Přispějte veteránovi! Pomozte štěňatům! Pomozte s úhradou léčby! Darujte naší nadaci finanční částku v jakékoli výši! Zapojte se finančně do námi organizované sbírky! Podpořte finančně pana XY v jeho těžké životní situaci! Přispějte finanční částkou do fondu odolnosti a podpořte duševní zdraví našich studentů! … a další podobné více či méně sofistikované výzvy k dobročinnosti se staly všední kulisou našich životů. Jsou vždy úpřimné a fér?

Příběh z pražského metra

Postavička dobře živená, čistě oblečená, jižanské pleti, v zánovních nevyšmajdaných teniskách se v okamžiku uzavírání dveří vagonu soupravy metra roztřese jako sulc. V jedné ruce drží bílý umělohmotný kelímek, který známe ze samoobslužných stojanů s barelem pitné vody. Ve druhé ruce třímá hůl, která mu pomáhá imitovat chůzi tak, aby vzbuzoval dojem postiženého invalidy. Hlavou kýve v naučeném týravém rytmu, čímž umocňuje svou nezaviněnou ubohost. Třese se a pajdá vagónem od jednoho cestujícího ke druhému. Se psíma očima žebrá: „Dejte drobné, aspoň pětikorunku.“ Usilovně zvyšuje intenzitu třepotu, aby přesvědčil potencionálního dárce, že má snad Parkinsonovu nemoc. No, lidičky, řekněte, není to dost přesvědčivý důkaz k úsudku, že tento jedinec byl osudově předurčen k neschopnosti se uživit řádnou prací? No tak, slitujte se, pětikačka vás přece nezabije!

Tuto postavičku v metru potkávám v průběhu mnoha měsíců. Zřejmě na žebrání dostala živnostenský list, protože takovou suverénní hroší drzost si neumím logicky jinak vysvětlit (podle toho, co je mi známo, na území hl. m. Prahy je žebrání zakázáno v prostorách metra, včetně přístupových a výstupních cest, stejně tak jako ve vozidlech hromadné dopravy). Když mne tahle postavička osloví, už neklopím zrak a nedělám, že ji nevidím, ale naučila jsem se srozimitelně nahlas říkat, že nic nedám, ať neobtěžuje, ať jde řádně pracovat, že už nenaletím. Ta postavička totiž, jak jsem odpozorovala, jakmile splyne na peróně s davem, zapomene na svůj třes a přestane i pajdat. O její nějaké zranitelnosti není řeči. Úšklebkem se jistě chechtá, jak i přes zákaz žebrání v metru napálila opět pár přecitlivělých důvěřivců, kteří jí do kelímku nasypali tu pajsku, tu dvacku, tu korunku, ale také papírovou stovečku – „drobné“, které mohou v součtu za měsíc převýšit dalece patnáctitísícovou hranici a které tím nikdy nebudou zdaněny. Kiš, kiš!!!

 Příběh z restaurace

V sushibaru si pochutnáváte na Maki sushi. Jako přízrak vás vyruší bruneta obalená v pašmíně s kabelkou přes rameno. Není vám to příjemné a svou nevoli dáváte najevo svým rozpačitým úsměvem. Avšak osůbka nedbá vašeho diskomfortu a s cudným výrazem položí na stůl zalisovanou kartičku s příběhem vzniku její hluchoněmosti. Prostřednictvím kartičky prosí o peněžitý příspěvek na své živobytí s pěti, také hluchoněmými ratolestmi. Jako poděkování za případný dar přiloží ke kartičce ušmudlaný přívěsek na klíče v celofánovém sáčku, který podle pokynu proloženě psaném na kartičce máte ponechat na místě, pokud vás její prosba neoslovila. Zatímco si čtete kartičku, uměle éterická osůbka projde okolo dalších obsazených stolů se stejnou filmovou klapkou. Jakmile své prosby umístí mezi hosty, na chvilku se vytratí, aby se za pár minut občerstveně vrátila do své role a jala se vysbírat své úlovky opětovným chozením okolo stolů.

Po hodině se v suterénu sushibaru s podivnou „hluchoněmou“ dámou potkáte. Nevěříte svým uším, když se doptává na kód, který se musí nacvakat, aby bylo možné vstoupit do sekce toalet. Ouha, ona mluví? Ona slyší? A ještě chce kód, který získáte pouze na základě zaplacení vlastní konzumace, čímž si provozovatel chrání sociální zázemí proti nálepce „veřejné wc“. Samozřejmě, kód jí prozradíte. Nelze jí upřít provést základní lidskou potřebu. Ovšem cítíte se pěkně podvedeně. A také rozladěně, když si musíte připustit, jak nás tyto typy lidí vždy doběhnou a venkoncem se vysmívají naší pošetilé lidskosti.

