedná se o největší vnitrozemskou říční deltu na světě. Její voda se totiž nikdy nedostane do moře, ale postupně se ztrácí v poušti Kalahari, kde vytváří bujnou zelenou oázu plnou života.

Naším cílem v Botswaně byla africká zvířata, ale nejen to. Manžel linguista se jako vždy zajímal o jazyky. Hned při pronájmu auta zapředl hovor s přátelskou zaměstnankyní, která nám předávala vozidlo. Vysvětlila mu, že ačkoliv je Botswana často vnímána jako anglicky mluvící země, většina obyvatelstva v běžném životě hovoří jazykem setswana. Ovšem nejzajímavějším jazykem je bezpochyby !Xóõ, který má největší počet tak zvaných "mlaskavek" (mlaslavých souhlásek) na světě. Jsou to desítky nejrůznějších zvuků jako například ostré cvaknutí jazykem o patro, zvuky připomínající lousknutí prsty, hluboké rezonující zvuky nebo mlaskavky kombinované s nádechem a výdechem. Zatímco většina jazyků má 5–10 samohlásek, !Xóõ jich má až kolem dvaceti. Výsledkem je zvuková paleta, která působí téměř hudebně. Je to také tónový jazyk, takže stejné slovo může mít jiný význam podle výšky hlasu. Tóny se navíc kombinují s mlaskavými souhláskami a různými samohláskami, což vytváří pozoruhodnou melodičnost. !Xóõ je starobylý jazyk lidí starobylého národa San (dříve se jim říkalo „Křováci“), jedné z nejstarších kultur na světě. 

Lovci národa San - volná fotografie z Pixabay

Tisíce let žijí v poušti Kalahari a ústně si předávají znalosti o krajině, přírodě a stopování zvěře prostřednictvím svého bohatého jazyka. Mluví jím jen několik tisíc lidí a mladší generace často přechází na setswanu nebo angličtinu. !Xóõ nám ukazuje, jak neuvěřitelně rozmanitá může být lidská řeč. Je to jazyk, který bourá představy o tom, co je „normální“ fonetika, a připomíná, že lidská komunikace má mnohem širší možnosti, než si běžně uvědomujeme. V Botswaně jsme se s mluvčími !Xóõ sice nesetkali, ale na Arte (francouzsko-německý televizní kanál) měl manžel možnost si tento jazyk poslechnout.

Mladý lovec San na pochodu - volná fotografie z Pixabay

Národ San se rovněž vyznačuje dokonalou znalostí rostlin, včetně přesného dávkování. Tato znalost je předávána ústně specializovanými léčiteli. San znají léčivé rostliny proti bolestem, horečkám a infekcím, rostliny na zvýšení vytrvalosti při lovu, rostliny pro rituální obřady a jedlé rostliny. Dobře znají rovněž toxické druhy rostlin pro jedy na šípy. San po tisíce let používali určitý druh kaktusu k potlačení hladu a žízně při dlouhých loveckých výpravách. Jihoafrická výzkumná rada v devadesátých letech bez jejich vědomí izolovala aktivní látku P57, patentovala ji a prodala licenci společnosti Pfizer jako potenciální lék na hubnutí. San to zjistili až z médií a teprve po letech sporů bylo právně uznáno, že San jsou původními držiteli znalosti této látky. 

Po získání nezávislosti Botswana objevila diamanty a příjmy z jejich těžby využila neobvykle moudře, když je investovala do vzdělávání, infrastruktury a zdravotnictví. Botswana je známá přísnými opatřeními proti pytláctví a vysokou úrovní ekoturistiky s nízkým dopadem na životní prostředí. Nemá přístup k moři, ale malý výběžek jejího území se téměř dotýká řeky Zambezi, pouze pár set metrů od hranic Namibie, Zambie a Zimbabwe. 

Ubytování jsme měli v malebném bundalowu.

Těsně vedle bungalovů byla již africká divočina.

