Truhlářství. Vůně trámů, fošen, pilin, prostě dřeva v jakékoli podobě, mně připomene dětství. Vlastně dny prázdnin v Plzni. V domě, který dříve patřil praprarodičům a ve kterém bylo prarodičům umožněno bydlet. Než byl majetek zabrán. Z továrny, z dílen, z celého areálu jim zbyl jen byt a malá zahrádka, kde kvetly tulipány všech barev a kde bylo velké mraveniště.

Vše bylo znárodněno. Vše pokračovalo v cizím majetku.

Každé ráno se z dílen ozýval drnčivý zvuk pily, řezající dřevo na potřebný tvar. Ach jo, proč musí truhláři začít den tak brzo? Brzo jim také končil den. Jako děti jsme skákaly z trámů do pilin, které byly v otevřeném prostoru. Vstup do areálu byl zakázán.

Areál byl pouze viděn z okna našeho bytu. Babička i mamka znají areál i poslepu. Jenomže babička už dávno není milostpaní, už dávno nemá dvě služky na výpomoc a mamka už také není milostslečna. To vše ukončil rok 1948. Jakoby tento rok vzal sebou i dobrou náladu obou žen a v duši se na dlouhá léta usadila rozladěnost a mrzutost. A stesk a vztek.

Nerozumím jim. Narozena o deset let později po onom osudném roku to nechápu.

Utíkám do světa snů. Vystřihávám si a nalepuji do sešitu herce a herečky. Jsou krásné. Sním o kráse. A o lásce. Zavírám oči a poslouchám známý zvuk řezající pily.

Do sešitu si zapisuji citáty. Není větší bolesti než v bídě vzpomenout na dřívější štěstí. Zapisuji, avšak všemu dobře nerozumím.

V mládí každý věří, že svět začal jím a že je tu všechno kvůli němu.

Zavírám oči a poslouchám známý zvuk pily. A sním. Život mám celý před sebou. Určitě bude krásný. Věřím, že bude skvělý. Všechny dveře jsou otevřené. Dokořán.

Přede mnou je dlouhá cesta. Dlouhá cesta od nepochopení k pochopení, od neporozumění k porozumění, od opuštění k odpuštění.

 
Zavírám oči a poslouchám známý zvuk pily.