Příběh z pražské ulice

Příchodem milénia nás žebrající lidé na chodnících, ve frekventovaných obchodních uličkách, u kostelů, u vchodů významných pamětihodností, v průchodech obchodních center i v nádražních halách překvapovali. Utvářeli v nás podivný soucit, možná i provinilost za to, že se máme ve srovnání s nimi dobře. Proto jsme je neobešli bez cinknutí v jejich nastraženém zdemolovaném klobouku či kartonové krabici.

Časem, blíže k dnešku, jsme v centru Prahy na žebrající zoufalá stvoření už přivyklí. Lze na ně natrefit rychleji, než na odpadkový koš. Tolik jich bohužel je. Vadí mi a dost se jich bojím. Od verbálního útoku bezrukého žebráka, který mne zprvu (když ptáčka lapají, tak mu zpívají) pokorně a slušně žádal o „příspěveček na oběd“, a vzápětí, když jsem mu dávala 2 stravenky Sodexo (tehdy ještě papírové) v celkové ceně 200 Kč, po mně ostře vyjel „To si strč do pr**le, pí**!!!“, mám s poskytováním příspěvečku, byť jen ve výši jedné koruny, jasno. Nereaguji, nevěřím těmto „lidovým projektům“ za mák. Na chlast jim nepřidám.

 Příběhy on-line

Mnozí ze zkušenosti, jiní z vyprávění vědí, že na podvodném principu funguje nespočet finančních sbírek a rádoby nadací s ušlechtilými záměry. Často jen rafinovaný název falešné sbírky zaručí, že člověk o jejím veřejně prospěšném potenciálu na vteřinu nezapochybuje a finanční částku poukáže. Ale jistotu, že naletíme, nelze připisovat jen rafinovaně klamavému názvu. Vykukové z této oblasti zneužívají i skutečnosti, že lidé umí být ve velkém solidární a soucitní. Někdy proto, že jsou takoví svou podstatou, jsou štědří, někdy z důvodu, že jejich soucitná dobrosrdečnost jim dává příležitost aspoň na chvilku vybělit si své JÁ a zahrát si alibisticky na anděla. Samozřejmě vykukové také spoléhají na to, že dárci přispívají bez zodpovědosti k sobě samým, neboť si povrchně anebo vůbec neověřují příjemce svého daru. Spokojí se s číslem účtu – konta psaného na pochybném letáku nebo v kýčovitě křičící reklamě. Nepřemýšlí o dalším životě jejich daru, natož aby si připustili možnost, že jejich dar by mohl být pod pláštíkem „lidské solidarity“ venkoncem příspěvkem někomu na dluhy, drogy, zbraně, v tom měkčím měřítku na něčí luxusní dovolenou či střechu domu. Opravdoví potřební, skutečné oběti tajfunu, záplav, havárií, nemocí aj. zůstávají jen falešnou vábenkou.

Velmi rizikové jsou starší generace, které se svými soukromými financemi zacházejí velmi neopatrně. Hloupě vhazují své grošíky manipulátorům do jejich nenažraného chřtánu, jejich čirá důvěřivost je vrhá do náruče mazaných vyčůránků. Možná ta seniorská solidárnost bobtnala v jejich socialistickém dětství, když ve škole bylo vybíráno plošně na ne všemi oblíbenou soudružku kuchařku, protože chudák ovdověla, nebo když bylo vybíráno na kytku soudružce ředitelce, kterou mnozí žáci ani neznali pro její politické angažmá, neboť vysedávala více v parlamentu než u ředitelského stolu, ale byla vyznamenaná, anebo když proběhla sbírka na sociálně slabou „romskou rodinu“ bez ohledu na to, že školní pomůcky, k nimž sbírka směřovala, opětovně její děti k výuce nepřinesly, protože "ocko" je vyměnil za pálenku. Na středních školách a v učilištích se povinně vybíralo na kde co, stačilo k tomu pár citlivě ideologicky laděných slov. Téměř zločinem bylo nepřispět. Socialismus tyto generace naučil pasivní bezmyšlenkovité solidaritě, většina přispěla, aby navyčuhovala. A po sametce tyto starší generace vžitý dárcovský mód neopustily, naopak abgrejdovaly (vylepšily) ho hlubším altruismem.

Buďme opatrní

Finanční dárcovství je aktem dobrovolnosti. Je to o naší vlastní vůli, o našem rozhodnutí, o našem postoji prospět druhému člověku. Tato chuť pomáhat a ochota dělit se je projevem toho nejlepšího z lidské povahy. Ušlechtilost sama.

Přesto výzvy k malému i většímu dárcovství pečlivě zvažujme. Měly by být smysluplné, fér a bez rizika následné hořkosti, kterou by přineslo zjištění, že jsme sedli na lep falešnému žebrákovi či úkladnému podvodníkovi.