Milana Hrabala znám spoustu let. Vážím si ho pro jeho básně, píli, překlady lužickosrbských autorů a také pro velmi kultivovaný přednes. Náš rozhovor je určitou retrospektivou toho, co všechno jako autor dokázal.

Kam až sahají tvoje první literární krůčky?
Už jako malý kluk jsem vášnivě četl, co mi přišlo pod ruku. Pohádky i knížky pro dospělé, které jsem našel na půdě – vedle Babičky Boženy Němcové třeba Sinclairova Automobilového krále. Ale především jsem miloval dobrodružné příběhy – Dumas, May, Kipling, A. V. Frič, Batlička. A sci-fi – Wells, Lem, Zajdel, Jefremov, bratři Strugačtí. Bradburyho mechanického ohaře jsem si dokonce podle kresby na obálce knihy vytvořil z drátů a pověsil na stěnu. Knížky jsem si půjčoval v městské knihovně u paní Holečkové a toužil je mít ve své vlastní knihovničce. Cooperova Posledního Mohykána jsem zkusil opsat, ale nezvládl jsem to. Proto jsem se rozhodl, že si podobné příběhy budu psát sám.

O čem ty první příběhy byly?
Zpočátku na motivy přečteného. První byl inspirován Poláčkovou knížkou Bylo nás pět, kterou geniálně četl František Filipovský. Nazval jsem ho „originálně“ Byli jsme tři a psal jsem ještě velkým dětským písmem. Takže ty dvě stovky stran by vydaly sotva na normostranu. Rovnou jsem si vymyslel edici Nať a jako další „svazek“ jsem napsal mikrosbírku pohádek. Později jsem si vymýšlel vlastní děje. Moc mě to bavilo, ale žádný z příběhů jsem nedopsal. Kamarád Pavel měl rád poezii, tak jsme se pustili do psaní jakéhosi eposu. Na střídačku. Kamarád se odstěhoval a dílko zůstalo nedokončeno. Později – na střední škole – jsem se zahleděl do „opravdové“ poezie a začal ji zkoušet psát sám. Básně mohou být krátké, což vyhovovalo mé myšlenkově neposedné povaze. A to mi zůstalo do dnešních dnů.

Celý život bydlíš v Ústeckém kraji. Nacházíš v něm inspiraci?
Od narození žiji ve Varnsdorfu. Ten je sice na samém okraji Ústeckého kraje, ale patří tam, i když vlakem jsme podstatně dřív Liberci. A vlastně nejblíž mám do Lužice, která začíná za hranicemi, k nimž je od našeho domu jen pár set metrů. Inspirací jsou mi hlavně vlastní zážitky, takže regionální motivy v mých textech nejsou výjimkou. Konkrétní události v nich dostávají literární podobu, jsou příležitostí pro můj pohled zevnitř a dovnitř.

Život se neustále zrychluje. Našel bys něco, co ti dnes chybí?
Chybí mi toho čím dál víc. Třeba uličky mezi zahradami – propojovaly ulice, zkracovaly vzdálenosti a zároveň nabízely trasy pro klidné vycházky. Noví „privatizační“ majitelé zahrady oplotili, aby získali větší soukromí, sousedé k sobě mají daleko a pěší vycházky v době masivního automobilismu jsou nepříjemné. A také postrádám více noční tmy. Abych viděl hvězdy, musím buď daleko do lesa nebo zoufale zaclánět oči. O horším spánku nemluvě.

A chybí ti něco i v regionálním literárním životě?
Postrádám větší zájem čtenářů o beletrii. Projevuje se to například na akcích pořádaných knihovnou v mém bydlišti – vzdělávací, populárně naučné nebo cestopisné pořady mají relativně dost posluchačů, literární čtení nebo setkání se spisovateli má návštěvnost mizivou. Jak to je v jiných městech nedovedu posoudit. Kdoví, možná si za to můžeme sami.

