Žijeme v době velkého paradoxu. Na jedné straně se mluví o nutnosti posouvat věk odchodu do penze, na straně druhé je už nyní pro mnoho šedesátníků velký problém najít nebo udržet si práci.

Pracovat do šedesáti sedmi let? Málokdo toho bude fyzicky či psychicky schopen na takové úrovni, aby udržel krok s mladými. A kdo bude mít zájem tuto věkovou kategorii zaměstnávat, když už nyní firmy o šedesátníky nestojí? Tyto otázky si klade většina lidí, když přijde řeč na ideální čas na odchod do penze. Mnozí šedesátníci označují představu, že budou pracovat ještě sedm let, za přímo děsivou.

Na toto téma provedla výzkum agentura STEM/MARK. Za ni ho takto komentovala analytička Jitka Haiderová: „V průzkumu zaznívaly obavy týkající se rychlého rozvoje moderních technologií a pravděpodobné neschopnosti pracujících ve vyšším věku s nimi udržet krok.“

Tady je zkušenost osmašedesátiletého Václava, který se nedávno zkusil přihlásit na pozici kurýra ve firmě rozvážející jídlo.

„Myslel jsem si, že mě prostě někam s něčím pošlou. Řidič jsem dobrý, jezdil jsem svého času kdysi i s kamionem do zahraničí. Nechce se mi teď sedět doma, žena ještě pracuje, chtěl jsem být aktivní a něco si přivydělat,“ vypráví a pokračuje: „Překvapilo mě, že po mě chtěli pracovat s moderními technologiemi. Přiznávám, že já tu komunikaci přes aplikace nezvládal. Prostě jsem v tom měl chaos. Došlo mi, že nyní už nestačí na tuto práci být řidič, ale člověk musí umět vše vyhledávat na mobilu a jak já mám tlapy jako medvěd, tak mě to vůbec nejde. Vzdal jsem to ne proto, že by se mi nechtělo jezdit, ale proto, že mě ten způsob komunikace vyčerpával a dělal jsem tam zmatky.“

Ze zmíněného průzkumu vyplynulo, že sedmdesát procent Čechů si nedovede představit, že svou profesi v šedesáti sedmi ještě budou zvládat dělat, zejména tuto obavu vyjádřili lidé v těžkých provozech, ti kteří pracují na směny a podobně. Nebojí se ale jen fyzické náročnosti, ale také vyhoření, únavy a toho, že ve vyšším věku budou mít pomalejší reakce.

„Dříve mi nedělalo problém manipulovat s klienty, jenže nyní mě bolí záda a i hmaty a způsoby, které ovládám, mi už činí potíže,“ vypráví pětašedesátiletá Jana, která přes dvacet let pracuje jako pečovatelka v domově seniorů. „Mladé holky tady většinou nevydrží, tak mě vedoucí přemlouvá, ať ještě nejdu do penze. Jenže já mám záda v háji, už prostě těžkou práci nezvládám. Klidně bych ještě dělala, ale prostě to fakt fyzicky nejde,“ říká.

Zároveň ovšem přibývá lidí, kteří mají v šedesáti velký problém najít práci a často nepomáhá ani ochota podstoupit rekvalifikace. V evidenci Úřadu práce tvoří téměř čtyřicet procent nezaměstnaných lidé ve věku nad padesát let.

Na toto téma se před čase zaměřil Výzkumný ústav práce a sociálních věcí a podle jeho analýzy pravděpodobnost nalezení práce výrazně klesá u lidí, kterým je nad šedesát let. Navíc hodně lidí v tomto věku řeší velký problém – potřebovali by v práci zvolnit, mít více času nebo pracovat přestat, protože se musejí začít starat o své staré nemocné příbuzné. Takže nejsou pro zaměstnavatele atraktivní a když musí dojít ve firmách k propouštění, zpravidla se chtějí zbavit právě těch nejstarších zaměstnanců. „Vždy, když roste nezaměstnanost, většinou nejdříve přijdou o práci lidé bez vzdělání nebo ti, kteří mají před penzí,“ uvedla Lenka Desatová, která vede Radu seniorů.

Personalisté naopak v poslední době čím dál více mluví o tom, že v kvalitně fungujících týmech by měli pracovat lidé mladí i staří a trvají na tom, že mnozí zaměstnavatelé mají vůči pracovníkům ve věku kolem šedesátky nesmyslné předsudky. Na straně druhé se však mnozí šedesátníci sami podceňují a mají pocit, že nezvládnou to, co mladí kolegové.

Otázkou však zůstává, zda člověk ve věku nad šedesát musí stále něco dokazovat, neustále se vzdělávat, ovládat nové a nové technologie. Žijeme v době, kdy se toto stalo samozřejmostí a kdo vysloví názor, že se mu už nechce podávat heroické výkony, je označen za starého ubručeného dědka či babku, kteří nežijí dostatečně aktivně. A tak se mnozí lidé po šedesátce trápí tím, že už nejsou dostatečně výkonní, podceňují se a když něco nezvládají, považují to za své selhání. Ale to není selhání. Protože to, že člověk v šedesáti sedmi není tak výkonný jako byl v dvaceti sedmi, je ta nejpřirozenější věc na světě.