Samozřejmě, pokud si ji dožiji. Nebál jsem se padesátky, šedesátky ani sedmdesátky. Bojím se, ale osmdesáti. Proč? Myslím si, že to zkrátí mé aktivity a můj život bude omezen. Výkonností, ubyde sil a zhorší se rapidně zdraví. Asi již nedám obvyklých 20 kilometrů po turistických trasách. Fyzické síly mi neumožní jako dosud až 7 x týdně sportovat. Také nebudu spát svých osm hodin denně a pár hodin denně již pracovat. Vím, že udržet rovnováhu bude čím dál těžší. Budou hrozit pády. Doufám. že nebudu paličatý jako v dnešní zimě má maminka, která přes varování vyrazila po ledovce na procházku.  Jsou sice výjimky jako náš kamarád Honza, který v 81 letech s námi hraje tenis a ve čtvrtek dokonce ráno ping-pong a odpoledne navíc ještě nohejbal. To nepatří k nejpomalejším.

Asi se naplní slova starších dam, které tráví s námi rekreaci v rámci organizace EXOD (turistické sdružení bývalých zaměstnanců škol), které mi sdělily: „Do osmdesáti tě nic nebude omezovat, ale potom začneš ztrácet síly. To, co běžně zvládáš, již nedáš. Půjde to s tebou z kopce“. Mentálně se na tento stav již připravuji. Nakonec mám příklady. Má téměř devadesátiletá maminka pořád chodí. Ráno krouží kolem bloků domů, kde bydlí. Pokud tu budu, tak chci ještě do přírody, do lázní. Do milovaných Luhačovic. Ujít dva kilometry. Vydýchat se na lavičce a dát ještě další dva. Nevím, jestli se mé představy naplní, ale ještě se chci hýbat a ne v bytě zívat. Musím být na tu změnu připraven, aby mě to nezaskočilo. Stáří patří k životu a já bych chtěl ho udělat snesiteným. Určitě smích a dobrou náladu nevynechám.