Měli jsme tehdy s Evženem krizové období v jinak celkem spokojeném manželství. S naším synem cloumala puberta, vše ostatní pro něj bylo přednější než učení a už, už to vypadalo, že kluka vyhodí ze střední školy.

Já měla problémy v práci, kolegyně, se kterou jsme měly na starosti agendu celého oddělení, odešla do důchodu. Místo ní nastoupila nějaká mladá, která nic neznala a ani se moc nesněžila, takže jsem to všechno táhla sama a byla pod palbou šéfové, že nestíháme. A aby toho nebylo málo, zase se mi po létech ozval můj chronicky bolavý loket.

Možná si řeknete, že šlo o běžné starosti zapřažené ženské a asi byste i měli pravdu. Klidně bych to všechno dokázala nějak zvládat bez reptání, kdyby... Kdybych k tomu měla oporu v Evženovi, na kterou jsem byla zvyklá z dřívějších dob. Jenomže mi přišlo, jakoby se najednou změnil, synovu pubertu odbýval mávnutím ruky a slovy, že se to spraví a že v mládí jsme byli taky takoví. Když jsem se mu svěřovala se svými pracovními starostmi, tvrdil, že si to zbytečně moc beru, protože takové je to všude a za bolavý loket mě odbyl, abych nefňukala, že nejde o nic vážného. Nu, bylo toho víc, ale nechci vás zdržovat, stejně si možná pomyslíte, že jsou to jen výmluvy, kterými chci ospravedlnit to, co jsem udělala.

Ano, udělala. Prostě a jednoduše jsem se vyspala s cizím mužem. S Kamilem. Potkali jsme se náhodou, na ten den si budu pamatovat do smrti. Byl čtvrtek, já automaticky pospíchala domů z práce, byla zamyšlená náporem starostí, na přechodu si nedala pozor a vlítla pod auťák. Teda málem vlítla, Kamil byl zrovna přede mnou, já ho chtěla oběhnout, on viděl, kam se řítím, instinktivně mě strhnul zpátky, přitom zakolísal, sjel po obrubníku, upadnul a praštil se do kolene.

„Proboha, paní, vždyť vás to auto mohlo zabít!“ Vykřiknul on ještě v pádu.

„Proboha, člověče, nestalo se vám nic?“ Vykřikla jsem já o půl vteřiny později, když se rozplácnul na zemi.

„Ne, to je dobrý, hlavně, že vy jste v pořádku,“ zvedal se ze země, protřel si koleno a usmál se na mě.

„Ježíšmarjá, dík,“ došlo mi, co se vlastně mohlo stát.

Pak z něj vypadlo něco jako, že to chce panáka nebo aspoň kafe, abychom se oba zbavili právě utrpěného šoku. Já se napřed bránila, že musím domů, ale pak mi došlo, že syn je na dvoudenním výletě se školou a Evžen na stejně dlouhém výjezdním zasedání, takže vlastně nemám kam pospíchat.

Asi jsem fakt byla v šoku, hned u kafe v hospůdce u toho přechodu jsem se rozpovídala a naházela Kamilovi na hlavu všechny svoje starosti posledních dní, týdnů a měsíců. „Chlape, radši uteč, než tě svými řečmi dočista udusím,“ pomyslela jsem si v té lavině vlastních slov. Jenomže on neutekl, nasadil chápavý výraz, z očí mu tryskal charismatický vodopád a všechny mé nářky komentoval tak, jako když lékař otírá hojivým balzámem něčí rány. No, asi to říkám dost blbě, ale nebudu to protahovat, prostě jsme skončili v jeho staromládenecké posteli. Bylo to strašně zvláštní, já najednou cítila, že můžu aspoň na chvilku zahodit sama sebe se svými starostmi a povinnostmi, a cele se odevzdat Kamilově citlivé dominanci.

Výčitky svědomí přišly už ráno, mně došlo, co jsem právě provedla, vrátila jsem se do role zaměstnané vdané ženské s pubertálním synem a bolavým loktem, a začala jsem být na Kamila protivná.

