"Ani jsem dnes neměla čas se tě zeptat, jak to dopadlo v ředitelně,“ ptala se Lucie odpoledne Jarmily. „Už se konečně rozhodl s tím Michalem něco dělat? Doporučit ho do psychologické poradny? Nebo opravdu čeká, až se něco stane? Vždyť ten kluk se pere každý den! A pokaždé napadne někoho mladšího a slabšího!“ mračila se do kafe a roztržitě ho míchala.
„Chodí s jeho tátou na tenis a nechce si to s ním rozházet,“ odpověděla Jarmila. „Dnes, když jsem mu oba kluky přivedla, tak měl hrozně naspěch. Prý si oba zavolá, až bude mít čas, teď prý spěchá na okres. Jenže měl smůlu,“ zasmála se a pokračovala. „Sekretářka nevěděla, oč se jedná, zrovna teprve přišla, a tak ho upozornila, že na okres má jít přece až v jedenáct. A tak mu nezbylo, než začít řešit. Stejně nic nevyřešil, jen kluky napomenul a poslal do třídy. Kdybys viděla ten Michalův pošklebek...“
Jarmila se odmlčela a něčemu naslouchala.
„Hele, jdu se kouknout vedle. Kája je tam nějak moc potichu,“ a odešla do dětského pokoje. Vrátila se za chviličku.
„Hraje si se stavebnicí. Včera mu ji koupila babička, a ještě se jí nenabažil. Lucko, a co ty? Co se stalo, že si tě Voříšek objednal k sobě tak oficiálně?“
„Chce mi dát napomenutí,“ odpověděla tiše Lucie. „Prý si na mne rodiče stěžují.“
„Cože?“ vyhrkla překvapená Jarmila. „Na tebe? No to je gól! Prosím tě, kteří rodiče? Co je to za kravinu? Vždyť tebe děti i rodiče milují! Promiň, ale i já občas na tebe žárlím a závidím, jak ty to s nimi umíš!“
„Nevím, koho všechno myslel, ale včera na mne čekal se Skořepovou, matkou malého Denise. Prý to já jsem zavinila jeho úraz. Káral mne před ní jako malou holku. Při to ty sama dobře víš, jak to všechno bylo!“
„Co že? Vždyť ten kluk si za to může jedině sám! Byla jsem u toho!“
Denis Skořepa, kluk z druhé třídy a už známá firma. Nedává pozor, pořád se pere, při hodinách se válí po lavici nebo i pod ní, po dětech i učitelce hází sešity i tužky. A maminka, místo aby mu trochu domluvila, se tomu jen směje. Prý je chlapec jen trochu živější a učitelka si na něj zasedla. Jenže minulý týden se mu svéhlavost nevyplatila. O přestávce skákal po schodech dolů, schválně vrážel do dětí a bylo mu moc k smíchu, když chytaly rovnováhu, aby nespadly. Starý pan učitel Valášek, který měl dozor, řešil zrovna nějakou neshodu na druhém konci chodby, a o klukovi nevěděl. Lucka zaslechla přes dveře kabinetu nějaký křik, vyběhla ven a kluka okřikla. Ten se na okamžik zastavil ohlédl se, vyplázl na ni jazyk a chtěl skočit znovu. Jenže mu uklouzla noha, spadl a zlomil si ruku.
Lucie zavrtěla hlavou.
„Prý jsem měla zakročit dřív. Jak dřív? Místo aby byla ona i Vořech rádi, že na těch schodech nepopadaly jiné děti… vždyť to mohlo dopadnou mnohem hůř! Jo, nevíš, jestli nebyla na plastice? Byla vždycky plochá jak prkno, a teď měla prsa o hodně větší. Voříšek nad ní skoro slintal!“
Jarmila vykulila oči a pak se nahlas rozesmála.
„Tak od tebe to sedí! Prosím tě, odkdy si zrovna ty všímáš, jak velké mají ženské prsa?“
Lucie se rozesmála s ní. Styděla se přiznat, že velikost poprsí paní Skořepové jí uvízla v hlavě po té, co to vulgárně komentoval Martin. Místo odpovědi se raději napila kávy, a pak teprve řekla.
„Všimla jsem si toho už dávno, už tenkrát poprvé, když jsem přišla s Martinem na hřiště a šla ke stánku s Martinem pro pivo. Chlapi to tam blbě komentovali. A nebo by také mohla být těhotná. Prý chodí s tím Dostálem, co má dole ve městě Elektro. Slyšela’s to také?“
„Nevím, možná,“ podívala se na ni nejistě Jarmila. Pak ještě jako by něco chtěla dodat, ale hned se zarazila. „A co ti na to napomenutí řekl Martin? S Voříškem přece hrají tenis a Skořepová na hřišti prodává v bufetu.“
„Já mu to ani nestihla říct,“ povzdechla si Lucka. „Kvůli té schůzce jsem přišla domů později než jindy, a on už spěchal na hřiště!“
Z dětského pokoje přiběhl malý Kája a vylezl mamince na klín. Jarmila ho objala.
