Tak, jak postupuje čas, ubíhají nám léta a člověk stárne. A je, bohužel, stále méně událostí, které nám pozitivně ovlivňují život. Spíše se množí události, sice významné, ale mající většinou více, či méně negativní charakter. To je neúprosná realita života.

Starověký řecký dramatik Menandros vyslovil kdysi tuto zajímavou myšlenku:
„Chtěl bych mít kapku štěstí, nebo plný sud rozumu.“

Přemýšlím, co by bylo pro mne vhodnější. Za mladých let bych asi volil ten rozum. Nyní, v pozdních letech života, si přeji spíš jen trochu toho štěstí. Štěstí, že mi zdravotní problémy dovolí dál normálně žít, štěstí, že mi zůstanou přátelé, se kterými se budu moci dál stýkat a komunikovat, a hlavně štěstí, že mne neopustí tvůrčí inspirace, která mi už zhruba patnáct let naplňuje a zpříjemňuje život.

Když už jsem v těch citacích, tak ještě jedna,a kupodivu nikoli antická, ale z pera našeho velkého spisovatele a básníka Jana Nerudy:

„Existujeme jen chvíli, ale v knihách žijí naše myšlenky dlouhý čas.“

Neruda tímto vyslovil jednu velkou pravdu. Nemusíme, pochopitelně, brát všechny myšlenky, obsažené v knihách, které prošly našima rukama, za své. Ale ony ve svém součtu tvoří jakousi nadhodnotu, která, kromě běžných životních záležitostí a potřeb, formuje naši osobnost. Snad přežijí i některé myšlenky obsažené v mých knihách.

Nehodlám těmito řádky bilancovat svůj dosavadní život ani svoji literární aktivitu. To raději ponechám jiným, méně zúčastněným, a proto povolanějším. Jsem pouze jednou kapkou v moři podobně smýšlejících. Souhlasím s myšlenkami, které kdysi vyslovili lidé nadmíru k tomu povolaní. Ať už to byli filozofové, spisovatelé, či umělci. Když všechny ty jejich myšlenky shrnu, dají se vyjádřit jednou větou. Čím jednodušší je průběh života, tím méně inspirace člověku přináší. Metaforicky to příhodně vyjádřil německý polyhistor a přírodovědec Alexander von Humboldt:

„Jen bouře a vlny dávají moři duši a život.“

 

Tulák

 

Šel tulák tiše do světa,

opřen o žebráckou hůl.

Šel do země, kam slunce odlétá,

kde žena položí na rozprostřený stůl

chléb s úsměvem a se solí.

Šel tulák tiše do světa.

Měl v ruce hůl a v torbě slepou víru.

Šel krajinou, kam slunce odlétá,

do kouzla končin všehomíru.

Možná, že jednou. Kdo to ví?

Třeba se vrátí zpět i ona slepá víra,

pak znovu napneš plachtoví

na cestě  k poznání tajemství všehomíra.

Což tě už neláká vylétnout nad mraky?

Pak opřeš se zas o žebráckou hůl

a budeš tiše kráčet světem,

kde žena položí na rozprostřený stůl

Chléb s úsměvem, co voní Modrým květem.

Čas květy odvane, jak dávná dětská přání.

Však vůně zůstává,

i když se člověk sklání.

 

J. Z.