„Já vím, Romano, rozumím ti,“ odpověděl mi tím svým chápavým hlasem a z očí mu zase začalo stříkat charisma. Trochu zažertoval: „Přiznávám svou vinu, že jsem tě svedl k hříchu, uvědomuji si, že to asi nebudeš chtít zopakovat a hodlám svůj skutek odčinit, budeš-li o to stát.“

Zase mi vyrazil dech, já trochu vychladla ze své zloby na sebe i na něj a zmohla se jen na krátkou otázku: „Jak, prosím tebe?“

„Říká se,“ pokračoval Kamil teď už bez žertování, „že neexistuje přátelství mezi mužem a ženou, zvlášť v případě, když spolu prožili něco intimního. Jenomže já to považuju za klišé, a teď bych byl moc rád, kdybychom si zůstali nablízku aspoň jako přátelé. Věř mi, že mnohdy to dokáže být mnohem víc než nějaká postelová avantýra.“

Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Vždyť postelovou avantýru jsme právě teď prožili. Ale cosi mi říkalo, abych Kamilovu nabídku přijala a já se tomu nehodlala bránit.

***

Tohle se odehrálo před devíti léty. S Kamilem jsme skutečně zůstali v tajném a nepříliš častém kontaktu, o němž se nikdo nedozvěděl. A taky nikdy nedozví, však jsem v tomhle svém vyprávění změnila jména a i pár dalších drobností, aby nás nikdo nepoznal.

Jednou za čas jsme si napsali mail nebo zprávu přes sociální sítě, vše jsem hned zase vymazala. Párkrát, že bych to na prstech spočítala, jsme spolu dokonce zašli na kávu, ale vždy se vše odbylo jen v rovině přátelského povídání.

A právě tohle všechno bylo pro mě strašně důležité. Kamil byl jemně dominantní nejen tehdy poprvé a naposled v posteli, ale i v ostatním vystupování vůči mé osobě. Aniž jsem si to sama uvědomila, dokázal mi nenápadným způsobem postupně natolik zvednout sebevědomí, že jsem se uměla jinak postavit ke svému životu a ke svým starostem. Nevím, jestli mě chápete, tohle je spíš o pocitu a slovy se to těžko říká, ale já si najednou připadala silnější. Bolesti lokte ustoupily, s odstupem času si stejně říkám, že nejspíš muselo jít víc o psychickou záležitost než o fyzický problém. Synovi jsem přestala vyčítat jeho pubertální výjevy a snažila se mu jako správná máma pomoct v tomhle ošemetném období. Dnes je dávno dospělý a odstěhovaný, má dobrou práci a přítelkyni, s níž hodlá založit rodinu.

A můj manžel Evžen? Asi jsem tehdy fakt dost trojčila a on si se mnou nedokázal poradit, nevím. Krizové období jsme překonali a už zase fungujeme jako normální rodinka, respektive jako manželé, kteří zůstali sami a mají na sebe víc času.

***

Vlastně přece jen existoval jeden člověk, který o mně a Kamilovi věděl. Byl to jeho bratr, jemu Kamil absolutně důvěřoval a svěřil mu na mě kontakt, kdyby se náhodou něco stalo.

A ono se stalo. Přišla mi zpráva, že Kamil tragicky ne vlastí vinou zahynul na silnici.

Je to pro mě šok, Kamilův náhlý odchod mě zasáhl víc, než bych si myslela. Brečím jako želva, musím si dávat pozor, aby si toho manžel nevšimnul a neměl zbytečné otázky. Najednou si uvědomuji, že jsem měla Kamila radši, než bych si dokázala připustit. Na jedné straně si kladu otázku jestli jsem nevěrnice nebo spořádaná manželka a na druhé straně mě to uvnitř hodně bolí. Jestli to nedokážete pochopit, klidně mě odsuďte, ale já teď v myšlenkách posílám Kamilovi vzkaz tam na druhou stranu: „Děkuju ti za všechno. Za to, jak jsi mě tehdy zachránil na přechodu, za tu krásnou jedinou společnou noc a za tvé přátelství, kterým jsi mi nesmírně pomohl. Buď sbohem.“