„Máš už hlad, chlapečku můj? Dáme si svačinku?“
„Jo,“ přikývl klučík a přitulil se blíž.
„Tak já už půjdu,“ loučila se Lucie. „Jo, a ještě něco jsem ti zapomněla říct. Prý mi neprodlouží smlouvu. Pracuju prý ledabyle, jsou na mne stížnosti, a když ses kolo teď vrátila z mateřské, má plný stav.“
Jarmila vstala, dala synkovi pusu na tvářičku a posadila do křesla.
„Tak to se neboj, ještě bude rád, že tě tam má. Rozhodli jsme se s Karlem zapracovat na druhém prckovi. Kája je pořád nemocný, nechceme pořád spoléhat na to, že nám bude babička hlídat. Taky už má svůj věk a nějaké diagnózy. A my stejně nikdy nechtěli jedináčka, tak než děti povyrostou, budu s nimi pár roků doma. Kája se nám podařil skoro hned, tak předpokládám, že to tak bude i s tím druhým.“
Lucie se na ni usmála.
„To ti tedy závidím. Nám s Martinem se to nedaří, zkoušíme to už druhý rok. Je ti poslední dobou hodně divný. Nevím co se s ním děje. Víš, všimla jsem si ale, jak posledně pozoroval vašeho Káju, když s ním byl Karel na hřišti. Možná je to tím. Ale jsem objednaná na gyndě, tak snad zjistím, kde je problém.“
„Pojď, doprovodíme tetu Lucku ke dveřím,“ vybídla Jarmila synka.
Zamířili do předsíně. Lucka se přezula, a sklonila se k chlapečkovi. Hošík k ní ochotně zvedl ručky, Lucka ho popadla do náruče a vlepila mu pusu na buclatou tvářičku.
„Tak ahoj, Kájo, já zase někdy přijdu, ano?“
„Jo,“ přikývl chlapeček a zasmál se. Lucka ho podala mámě a otočila se ke dveřím. Než stihla sáhnout na kliku, dveře se otevřely.
„Čau, rodinko, ahoj, Lucko! Přišla’s za Jarmilou na pokec? To tě Martin pustil?“ smál se Karel. Kája uviděl tátu a okamžitě k němu natáhl ručičky. Karel synka popadl a vyhodil ho vzduchu. A ještě jednou. Hošík řičel radostí, Jarmila s úsměvem kroutila hlavou a Lucce se při té rodinné pohodě sevřelo srdce.
„Dnes jsi nějak brzy doma,“ prohodila k manželovi Jarmila. „Máš hlad? Babička vařila rajskou, chceš ji ohřát?“
„Prosím tě, ohřej mi to. Já se ještě trochu pomazlím tady s tím uličníkem a mizím na hřiště. V sobotu máme zápas, tak musíme trénovat. Proč Martin včera nepřišel?“ prohodil k Lucii ještě stále stojící u dveří. „Řekni mu, ať dnes určitě přijde. Potřebujeme ho v týmu!“
„Řeknu,“ polkla Lucie. Na chodbě zmáčkla tlačítko výtahu a než přijel, dumala.
„Ráno Jarmila, teď Karel – proč by mne Martin neměl někam pouštět? A kde vůbec vlastně včera byl? Tak spěchal na trénink a nakonec tam nedorazil?“
Zamyšleně vstoupila do výtahu, sjela dolů a vyšla na ulici. V hlavě se jí točily myšlenky a jedna přes druhou.
„Včera na mne vyrukoval se svou matkou, jsem prý na hovno,“ vybavila si znovu, jak ji urazil. „Nechce se mnou o ničem mluvit, nanejvýš se zeptá, kam jdu, a kdy se vrátím. Nelíbí se mu, to, nejraději by byl, kdybych byla jen doma. Vždyť on mne opravdu kontroluje!“ uvědomila si s úžasem Lucie.
................
Přemýšlela o Martinovi a jejich vztahu celou cestu. Když přišla na chodník před jejich domem, zvedla hlavu k oknům jejich bytu. Všechna byla zavřená.
„Ještě asi není doma,“ pomyslela si s vědomím, jak má Martin otevřená okna rád.
„Aspoň bude klid, nebude nadávat, jak jsem se kde zpozdila, proč už dávno nejsem doma,“ ulevilo se jí. Pozdravila sousedku, která zrovna vyšla ven s černým pytlem s odpadkama, vyjela výtahem a odemkla si. Přezula se do bačkor a tiše vešla do kuchyně. Pokládala tašku s nákupem na kuchyňskou desku, když v tom ji někdo hrubě chytil za rameno. Vykřikla leknutím a prudce trhla loktem dozadu.
„Krávo,“ zařval Martin a strčil do ní, až narazila na skříňku. S bolestivou grimasou se chytila za bok a zaúpěla.
