Letošní zima s přívaly sněhu a mrazem přivádí mé dva vnoučky - 4 a 7 let - v úžas a nadšení. Dá se sáňkovat i bobovat, bruslit a lyžovat. Opakovaně jim vysvětluji, že takovéto zimy bývaly za mého dětství a mládí běžné. Ovšem nic to neměnilo a nemění na tom, že jsem zimu vždycky nesnášela a doteď nesnáším.

Z hodně raného dětství - mohly mi být tak dva nebo tři roky - mám fotografii, jak stojím vedle velkého sněhuláka. Sněhulák se tou svou pusou z kousků uhlí široce usmívá - můj výraz přesně vyjadřuje, co si o tomto ročním období myslím.

Boby jsme jako malí neměli, sáně ano. A chodili jsme sáňkovat na kopec do blízkého parku. Možná se mi to tehdy i líbilo, nevím, nemám nějaké výrazné vzpomínky. Ale poměrně dobře si pamatuji, jak jsme po příchodu domů těžce zouvali boty plné sněhu, kalhoty jsme měli vlhké a ulpívaly na něm hrudky zpečeného sněhu, na rukavicích též. Bylo mi to nepříjemné a rychle jsem vše sundávala. 

Nelyžovali jsme, na hory jsme nejezdili. Ale měli jsme brusle - nejdříve takové ty kačenky, které se přišroubovávaly na boty, pak jsem dostala bílé krasobruslařské brusle. Bruslila jsem vcelku dobře, ale nerada. Jednou mne - tehdy žákyni první třídy - máma doslova vyhnala ven za kamarády na rybník bruslit. A já si tam zlomila ruku v zápěstí. A máma z toho měla výčitky svědomí. Nemohla tušit, že mi to nijak zvlášť nevadí, vždyť byla zima a já k jsem pak nemusela chodit ven. 

Bruslení jsem vzala na milost až na střední škole, tam jsme měli bruslení v rámci hodin tělocviku, chodili jsme bruslit na stadión - a asi právě proto, že to bylo vevnitř, tak mi to až tak nevadilo. A také mi to prostě šlo. S kamarádkami jsme se předváděly, jedna byla vždy Mašková, druhá Seifertová, byla to zábava.

Sněhu bývalo hodně. Tak moc, že jednou v zimě jsme chodili do školy v podstatě tunely vyhrabanými ve sněhu, neviděli jsme přes ně. Se sněhem byly spojeny sněhové neboli uhelnpé prázdniny, to se neučilo, což bylo vskutku perfektní.

S mým přístupem k zimě a jejím radovánkám jsem narazila poprvé na střední škole, kdy jsme měli povinný lyžařský výcvik. Přiznám se, že dodnes nedokážu pochopit, proč existují lyžařské výcviky, byť dnes již nejsou povinné. Plavecký výcvik chápu - umět plavat je opravdu důležité a v podstatě pro život nezbytné. Ale lyžování? Proč by měl každý lyžovat? K čemu je to dobré? Proč tedy není třeba povinný gymnastický výcvik? Nebo výcvik vybíjené? Nebo povinný týdenní pobyt v přírodě a s ním spojený výcvik v orientačním běhu? Dodnes jsem názor na lyžařský výcvik nezměnila, tehdy jsem ovšem takhle brblala jen před kamarády a doma. Lyžařský výcvik bylo prostě nutné a povinné absolvovat. Naši mi půjčili výbavu a jelo se na hory. Ty taky nemusím, zvlášť ve spojení se zimou, takže má nálada byla na bodu mrazu. Ostatně mráz byl. Když jsem si poprvé obouvala vypůjčené lyžařské boty, zatrnula jsem, že jsou nějaké vadné, nedalo se v nich totiž stát rovně. Pak jsem zjistila, že to tak mají i ostatní. 