Spřátelili jsme se s belgickými turisty, které jsme varovali před výletem na Okavango v místních loďkách, protože při plavbě rákosím na nic netušící turisty padají různé potvory. Dočetli jsme se o tom na internetu. Příliš se to nelíbilo personálu ubytovacího zařízení, takže jsme z angličtiny přešli do francouzštiny, které většina Belgičanů snadno rozumí. Nevíme, jak se nakonec rozhodli, ale my jsme si k návštěvě Okavanga zvolili cestu po zemi v autě speciálně upraveném pro pozorování zvířat (game viewer).

Nejprve jsme si ale prohlédli Maun, kterému se říká turistická metropole Botswany, protože je hlavním výchozím bodem pro safari do delty Okavango. Samotné město však působí spíše jako klidná pohraniční osada než jako luxusní letovisko. Je zde zcela normální vidět osly pasoucí se u silnice. 

Místní obyvatelé žertují, že skutečným starostou Maunu je osel. Název města znamená „místo rákosů“. Tyto vodní rostliny rostou podél řeky Thamalakane. Maun je městem kontrastů. Zaprášené silnice, obchody postavené z vlnitého plechu a potulující se hospodářská zvířata, ale také luxusní letadla pro safari, heliporty, luxusní bungalowy a pizzerie.

Je to místo, kde se potkávají batůžkáři i miliardáři. Je zde rovněž jedno z nejrušnějších malých letišť v Africe. Stovky letů do buše denně. Řeka Thamalakane, která protéká Maunem, je napájena povodňovými vlnami z Okavanga. Některé roky je plná a živá, jiné roky vysychá. V obchodech a nákupních centrech se prodává všechno možné - ovoce a zelenina, satelitní telefony, stany, pytle kukuřičné mouky nebo i čerstvá kozí kýta.

Maun i nadále připomíná vesnici. Navzdory rozmachu cestovního ruchu si zachovává svůj pohodový, mírně chaotický charakter. Lidé se zdraví v setswanštině, děti si hrají u řeky a čas plyne svým vlastním tempem.

Na jižní okraj delty Okavango jsme jeli individuálně s řidičem a průvodcem. Já jsem byla v kabině s řidičem. Méně prachu a pocit bezpečí při setkání s divokými zvířaty. Manžel, který seděl na drsné lavici na korbě s průvodcem, trpěl bolestí páteře, která mu vystřelovala až do prstů nohou a byla doprovázena nepříjemným brněním. Zdá se to neskutečné, ale nadskakování našeho vozidla ho z tohoto neduhu téměř vyléčilo. Pravděpodobně došlo k pohybu obratlí, které uvolnily skřípnutý nerv a bolest zmizela. Jeden z velkých výmolů ovšem manžela vyhodil do vzduchu tak vysoko, že se udeřil do temene hlavy o železný rám střechy pod plachtou, která nás chránila před sluncem. Zastavili jsme. Manželovi tekla na čele krev, poranil se totiž o suchý zip, kterým byla připevněna plachta. Na hlavě mu naskočila boule. Řidič z toho byl nešťastný, já jsem byla strachy bez sebe, ale nakonec z toho nic vážného nebylo a řidič dostal i svoje spropitné, ze kterého žil. 

Cesta byla zpočátku nudná, prašná silnice.

Místy se objevila přirozená napajedla.

Později jsme vjeli do porostu vegetace. Poslední úsek byl nejsložitější, kola terénního auta se bořila do sypkého písku. Vidíme první zvířata, konkrétně slony.

V Botswaně žije nejvíce slonů na světě, zhruba 130 000. Je tomu tak proto, že je zde nejnižší úroveň pytláctví v Africe. Země včas investovala do účinných ochranných opatření. Sloni do Botswany "emigrovali" ze sousedních zemí (Zambie, Angola a částečně i Namibie), protože se tam cítili bezpečněji. Přispěly k tomu dobře vycvičené jednotky rangerů bojující proti pytlákům, přísné tresty a dobře financované národní parky. Botswana má rozsáhlé divoké oblasti s velmi nízkou hustotou obyvatelstva. Sloni potřebují prostor, vodu a migrační koridory. 

