V dubnu roku 2001, kdy jsme putovali Jordánskem, se ještě v New Yorku "dvojčata" World Trade Center hrdě tyčila k nebi a nikdo nepředpokládal, že za necelých pět měsíců budou srovnána se zemí teroristy ze zemí, které jsou tradičně považovány za spojence USA. Patnáct z nich pocházelo ze zámožných rodin v Saúdské Arábii. Spáchali hrůzný čin, který otřásl světem a změnil ho. 

Hlavní město Jordánska Ammán leží v severní části země. Patří k nejstarším trvale obývaným místům na světě – od doby Amónců přes Římany až po dnešní moderní arabské město. Na první pohled působí jako nekonečné moře pískově béžových domů, které se rozlézají po kopcích a údolích.

Předměstí Ammánu

Ulice se kroutí, prudce stoupají a klesají. Ammán není sice tak chaotický jako Káhira, ale není problém se tam ztratit. Adresy skoro neexistují, jako orientační body slouží pekárny, mešity nebo lékárny. Řízení auta je instinktivní. Jízdní pruhy jsou považovány za pouhé doporučení a v hustém provozu je nezbytný klakson. Proto jsme v Ammánu využívali taxíky. Ve městě se mísí starobylé s novým. Vedle římského divadla stojí moderní věžové domy, mezi nimi malé obchůdky. Ten „zmatek“ ale není nepříjemný, je spíše živý, lidský a překvapivě přátelský. Jordánci jsou neuvěřitelně pohostinní a vstřícní, často až odzbrojujícím způsobem. Přesvědčili jsme se o tom, když jsme potřebovali film do fotoaparátu. V prvním obchodě ho neměli, ale majitel vyběhl na ulici a něco vzrušeně pokřikoval. Na jeho volání se začali z okolních obchodů sbíhat další obchodníci. Vodili nás obchody tak dlouho, až jsme našli film, který jsme potřebovali. Nechybělo pozvání na čaj. Ammán je rovněž jedno z nejbezpečnějších měst v arabském světě. Byla to zcela jistě pravda v dubnu roku 2001, méně v roce 2006, kdy byl u římského amfiteátru v centru Ammánu nožem zavražděn britský turista.

V Ammánu se nacházejí římské, byzantské a osmanské památky. Nejznámější je Herkulův chrám v prostoru Citadely na kopci nad centrem města. Byl postaven za vlády císaře Marka Aurelia ve 2. století n. l. Dochovaly se dva monumentální sloupy, které jsou viditelné z velké části města.

Sloupy Herkulova chrámu - volná fotografie z Pixabay

Na místě byla nalezena i obří ruka sochy Herkula, pravděpodobně pozůstatek kolosální sochy. Další římskou památkou je amfiteátr pod Citadelou.

Pohled na římský amfiteátr - volná fotografie z Pixabay

Na další putování v Jordánsku jsme si pronajali maličké auto. Číšník v našem hotelu v hlavním městě se ptal, zda máme řidiče. Nevěřil, že bude řídit manžel.

Záběry z cesty pronajatým autem

Vlastní doprava má velké výhody. Přesvědčili jsme se o tom hned první den mimo Ammán cestou do města Madaba. Na silnici jsme museli zastavit, protože ji zablokovalo stádo koz a ovcí.

 

Okamžitě jsme byli pozváni na ochutnávku čerstvě nadojeného kozího mléka.

Dnes bych se ho asi nenapila, ale tehdy jsme pozvání neodmítli. Pastevci byli Palestinci. Manžel je zpovídal, chtěl vědět, jaký mají názor na Izrael. Nic proti němu neměli, ale byli očividně rádi, že jsou v Jordánsku. V zemi dnes oficiálně žijí přibližně tři miliony Palestinců. Jordánsko je jediná arabská země, která většinu palestinských uprchlíků plně integrovala a udělila jim občanství. Dokonce i královna Rania je palestinského původu. Lze říci, že většina dnešních obyvatel je palestinského původu, ačkoliv mnozí z nich jsou již považováni za Jordánce.

Madaba je město plné křesťanských svatostánků.

Nejznámější z nich je řecko-pravoslavný kostel svatého Jiří, proslulý mozaikovou mapou Svaté země ze 6. století.

