Valentina Visconti. Údajná travička, praktikující černou magii. Pravda to asi nebyla. Tahle pravnučka Elišky Přemyslovny byla spíš jen oběť...

Příbuzenské propletence odpradávna nevytvářeli jen Habsburkové. Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi se praktikovaly i v jiných krajích, když významné rody toužily být ještě významnějšími. A pokud se povedlo, často se šátralo - více nebo méně zdegenerovanými prstíky - po královských korunách. 

Vévoda Gian Galeazzo Visconti se takto jal upevňovat pozici svého milánského panství. Překrásnou dceru Valentinu proto cíleně dostrkal zpět k francouzskému  královskému dvoru, odkud pocházela. A to přimo do manželské postele s jejím vlastním bratrancem Ludvíkem Orleánským. Jak to? Tihle dva měli společnou českou babičku. Jitku, později Bonu Lucemburskou, dceru Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburskeho. Dědečka měli taky společného. Francouzského krále Jana II. Dobrého.

Než se tihle dva v roce 1389 vzali, musel jim sňatek povolit sám papež. Kvůli příbuzenství v první linii. Nevěstina matka Isabela a ženichův otec král Karel V. Moudrý byli sourozenci. Dispens mladí dostali, takže vévodovi Viscontimu riskantní tah vyšel. Valentina se stala švagrovou krále Karla VI., zvaného Šílený.

Honoré de Bonet, benediktin, spisovatel, právník a diplomat nabízí Valentině svou knihu, 1398 (Wikipédia Française, volné dílo)

Aby toho nebylo málo, tak královna Isabela, co se jí všeobecně říkalo Prasnice, byla taky Valentinina sestřenice. Po otci, tudíž ze strany Viscontiů. Ty dvě sice byly příbuzné, ale tvořily dokonalý kontrast. Okouzlující a velice inteligentní Valentina a nepohledná Isabela se rády neměly. Hlavním důvodem byl především fakt, že král byl od samého počátku z Valentiny úplně paf a imrvére vyhledával její společnost. No a když na něj přišla ataka duševní choroby, odmítal manželku a vyřvával, že chce do postele Valentinu. Ta zas nechtěla jeho, a tak královna přivedla manželovi aspoň milenku Odettte. Nakonec asi není divu, že Isabela Valentinu nenáviděla, pročež se jí později dokonale pomstila.

Přitom zpočátku panovala mezi oběma sestřenicemi a zároveň švagrovými docela idylka. Žily společné několik let v paláci ve Vincennes. Bobužel také obě na střídačku rodily děti, které jim hned umíraly. Možná si byly oporou. Ale pak se začalo šuškat, že do královského rodu přišlo s Valentinou milánské prokletí. Že krále určitě očarovala nebo ho pomalu tráví nějakým jedem. Vždyť pochází z famílie posedlé černou magií a proslulé travičstvím! 

Valentina a její "ďábelské propojení" (Wikipédia Française, volné dílo)

No, a když pak Karla Šíleného v roce 1392 chytil v Bretani rapl a zabil část svého doprovodu, všem to bylo rázem jasné. Valentina je čarodějnice. Královna Isabela nařčení vydatně podporovala. Na svou okouzlující sestřenku měla čím dál tím větší pifku. Vzápětí proběhl Bál světlušek, kde král vinou bratra Ludvíka málem uhořel. Příšerný zážitek vyvolal v panovníkovi další záchvat šílenství. A zase chtěl jenom Valentinu, a manželku z postele vyháněl. Byl naprosto nezvladatelný a svému okolí nebezpečný. Takže řeči o Valentinině tajné jedové chýši totálně nabobtnaly.

Bylo z toho vyhnanství. V podstatě ho zařídila královna. Valentina musela opustit dvůr a žít v ústraní na venkově. Načež si Isabela-Prasnice udělala z Ludvíka Orleánského favoritního milence. Skvělá pomsta. Tohle dokážou jen ženský...

Historikové i nehistorikové se dodnes dohadují, které z dvanácti dětí Prasnice byly krále a které Ludvíka. Dokonce vznikla teorie, že Isabela s Ludvíkem měli pouze jedinou dceru, kterou  "uklidili" na venkov, kde z ní udělali pasačku. A že tahle Jana, později řečená Panna Orleánská, jednoho dne uslyšela hlasy a vrátila se ke dvoru se svatým protianglickým nadšením….

Ludvík Orleánský, přes své pletky s královnou, na svou krásnou ženu nezapomněl. Ve vyhnanství ji často navštěvoval, o čemž svědčí baby-boom potomků, z nichž většina přežila do dospělosti:  Karel (1394), Filip (1396), Jan (1400), Marie (1401) a Markéta (1406). 

Valentina odjíždí z Paříže do vyhnanství, iluminace z Froissartovy kroniky (Wikipédia Française, volné dílo)

Valentina se sice občas nuceně stěhovala, ale zřejmě nestrádala. Vášnivě ráda četla a objednávala nové a nové iluminované rukopisy. Byla například štědrou mecenáškou spisovatele Jana z Arrasu, autora prvniho románu o Meluzíně. Novinky také vytrvale odebírala od básníka Eustacha Deschampse.

Ani čeští vznešení a korunovaní příbuzní na Valentinu nezapomněli. V roce 1398 ji během cest po Francii navštívil český král Václav IV.,  bratranec její matky. A měl z toho později husté politické oplétačky …

Mezi tím vším král Karel pořád šílel a Ludvík se proto stal poručníkem jeho dětí. Navíc si údajně v královnině posteli "vysloužil" i post regenta.  Problém byl ale v tom, že šlo o spoluregenství s burgundským vévodou Janem Nebojácným. A tihle dva se k smrti nenáviděli. 

A pak to přišlo. V listopadu roku 1407 našli Ludvíka Orleánského rozsekaného na kusy. Nedaleko jeho pařížského paláce, v ulici Vieille-du-Temple. Nájemní vrahové prince nejdříve strhli z koně a odsekli mu obě ruce, aby se nemohl bránit. Dokončit hrůzné dílo pak netrvalo dlouho. Vše na příkaz vévody Jana Nebojácného. Vražda odstartovala nejen další krvavé sváry, ale i občanskou válku mezi Burgundskem a francouzskou královskou rodinou. Konflikt rozdělil Francii na dalších sedmdesát let. A zapletla se do něj i Jana z Arku se svými "hlasy".

Valentina přežila svého manžela o jeden jediný rok. Zemřela počátkem prosince roku 1408 v pouhých sedmatřiceti letech. Po její smrti šel život dál. Ani Smrt nepřestala úřadovat. Stoletá válka totiž pořád zuřila, až konečně v roce 1453 skončila. Králové se střídali a devadesát let (1498) po Valentině smrti konečně plány Viscontiů klaply. Francouzským králem se stal Ludvík XII., Valentinin vnuk...

 

S využitím zdrojů: Kronika stoleté války. Jean Froissart, MF 1977; Wikipédia Française;