Foto

Život je kolotoč. Kino

22. 2. 2026

Slyšela jsme kdysi hezký vtip. „V okamžiku smrti se Vám promítne celý život jako film. Pak příjde Mirka Spáčilová a dá vám 36 %.“ Vždycky jsme přemýšlela, kolik bych od filmové kritičky dostala procent já, za svůj život plný zvratů, dramatických události… Dnes už přemýšlím spíš o tom, jak udělat každý den hezčí sobě i okolí. Abych nebyla svým penzijním, načuřeným obličejem na obtíž. Snažím se usmívat a každé ráno to poctivě ladím.

 

13. 2. 2026

No kde vězí, koza jedna nedochvilná. Popocházím, přešlapuji z nohy na nohu před kavárnou, je mi  chladno.

„Jsem tam do patnácti minut,“ hlásí se kamarádka přes SMS. „OK, počkám vevnitř,“ odepísuji a jdu se schovat do tepla. Malá, útulná kavárnička v centru je hlučná díky asi šesti dámám v mém věku. Nelze neposlouchat…

„Holky, Růža nepříjde. Telefonovala jsem s ní, řezali jí prs…“

Dámy ztichnou. Vzduch se zahustí hrozbou nehezké choroby. Do kavárny vstupuje další dáma.

„Růžo, kde se tu bereš?“

„Nerozumím otázce?“ kouká Růža a stojí nevěřícně s rukama v kapsách bundy.

„No prý jsi po operaci, řezali ti prs.“

Růža se směje a vytahuje ruce z kapes. Levou má zafačovanou.

„Ale ne prs, PRST,“ chechtá se.

Dáma, která se přeslechla a vyvolala paniku, úlevně všem objednává becherovku. „A velkou,“ hlásí servírce.

Dala jsme si taky becherovku. Malou.  Na zahřátí a dobrý konec.

 

Mám na triku

Vytištěné haiku

Že kdybych létat uměla

Navštívila bych anděla

Na nebeské báni.

 

15. 2. 2026

Květiny. Činí svět krásnějším. Barvy, vůně, tvary. Na zahradách, v parcích, na  loukách, doma ve váze. Přes zimu občas utrhnu alespoň větvičku nebo kousek břečtanu… . Občas si kytku koupím. Nejradši mám tulipány. Dnes jsem se pro jeden svazek sehnula a spatřila vedle karafiáty. Ano ty, jenž mají ( alespoň pro mě)  punc „kytka k MDŽ.“

Tři karafiáty a kazeta s mýdlem, tři karafiáty a ohavný ručník, tři karafiáty a vidličky na moučník. Au. Vracím tulipány do kyblíku a sehnu se pro poměrně velký svazek červených karafiátů. Ta kytka za to nemůže. Zkusím ji rehabilitovat. Byla částečně rozkvetlá, doma se poupata rozvinula v krásné, krajkové sukýnky.

 

17. 2. 2026

Ráda chodím do kina. Nejradši do Měšťanské besedy. Kino je menší, útulné a zejména tam neprodávají smrdutý popcorn, či jiné pochutiny. Neprodávají tam vůbec nic k jídlu. A tak lze nerušeně sledovat filmy a nebýt obtěžována čichovými vjemy, či mlaskáním a šustěním a tak. Asi budu kamenována, ale v kině by se jíst nemělo. Je to jako bych přišla třeba do galerie a měla v ruce krajíc chleba se sádlem…

Včera jsem šla sama. Myslím, že kamarádkám, či kamarádům by se film nelíbil ( preferují komedie, či cosi pro odreagování ). Dnes dávali film od Sorentina Milost. Od zmíněného režiséra jsem viděla filmy Velká nádhera a Mládí. A byla jsem nadšená. Když jsem poprvé shlédla Mládí, film se mi líbil, podruhé jsem byla nadšená a napotřetí to byla zamilovanost.

Film neměl tolik vizuálních a zvukových efektů, jak bývá u pana režiséra zvykem, byl komornější. Přesto jsem odcházela nadšená.