 

Je zajímavé, že na našem snímku z roku 2001 je na fasádě vidět pět křížů.

Mnoho kostelů v Madabě mělo totiž původně jednoduché fasády s kříži nebo jinými geometrickými motivy. Kdo byl v Madabě později, mohl již na stejném štítu vidět pět vyobrazení svatých. Tyto ikonografické malby se začaly objevovat až během renovací v letech 2005 až 2015.

Hora Nebo je jedním z nejposvátnějších míst v Jordánsku. Kochali jsme se odtud panoramatickými výhledy na Mrtvé moře. Při výjimečně jasném počasí lze údajně spatřit i Jeruzalém. Nebo leží v oblasti Moabských hor patnáct minut západně od města Madaba v nadmořské výšce zhruba 700 m n. m. Mojžíš vystoupil na horu Nebo, aby spatřil Zaslíbenou zemi, do níž však nesměl vstoupit. Zde také zemřel, přičemž jeho hrob zůstal neznámý. Na vrcholu se nachází Pamětní kostel Mojžíše, původně postavený ve 4. století. Později byl rozšířen na baziliku. 

Uvnitř se nacházejí výjimečně zachovalé byzantské mozaiky z 5. až 6. století. 

 

V Jordánsku dnes žije pouze 250 000 až 400 000 křesťanů, což představuje zhruba 3 % z téměř 10 milionů obyvatel země. Většina z nich jsou členy řecké pravoslavné církve. Podíl křesťanů klesá, protože emigrují do USA, Kanady a Austrálie. Křesťané jsou však dobře integrováni a mají zaručenou svobodu vyznání. Mají také rezervovaných devět křesel v jordánském parlamentu a zastávají významné funkce jako ministři, velvyslanci a vysocí důstojníci.

Skutečným zážitkem byla cesta k Mrtvému moři. Už samotný jeho název trochu děsí. Nejprve jsme serpentinami sjížděli k horkým pramenům Ma’in. Měli jsme pocit, že se pomalu vzdalujeme od nám známého světa. Silnice se stáčela v prudkých zákrutech a s každým metrem klesání se měnil i vzduch.

Silnice k Mrtvému moři - volná fotografie z Pixabay

Na krajnici se objevují tabule se zápornými čísly. Tyto výškové (nebo spíše hloubkové) značky nám připomínají, že klesáme pod hladinu světových oceánů. Teplota stoupá a krajina jako by se vypařovala v bělavém oparu. Vzduch se tetelí horkem, které nepřichází shora od slunce, ale zdola ze země. Kamenité svahy jsou vyprahlé, beze stínu a známek života. Objevují se solné mapy na skalách, bílé šmouhy připomínající popel. Máme zvláštní dojem, že nesjíždíme k moři, ale kamsi do nitra Země. Po levé straně silnice se objevuje údolí Ma’in s horkými prameny. Jsme jen pár desítek kilometrů od Ammánu, ale máme pocit, že jsme se ocitli na jiné planetě. Během další části trasy k Mrtvému moři se silnice nejprve zvedá z úzkého kaňonu Ma’in. Krajina se rozevírá, silnice se stáčí směrem k Mrtvému moři. V dálce se objevuje široká, šedobílá plocha. Nejdříve to vypadá jako mlha, pak jako voda a následně se to znovu rozplývá. Jedeme k něčemu, co není příliš dobře vidět, ale cítíme to v nose i na pokožce. Slanost, vlhkost, těžký vzduch. Znovu se objevují tabule se zápornými čísly. Míjíme nápisy „-200 m“, „-300 m“, a nakonec i „-400 m“. Uvědomujeme si, že se ocitáme v nejnižším bodě na souši naší planety. Hladina Mrtvého moře je zhruba 440 metrů pod hladinou světového oceánu. Když se silnice konečně přiblíží k pobřeží, opar se rozestoupí a objeví se pás modré vody.

