Jsou to pouze mé skušenosti. Nic nezobecňuji!!

Dnes jsem po dlouhé době potkal v obchodním řetězci kamaráda, se kterým jsem dvakrát týdně hrával v tělocvičně fotbal a potkávali jsme se i v posilovně. Povídám mu: „Hýbeš se? Sportuješ“? „Blázníš, jsem rád, když vyjdu z domu na lavičku. Nohy mě ukrutně bolí“. „Lojzo, je to Tvá  lenost. Mě také nohy bolí a mám na rozdíl od Tebe i kolenní kloub umělý, přesto vyrážím do přírody, na nohejbal, tenis, ping-pong. Pohyb proti bolesti. Bojuji a jsem odměněn. Chodím a žiji plnohodnotný život. Neutápím se v depresích a nejsem zavřený doma s roztoči. Nechci být závislý na prášcích a injekcích proti bolesti. Ty nic neřeší. Jen má vůle. Bez pohybu může člověk skončit až na vozíku. Co pak ze života má? Přitom je na obtíž pro své bližní. Vím, že někdy to nepomůže, nemoc zvítězí, ale je plno případů, kdy si za to můžeme sami. Také nezřízeným životním stylem. Podle výzkumů si může člověk 40 % délky života sám ovlivnit. Je to každého věc, ale Lojza je kamarád a záleží mi na něm.  

V trolejbusu jsem se dal do řeči s dvěma dámami po šedesátce. Jedna mi byla sympatická a měla hezké dolíčky. Druhá mi připadal vyzývavá, jakoby si myslela, že nestárne. Ptám se jí: „Sportujete, cvičíte a chodíte“? „Ne, mám srdeční potíže. Jdu na ablaci (zákrok na srdci při arytmii). Do schodů se zadýchávám“.  „Mám stejné potíže. Na ablaci jsem byl před třemi měsíci. Moc mi to pomohlo. Uspí vás a probudíte se jako znovu zrozená. Vyjdu po zákroku čtyři patra bez zadýchání“. Právě my, co máme srdeční potíže, tak musíme přiměřeně  tento důležitý orgán pohybem otužovat. Já na rady kardiologa dbám. Paní o pohyb evidentně zájem nemá, ale o muže ano. Kvůli svým nemocem si nemohu dovolit ten luxus, být líný.

Po uvedené ablaci jsem byl na pokoji s neurologem. Říkám mu: „Tomáši, byla mi zjištěna neuropatie nohou. Mám 12 let diabetes 2. typu. Myslíš si, že se to musí nezvratně zhoršovat“? „Nemusí, pokud si budeš hlídat cukr a hýbat se“. Tak mám za sebou minulý  týden po vyšetření a neuropatie se mi za rok nezhoršila. Takže žádné výmluvy, ale makejte na sobě nebo ještě další možnost. Pomalu umírat. To se mně, ještě nechce.

Dále co mě irituje, je stále dokola poslouchat stezky mnohých důchodců jak jim chybí peníze, ale lehkou nabízenou práci odmítají. Nic fyzicky náročného. Vysedět si jako slepice  za měsíc deset tisíc. Za 4 hodiny. Sedím pod třešní ve školní zahradě a čtu si, občas zmonitoruji hřiště, zda děti neničí majetek města. Vstávat brzy nemusím. Pracuji až od 15 hodin, kdy končí školní výuka, a sportoviště jsou zdarma  nabídnuta veřejnosti. Zvládnu to levou zadní s kardiostimulátorem, umělým kolenním kloubem, diabetem a neuropatií.  Sehnat seniory na tuto práci je obrovský problém. Troufnu si tvrdit, že plno seniorů je líných. Odmítají pro svůj zdravý životní styl cokoliv udělat. Tvrdí, že jim důchod nestačí, ale lehkou práci odmítají. Oslovil jsem dvacítku mých kamarádů a známých. Všichni mě odmítli.  Prý se napracovali dost a chtějí jen odpočívat a užívat si. Já to za výhru nepovažuji. Co to vlastně to jejich  užívání je? Spát do devíti, čumět na televizi, čekat na oběd a na smrt. Já jdu raději mezi děti, do ekologické zahrady, natrhám si jahody, třešně a ještě si vydělám na luxusní lázeňský pobyt. Samozřejmě každý to vidí jinak, ale odmítám neustále poslouchat v MHD, obchodních řetězcích a jinde na veřejnosti jejich naříkání. Já jsem v důchodu devět let a jsem velmi spokojen. Mám život ve svých rukou.