Byla jsem samozřejmě v tom nejhorším družstvu, samí začátečníci. Stála jsem poprvé vachrlatě na lyžích, poslouchala rady učitele-instruktora a propadala zoufalství. Tohle nedám - nemohu celý týden vydržet venku na sněhu a ještě na lyžích. Dostali jsme první úkol - bokem jsme pomalu vystoupali po svahu zhruba tři metry vysoko, pak jsme měli tuto vzdálenost sjet dolů. Jeden po druhém. Čekala jsem, až na mne dojde řada, když se znenadání zezadu ozvalo zasvištění a pak rána, nějaký nepozorný lyžař mne srazil na zem. Prý na mne volal, ať uhnu, ale já byla v mrákotách, neslyšela jsem nic. Ihned vstal a pomohl vstát i mně. Mluvil špatně česky, byl to Rakušák. Při pádu jsem si o hranu lyže roztrhala vypůjčené lyžařské kalhoty a u kolena mi na noze prosakovala krev. Naštěstí byl na našem kurzu přítomen lékař, chirurg, manžel jedné naší profesorky. Odborně mé zranění posoudil, ránu musel sešít, tři stehy - tu jizvu mám dodnes. Výcvik pro mne skončil, od té doby jsem trávila dny ve vytopené chatce s knihou v ruce. Spolubydlící kamarádky byly šťastné, protože jako jediné měly po návratu v chatce teplo - já poctivě topila. A protože jsme byli pojištěni, dostala jsem poměrně vysoké odškodné - uhradilo nejen ty roztrhané kalhoty. Takže pro mne vše dobře dopadlo - paráda. Stres zažehnán.

Kdeže by mne ovšem napadlo, že jako studentka univerzity, obor bohemistika-germanistika, tedy nic s tělocvikem, budu stát před stejným problémem. Povinný lyžařský výcvik. Opět jsem hlasitě vyjadřovala svůj názor, ale to bylo to jediné, co jsem mohla udělat. S vypůjčenou lyžařskou výbavou jsem se zase ocitla v autobuse jedoucím tentokrát do Tater. V autobuse vládla veselá nálada, spolužáci se těšili, zpívalo se. Já ne. Byla jsem naprosto vynervovaná a na dně sil. Představa, že mne někdo nutí postavit se na lyže, pohybovat se ve sněhu a vidět všechny ty zasněžené hory okolo, byla nepřijatelná. Ze všeho toho psychického vypětí mi bylo až zle. Hned první večer po příjezdu si toho všimly i holky na našem pokoji. A protože ráho mi nebylo líp, byl zavolán lékař výpravy. Změřil mi teplotu - a ta byla vysoká. Podivíl se, že nejsem nijak zvlášť nachlazená, nebolí mne v krku, nic podobného. Asi nastupující viróza nebo chřipka, konstatoval. Přivolán vedoucí kurzu. Ten mi vysvětlil, že zápočet dostanu, jen když na kurzu zůstanu, byť nebudu lyžovat. Dodnes si myslím, že ta teplota byla z psychického vyčerpání. Ovšem ta úleva! Zatímco všichni lyžovali, já si opět četla na ubytovně. Paráda.

Od té doby mne na lyže a na hory v zimě nikdo nedostal. A nedostane. Je mi naprosto lhostejné, že většina národa si užívá zimy kdekoli na kopcích. Já ne. Pokud to jen trochu jde, v podstatě v zimě nevycházím z domu. Asi jsem se měla narodit jako některé z těch zvířat, která v zimě spí v noře. To by mi šlo. Pobyt venku omezuji v zimě prostě na minimum.

Jenže - v poslední době jste mne mohli zastihnout na několika kopcích. Sáňkovali tam totiž dva malí kluci. Byla jsem také opakovaně u kluziště - ti kluci tam totiž bruslili. A také jsem se opakovaně účastnila stavění sněhuláků. A také jsem se opakovaně s těmi kluky koulovala.

Protože - co by člověk neudělal pro své vnoučky, že?