Mrtvé moře - volná fotografie z Pixabay

Jsme ubytováni na Amman Tourist Beach, což byla v roce 2001 jediná volně dostupná pláž na jordánské straně Mrtvého moře. Ubytovací zařízení nám trochu připadalo jako rekreační zařízení ROH. V podstatě šlo o spartánské ubytování se základním zázemím (sprchy, převlékárny, jednoduché občerstvení). V době naší cesty neexistovaly na jordánském pobřeží dnešní velké rezorty (Mövenpick, Marriott, Crowne Plaza). Ty vznikaly postupně až v letech 2003–2005. Nikdy nezapomenu pohled na manžela koupajícího se v Mrtvém moři. Když vstoupil po kolena do vody, pocítil znatelný odpor. Snažil se ponořit, ale jeho pokusy o potopení těla vypadaly komicky. Když se naklonil dopředu a chtěl plavat, jeho tělo se převrátilo na záda jako korková zátka. Ponořené nohy mu okamžitě vystřelily nahoru. Mohl se pouze vznášet na hladině bez možnosti ovlivnit svoji polohu. Voda ho prostě nechtěla pustit dovnitř. A právě tato vlastnost dělá z Mrtvého moře ideální místo pro čtení novin. Manžel se položil na hladinu, nohy mu trčely vzhůru a ruce si opřel o vodu. Noviny držel nad hlavou. Když nakonec vyšel z vody, jeho pokožka byla pokrytá jemnou solnou vrstvou. Mrtvé moře se sice nehodí k plavání, ale podle manžela to byl nezapomenutelný zážitek.

Mrtvé moře - volná fotografie z Pixabay

Přibližně dvacet kilometrů jihovýchodně od Mrtvého moře leží křižácký hrad Kerak (arabsky al‑Karak). Jeho masivní zdi se zvedají nad okolním údolím. 

V roce 2001 stál hned vedle hradu skromný hotel, jednoduchá stavba s několika patry. Poskytoval útočiště poutníkům, kteří chtěli strávit noc ve stínu tisícileté pevnosti. Pokoje byly prosté, s výhledem na hradní zdi, které večer tmavly do fialova. Ráno se z terasy ozýval vítr, který stoupal z údolí a nesl chladnější vzduch. Kerak tehdy nepůsobil jako turistická atrakce, ale jako město, které žije vedle svého hradu. V hotelu jsme se seznámili s milým francouzským párem. Na ulici se nám neznámý člověk nabídl jako průvodce po hradu. Zdál se nám sympatický, takže jsme jeho nabídku přijali.

Uvnitř hradu jsme se ocitli v prostoru, který působil spíše jako podzemní město než jako klasická pevnost. Chodby byly široké, klenuté a překvapivě dlouhé.

Uvnitř bylo zvláštní ticho. Historie tam byla cítit odlišně než na jiných hradech. Hrad Kerak nevypadá pouze jako romantická kulisa. Snadno jsem si dokázala představit, že byl skutečně obléhán a dobýván. 

Krajina v centrálním Jordánsku

Cestou na jih jsme byli náhodou pozváni na návštěvu k beduínovi. V domku, kde se kouř z čaje mísil s vůní kozího mléka, se náš hostitel rozmluvil.

Na návštěvě u beduína

Mluvil důstojně a hrdě. Vyjadřoval se dost pohrdavě a nespokojeně o Palestincích. Nebyla to jen osobní averze, ale spíše výraz dlouhodobého napětí mezi beduínskými kmeny, které stojí po generace věrně za jordánským králem, a palestinskými rodinami, které do Jordánska přišly po válkách s Izraelem a dnes tvoří většinu obyvatel měst. Pro beduína z pouště jsou to dva světy, které se sice potkávají na tržišti, ale nikdy se úplně neprolnou. V jeho hlase byla slyšet obava ze ztráty tradičních beduínských hodnot. 

Později jsme měli rovněž možnost poznat pohostinnost Palestinců. U silnice stojící muž nás pozval do svého domu. Po chvíli váhání jsme pozvání přijali. Byli jsme pohoštěni čajem a sušenkami. Palestinské ženy, které nás hostily, kouřily cigarety a snažily se s námi komunikovat, ale na rozdíl od beduína nemluvily ani slovo anglicky. Jedna z žen mi naznačila, že by si ráda vyzkoušela moje sluneční brýle. Vypili jsme čaj a trochu rozpačitě jsme se rozloučili. 

Naším dalším cílem byl hrad Shobak. Tento křižácký hrad z roku 1115 stojí na pustém kopci.