„Martine, co to děláš? Proč se za mnou tak plížíš? Vůbec jsem nevěděla, že jsi doma!“ vykřikla a mnula si naražený bok.
„Jsem doma už půl hodiny, a ty nikde,“ odsekl vztekle Martin. “Kde’s byla?“
Lucie se na něj dívala dokořán otevřenýma očima a chvíli jen mlčela. Pak polkla, zhluboka se nadechla a tiše promluvila.
„Martine, co se to děje? Proč bych ti měla hlásit každý svůj krok? Ty si přece také chodíš, kam chceš. Neříkáš mi všechno, neznám tvoje kamarády. Martine, proč se ke mně tak chováš?“
„Protože si to zasloužíš,“ odsekl Martin.
„Čím, Martine? Čím jsem se provinila?“ ptala se znovu tiše Lucka a přistoupila k němu blíž.
„Každá správná ženská je doma a čeká na svého muže. Stará se o něj. A ty si jen lítáš, kde chceš!“ zvedl hlas zase Martin. „Kde’s byla?“
„U Jarmily, když tě to tak zajímá,“ promluvila hlasitěji Lucka, ale hlas se jí zachvěl. „Potřebovala jsem se poradit, co dál. Něco se stalo a já …“
„Ty se s ní chodíš domlouvat, jak na mně?“
„Na tebe?“ podivila se Lucie. „Proč bych se měla na tebe domlouvat? Ve škole mám nějaký problém.“
„Jasně, radíš se s Jarmilou, a mně nic neřekneš,“ ušklíbl se Martin.
„Řekla bych ti to jako prvnímu, ale vždyť jsi včera nebyl doma,“ promluvila už klidně Lucie. „Nevěděla jsem, jestli dnes doma budeš, a musela jsem se někomu svěřit. Ředitel mi hrozí neprodloužením smlouvy, jedna matka si na mne stěžovala. Tak jsme o tom diskutovali s Jarmilou. Také se tomu diví. Ale prý se o místo nemám bát, chtějí s Karlem druhé dítě. Martine, to proto jsi se teď tak moc změnil? Protože nám se miminko nedaří?“ a pátravě se na manžela zadívala. Martin jen pohodil rameny a otočil se od ní k oknu.
„Karel ti vzkazuje, že máš zítra určitě přijít na trénink. Prý proč jsi nebyl včera. Kde’s byl ty, Martine? Mně jsi přece tvrdil, že jdeš právě za klukama na hřiště!“
Martin se okamžitě napřímil a ztuhl mu výraz v obličeji.
„Včera, no, já...“ zakoktal se rozpačitě, ale hned zase našel řeč. „Jak jsem včera spěchal, vrazil jsem na chodníku do jednoho známého. Už jsme se dlouho neviděli, tak jsme zapadli do nejbližší hospody na pivo. Co se vůbec tak vyptáváš? Kdo ti co zase nakecal?“
„Proč by mi měl někdo něco nakecávat?“ s údivem se na něj dívala Lucie.
Martin, ale jen mávl rukou a obrátil se k ní zády.
„Martine,“ přistoupila k němu Lucka blíž a zezadu jej objala. Položila mu hlavu na rameno a mlčela. Tak moc toužila, aby se manžel obrátil, také ji objal, třeba i vzal do náruče a odnesl na pohovku, tak, jak to dělávala dřív. Jenže místo toho cítila, jak Martinovi ztuhla záda, cítila jeho vnitřní napětí, to, jak sebou při jejím dotyku trhl.
„Martine,“ zašeptala znovu. Martin sebou ale znovu cukl a odtáhl se od ní. Dál stál zády k ní a upřeně zíral na něco v dálce za oknem.
„Co se děje?“ zeptala se Lucie znovu. „Martine, prosím, mluv se mnou! Trápí tě, že ještě pořád nemáme miminko? Mne přece také! Objednala jsem se kvůli tomu i na gynekologii. Doktorka mi minule říkala, že jsem zdravá, že není důvod, proč bych nemohla otěhotnět, že máme počkat ještě rok. Nebudu čekat, požádám ji o důkladné vyšetření. Martine, šel bys tam se mnou? Prosím…!“
Nedořekla větu a cukla sebou úlekem, jak prudce se k ní Martin prudce otočil. V obličeji byl bledý, oči mu hořely.
„Já děti mít můžu! Já,“ a uhodil se rukou do prsou, „já to vím. A ty nejsi pořád těhotná. Jsi prostě...,“ na chvilku se odmlčel, a pak s podivným úšklebkem vyhrkl. „Z nás dvou jsi ty ta neschopná. Ty…, a vůbec, dělej si, co chceš!“
Odlepil se od okna a vyběhl z kuchyně do předsíně. Lucie dál stála strnule na jednom místě. Slyšela, jak v předsíni šramotí a něco hledá, jak mu upadly klíče, sbírá je a k tomu si nesrozumitelně brumlá pod nos, jak bouchl domovními dveře.
Pak teprve se hnula z místa. Přešla do obýváku a posadila se.