Botswana jim splňuje všechny tyto tři podmínky, zejména v deltě Okavango a u řeky Chobe. Botswana se také záměrně rozhodla pro cestovní ruch dávající přednost menšímu počtu turistů, kteří platí vyšší ceny. Chrání tak přírodní prostředí divokých zvířat před hordami turistů, které lze vidět v Tanzánii nebo v Keni. Slony jsme v Okavangu skutečně mohli spatřit na každém kroku.

Zcela výjimečně potkáváme jiné turisty, v tomto případě se jednalo o školní výlet botswanských studentů. Ten slon jim neublížil.

Viděli jsme však i jiné zástupce fauny.

Pokud se pozorně podíváte na níže uvedenou fotografii, uvidíte vedle pštrosa i dvě pštrosáčata. Není náhodou, že jsou blízko samce. Pštrosí samec je totiž hlavním strážcem hnízda i mláďat. A je to překvapivě nebezpečný protivník. Dokáže kopnout dopředu s obrovskou silou, jeho dráp na noze může vážně zranit i velkého predátora, běží až 70 km/h, takže dokáže predátora odlákat nebo pronásledovat. Samec často stojí mezi mláďaty a hrozbou, rozepne křídla a dělá se větším, aby zastrašil. Často předstírá zranění, kulhá nebo padá na zem a snaží se predátora odlákat. Mláďata mezitím zůstávají nehybná a maskovaná. Mají skvrnitou, písečnou barvu, která je dokonale maskuje. Při nebezpečí si lehají na zem a nehýbou se.

 

Dlouhokrké žirafy.

 

Ladné antilopy.

 

Pruhované zebry.

 

Vodní ptáci.

 

Nechyběl ani plachý leopard hovící si na stromě.

 

To nejlepší přišlo nakonec. Najeli jsme na minimální vzdálenost k několika odpočívajícím lvům. Byli neteční a nejevili o nás sebemenší zájem. Přestože jsem byla v kabině, dostala jsem strach. Měli jsme otevřené okno. Co když si to král zvířat rozmyslí a skočí na nás? Bála jsem se hlavně o manžela, který seděl na zcela otevřené korbě. První na ráně by byl sice místní průvodce, ale přesto jsem měla obavy. Řidič a průvodce nás ale uklidnili. Pokud jsme v autě, a to i na korbě, lev nás nepovažuje za nebezpečí. 

Abychom se dostali do přímého kontaktu s Okavangem, vystoupili jsme v bezpečné vzdálenosti od lvů z auta. Vzduch se tetelil horkem, všude spousta much. Využili jsme této přestávky a zeptali jsme se průvodce, zda je lev skutečným králem zvířat nebo zda ho může některé jiné zvíře zabít. Průvodce projevil o toto téma živý zájem. "Vy jste to asi viděli pouze v televizi, ale já to znám všechno přímo z přírody." Nadšeně nám vylíčil, k čemu všemu může v africké divočině dojít. Pokud jde o slony, lvi se vyhýbají zdravým dospělým jedincům. Mohou zkoušet ulovit slůňata, ale dospělí sloni je snadno odeženou. Nosorožci v boji se lvem vždy zvítězí. Jsou silní, mohutní a velmi obranní. Lvi proto napadají dospělé nosorožce velmi zřídka. Útok nosorožce stačí k okamžitému ukončení boje. V případě buvolů záleží na počtu, buvol často vyhrává v souboji jeden na jednoho. Jeden buvolí býk může vážit téměř tunu a je známý svou agresivitou. Skupina lvů však buvola skolí, ale často s poraněním. Buvoli patří mezi nejnebezpečnější kořist, kterou lvi pravidelně loví. V Okavangu jsou hojní hroši. Chrání si své uzemí, zejména v blízkosti vody. Lvi se dospělým hrochům vyhýbají. Pouze oslabení nebo izolovaní hroši jsou zranitelní. Pokud jde o krokodýly, ve vodě nemá lev šanci, ale na souši si s krokodýlem poradí. Osamoceného lva dokážou přemoci velké a dobře organizované smečky hyen. Ve vzácných případech může lva zabít i žirafa. Lvi žirafy loví, ale musejí být opatrní. Dobře mířený kop žirafy může lva vážně zranit nebo i zabít. Ve zcela ojedinělých případech se to může podařit i zebře. Takže je vidět, že to lev ve své královské roli nemá úplně jednoduché. 