Hrad Shobak - volná fotografie z Pixabay

Zůstaly z něj pouze zdi, věže a temný vstup do dlouhého tunelu, kterým obránci kdysi scházeli k prameni. Ačkoliv leží nedaleko stejnojmenného města, nedařilo se nám ho najít. Předjelo nás luxusní sportovní auto se staženou střechou. Mělo značku emirátu Bahrajn (v roce 2002 se však tato země změnila z emirátu na království). Když si jeho řidič všiml, že si nejsme jistí, kam jet, zastavil a dal nám znamení, abychom rovněž zastavili. Když jsme mu sdělili, co hledáme, jel před námi zhruba dvacet kilometrů. Nakonec zastavil a ukázal nám hrad Shobak, jenž se na obzoru tyčil jako osamělá kamenná koruna kopce, kterou už staletí ohlodává pouštní vítr. Neopomněl nás pozvat do svého domu. Vracel se z pracovního pobytu v Bahrajnu. Protože jsme však chtěli v ten den dojet až do starobylého města Petra, neměli jsme na další návštěvu již čas. Později jsme toho hořce litovali. Mohla to být zajímavá zkušenost s "bahrajnským princem", jak jsme si ho mezi námi nazvali. 

Petra byla hlavním městem Nabatejců ve 4.–2. stol. př. n. l. Prosperovala díky kontrole karavanních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií. Po připojení k Římu roku 106 n. l. začalo město postupně upadat, zejména po zemětřesení roku 363. V raně byzantském období zde vznikly křesťanské kostely, ale město se postupně vylidnilo a bylo znovu „objeveno“ až roku 1812 švýcarským cestovatelem J. L. Burckhardtem. Mezi hlavní památky patří Al‑Khazneh (Pokladnice), divadlo částečně vytesané do skály, královské hrobky,  Ad‑Deir (Monastýr) a nabatejsko‑helénistické chrámy v centrální části města.

Petra je místem, které bezpochyby ohromí, ale dokáže i poněkud znechutit. Již v roce 2001 to byla turistická atrakce se vším, co k tomu patří. Cena vstupného kolem 1200 korun na osobu působila v té době skoro neuvěřitelně. Stálo to ale za to. Do samotného skalního města se lze dostat úzkou soutěskou Siq. Je dlouhá zhruba 1,2 kilometru a vine se mezi vysokými stěnami jako obrovská kamenná chodba.

Bylo úmorné vedro, pot nám stékal po tvářích, vzduch se ani nehnul a skály sálaly žárem. Náhle se před námi otevřel pohled na úžasnou růžovou fasádu. Al‑Khazneh.

Je to nejznámější a nejpůsobivější stavba celé Petry. Monumentální fasáda vytesaná přímo do růžového pískovce. Patří k nejlépe dochovaným ukázkám nabatejské architektury. Není to vlastně pokladnice, ale hrobka a mauzoleum z počátku 1. století n. l.

Hrobky v Petře

Velkolepost Petry má odvrácenou tvář. Dotěrní prodavači nám na každém kroku nabízeli šátky, náramky a velbloudy na projetí.

Jejich vytrvalost byla stejně úmorná jako horko. Tato směs úžasu a obtěžování ale k Petře prostě patří. Všechno začíná již ve Wadi Musa, městečku plném hotelů, penzionů a restaurací, které žije jen díky tomu, že je branou do skalního města. 

Východiskem pro naše putování v jižním Jordánsku se stalo město Akaba.

Pohled z našeho hotelu v Akabě

Je to místo, odkud lze z Jordánska nahlédnout do tří zemí. Na západě vidíme přistávat letadla na letišti v izraelském Eilatu. 

O něco více na jih je na Sinajském poloostrově vidět temnější silueta města Taba v Egyptě.

Na východním břehu Akabského zálivu se táhne hranice Saúdské Arábie, kam se vypravíme následující den. Pouze nahlédnout, aniž bychom tušili, že se v budoucnosti podíváme i do této země, která byla v roce 2001 v podstatě nedostupná. Svět se mění a nikoliv vždy k horšímu. Večer se jdeme projít na městskou pláž. Je tam nezvyklý klid. Žádná hlasitá hudba. Žádný alkohol, který je v Jordánsku povolen jen v určitých místech a na veřejných plážích se nepije. Kolem jsou arabské rodiny s dětmi, nikdo nespěchá. Je to jiný druh večerního života, než na jaký jsme zvyklí z evropských letovisek. 