Najde se něco, co bys naopak třeba pochválil?
Neuvědomuji si, jestli krajská nebo nějaká okresní knihovna vydává svůj časopis, ale Světlik liberecké vědecké knihovny mi přijde moc fajn. Také velmi oceňuji, že ústecká krajská knihovna poskytuje své prostory Severočeskému klubu spisovatelů a pomáhá při vydávání sborníků. A nemohu se nezmínit o vydavatelské činnosti Městské knihovny ve Varnsdorfu. Od roku 1993 do loňského roku vyslala za čtenáři 73 menších i větších publikací. Měl jsem to potěšení se prakticky na všech podílet hlavně jako editor, ale někdy i jako překladatel nebo dokonce autor.

Máš nějaké téma či motiv, který se ve tvé tvorbě vrací?
Nejčastějším motivem, který mě provází minimálně poslední tři dekády jsou texty inspirované srbskou Lužicí. Díky editorovi Lukáši Novosadovi básně s tímto motivem vyšly nedávno ve dvou svazcích pod názvy Domluvená šifra (2023) a Je lepší se neloučit (2025). Lužickosrbské téma se objevuje i v mých textech příležitostných: z nedávné doby třeba článek k jubileu výtvarnice Hanky Krawcec. Před pár dny dokončený text k jubileu básníka Bena Budara byl pro mne skvělou příležitostí probrat se svým archivem a vzpomínkami na oblíbeného lužickosrbského barda.

Jak vlastně píšeš? Jaký je tvůj tvůrčí proces?
Vzhledem k poměrně širokému rozprostření písemných projevů je můj tvůrčí proces spíš chaotický. O čas se ve mně přetlačují vlastní básně, překlady jiných autorů, publicistické texty, editorská práce. Relativně často jsou to i požadavky navazující na nedávno skončenou dekádu mého působení v roli městského kronikáře případně na mé sorabofilní zaměření.

Doprovází to nějaké rituály?
Nevím, zda lze mluvit o rituálu – ke konečnému tvaru se propisuji a proškrtávám. Probíhá to tak u všech typů textů.

Vím, že vždycky pracuješ na mnoha věcech. Takže na kolika židlích sedíš teď?
Od loňského roku průběžně spolupracuji s překladateli mých básní pro výbor v lužickosrbském jazyce chystaný budyšínským nakladatelstvím Domowina. V závěrečné fázi je má editorská práce na nové knížce nevidomého autora Romana Vaňka nazvané Mokré pohádky. S kolegou ukrajinistou Petrem Kalinou pracujeme na překladech rozměrné básnické sbírky ukrajinské básnířky Julie Musakovské. Pro příznivce zhudebněné poezie mám nečekanou zprávu: jazz-popová kapela Hrataj chystá vydat CD s desítkou nových písniček složených na mé texty.

Kdybys ze všeho, co jsi v poslední době vydal, měl něco vybrat pro čtenáře. Co by to bylo? Na co bys je rád nalákal?
Zmínil jsem dvě „lužickosrbské“ sbírky z posledních let, pak asi ty. K nim bych přidal výbor Až na kost. A taky básnický cyklus Cestou bolesti a víry, který je možné uslyšet také naživo o Velkém pátku na Křížové cestě u Jiřetína pod Jedlovou. Překladových titulů je povícero, takže nejspíš druhé vydání výběru přísloví Z lužickosrbské pokladnice. Čtenář v kapesní knížečce najde vedle originálního znění překlady do češtiny a němčiny. Kdo má rád audio příběhy, tomu bych doporučil Příběhy o vodě od Jurije Brězana, které v pěti pokračováních skvěle načetl Jaromír Meduna. Jsou dostupné na youtube. (https://www.youtube.com/watch?v=j_n1hvGF09c&t=112s)

Odjakživa jsem obdivovala tvůj klidný a příjemný přednes. Baví tě ještě vystupovat před lidmi?
Veřejná vystoupení nejsou úplně mé hobby. Pozvání sice přijmu rád, ale než sólo čtení mám raději menší festivaly typu Na břehu Rozkoše, což je skvělá akce na faře v Šonově, nebo Dny poezie v polském Lwówku Śłaskim. Rád jsem jezdíval do Lužice na mezinárodní festival Svátek lužickosrbské poezie, ale ten už je minulostí. Když už jsem v akci, mívám z toho většinou radost. Ale nejlépe se cítím doma za pracovním stolem. 

 

Milan Hrabal