Měli jsme pronajaté malé auto a chtěli jsme vidět skutečný život v Botswaně. Vydali jsme se tedy po silnici do sedmdesát kilometrů vzdálené vesnice Shorobe. Cesta vedla směrem na severovýchod. Město Maun mizelo velmi rychle.

Poslední kulaté domky, pár obchodů, poslední benzinová pumpa a pak najednou nic.

Asfaltová silnice se táhne vpřed jako jediná jistota v krajině, která se s každým kilometrem stává sušší. 

Po obou stranách se rozprostírá plochá, vyprahlá pustina, kde se tráva mění v šedozelené chomáče a akácie lemují vozovku.

Když zafouká vítr, nese s sebou jemný prach, který se usazuje na skle auta, na palubní desce i na našich oděvech. Silnice je rovná, téměř bez zatáček, a působí dojmem, že vede do prázdna. Občas se objeví osamělá chýše, někdy jen náznak plotu nebo opuštěná autobusová zastávka, která vypadá, jako by tu nikdo nečekal už roky. Žádné stromy, které by vrhaly stín. Žádné veselejší barvy, jen odstíny hnědé, šedé a vybledlé zelené. Sem tam přeběhne přes silnici koza nebo pes.

Po dlouhých minutách monotónního ticha se z ničeho nic objeví Shorobe.

Pouhý náznak života, pár domků a pár stromů, které se snaží přežít.

Vystoupili jsme z auta. Máme pocit, že tato vesnice o naši přítomnost vůbec nestojí. Jsme z toho trochu v depresi. Toto je Afrika, kterou běžný turista nezná, ale která představuje každodenní realitu tohoto kontinentu.

Z Maunu jsme měli odletět přes Johannesburg přímo do Evropy. Náhoda ovšem chtěla, že naše letadlo mělo technickou závadu zjištěnou ještě před nástupem do letadla. Naštěstí. Odlet byl proto zpožděn, přiletělo pro nás jiné letadlo a přespali jsme v Johannesburgu, kde jsme nikdy předtím nebyli. Dostali jsme bezplatné ubytování v hotelu, vydatnou večeři a ještě lepší snídani. Této nečekané příležitosti jsme rovněž využili k návštěvě Muzea apartheidu. Domluvili jsme se s jedním norským párem, takže nás taxi vyšlo na polovinu. Z jedoucího auta jsme zahlédli město, o kterém se tvrdí, že je velmi nebezpečné.

 

Prohlídka muzea byl silný zážitek. Už vstupní hala s rozdělenými vstupenkami ("Whites/Non‑Whites" neboli vchod pro bílé a nebílé) nastavila atmosféru celé návštěvy. 

Výstava je velmi působivá. Fotografie, filmové záznamy, osobní svědectví, dokumenty, předměty každodenního života. V muzeu jsme si připadali jako ve vězení pod širým nebem.

Jeho prostory působily stísněně a syrově. Závěr prohlídky je věnován přechodu k demokracii, Mandelovi a procesu národního usmíření, takže jsme odcházeli s pocitem určité naděje do budoucna pro tuto zemi, kterou jsme částečně poznali na jedné z našich předchozích cest.