Necelých šedesát kilometrů od Akaby se nachází Wadi Rum. Jedná se o přírodní rezervaci zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Tento rozlehlý oceán okrově zbarveného písku tvoří největší „wadi“ neboli suché údolí v Jordánsku. Kromě několika táborů a stanů zde nejsou téměř žádné budovy, trvalá sídla ani žádné silnice. Jedinými orientačními body jsou obrysy pískovcových soch tvarovaných větrem, pískem a jemnými posuny zemské kůry. Dnes je Wadi Rum domovem pouze několika beduínských kmenů. Tito kočovní lidé v minulosti obývali pouštní oblasti Středního východu a severní Afriky. Jejich tradiční způsob života byl značně narušen vytvořením nových hranic a států ve dvacátém století, stejně jako postupující modernizací a industrializací. Většina beduínů z Wadi Rum, zejména mladší generace, trvale bydlí v malé betonové vesnici na okraji pouště, i když někteří stále kočují a žijí jako jejich předkové.

Obydlí beduínů ve Wadi Rum

Když jsme naším malým autem dorazili ke vjezdu do chráněné oblasti, doslova se na nás vrhli naháněči, kteří nám nabízeli terénní auta s řidičem. Protože před tímto typem cestovního ruchu dáváme přednost samostatnému cestování, obrátili jsme naše vozidlo a vydali se do pouště mimo chráněné území. Pískovcové útvary jsme však přesto viděli.

Neujeli jsme daleko, když se na cestě objevil stařeček, který divoce mával rukou, abychom mu zastavili. Vypadal jako pobuda, moc se mi nechtělo vzít ho do auta, ale manžel již zastavil. Záhy došlo k nečekané proměně. Stařeček si omotal na hlavu tradiční beduínský červenobílý šátek, který slouží k ochraně před sluncem, pískem a prachem a je často upevněn černým páskem. Z pobudy se rázem stal hrdý obyvatel pouště. Problém byl v tom, že jsme netušili, kam chce jet. Znali jsme pouze pár arabských slov. Měli jsme však ruce. Doprava? "Aywa" (ano). Doleva? "Lā" (ne). Netrvalo dlouho a dojeli jsme do jeho vesnice. Zastavili jsme u nějakého domu, náš stopař zmizel, ale objevila se laskavá žena a uvedla nás do domu. Usadila nás na polštáře na zemi v prázdné místnosti a nechala nás tam. Nevěděli jsme, co se bude dít. Asi za půl hodiny vešla celá rodina. Seděli jsme v kruhu a mezi námi se začaly vršit hromady jídla. Pili jsme vodu ze studny. Trochu s obavami, ale naše zažívací ústrojí bylo v té době zřejmě odolnější než dnes. Chody nebraly konce. Zbylo místo i na zákusky. Během oběda jsme se bez úspěchu pokoušeli o konverzaci. Pochopila jsem pouze, že rodina má šest dětí. Oni zase porozuměli mému přání vidět velblouďátko. Po jídle mi ho splnili. 

Odjeli jsme tak, jak jsme přijeli. Bez obřadného vítání a loučení. Do auta k nám přistoupili dva mládenci s pytlem. Akaba? Aywa. Celou cestu do Akaby nepromluvili ani slovo. Ve městě na jedné křižovatce zaklepali manželovi na rameno a vystoupili i s pytlem. 

Do Ammánu jsme se vrátili nejkratší cestou podél Mrtvého moře. Severozápadně od hlavního města jsme ještě navštívili turecký válečný památník ve městě Salt, které bylo kdysi administrativním střediskem Osmanské říše v Jordánsku.

Pohled na město Salt

Uctívá památku téměř 300 tureckých vojáků, kteří padli při obraně této oblasti proti Britům v březnu roku 1918. Nedaleko od tohoto města jsme pozorovali, jak jordánská mládež pořádá pikniky v této pahorkaté krajině. Nechybělo ani společné fotografování.

Tato cesta byla naším posledním putováním před výraznou změnou v mezinárodní atmosféře. Po devadesátých letech minulého století, která byla plná naděje na budoucnost v míru a spolupráci, se situace začala měnit směrem ke konfrontaci a válkám. Měli jsme štěstí, že jsme navštívili mnohé země, které jsou dnes z důvodu válek nedostupné.