V teplickém turistickém informačním centru aktuálně probíhá výstava s názvem Příběhy srdce, která představuje tvorbu litoměřické malířky Lenky Divišové.

Zahájení se konalo už téměř před dvěma týdny, a bohužel se při něm projevilo, jak zvláštně to zde na severu funguje. Čekala jsem, že se přijdou podívat alespoň lázeňští hosté, čekala jsem ledacos, ale ne to, že se nás sešla bohužel jen hrstka. Mrzelo mě to a mrzí vždycky vůči autorovi, který akci věnuje svůj čas a energii.

Každopádně náladu jsem si zkazit nenechala a s chutí si poslechla výklad autorky, která poodhalila zákulisí své tvůrčí metody. Každé plátno začíná nanášením různých barev, až někde v tom chaosu začne nacházet směr, nebo motiv, jenž zpracuje. A nepoužívá přitom jen štětce, ale i otisky přírodnin a různých materiálů, což vytváří zajímavou strukturu. Zkrátka hledá stále nové cesty k přesnějšímu a zajímavějšímu výtvarnému vyjádření. Někdy ale po čase vše přemaluje, úplně změní tónování, tudíž v důsledku je i pro ni každý výtvor malé překvapení. Pracuje přitom hodně s intuicí.
 

Samozřejmě do každého obrazu vkládá nějaké léčivé poselství, jde o slovní doprovod malby s duchovním rozměrem. Přiznám se, že na mě je to na jednu stranu trochu moc ezo.
 
Pestrobarevná dílka s pandou či žirafou mají sice pro malířku osobní smysl, ale mně jej úplně nedávají. Ale tím nechci říct, že bych v tom nic nenacházela. Třeba na fialové kachny s blyštivým rákosím jsem vlastně fascinovaně hleděla celou dobu. A když jsem se dozvěděla, že obraz, kde ti vodní ptáci plují stejným směrem, vznikl po hádce se synem, uvědomila jsem si, že třetí rozměr výtvarna musí existovat. Protože sama řeším něco podobného z pohledu dítěte. Ovšem ty směry už se dávno rozpluly jinudy.
A tak mě vlastně napadá, jestli může namalovaný příběh vyskočit do našeho světa a žít si vlastní životem, jestli… Ví Bůh.

Ale vím, že já sama nezačínám psát po procházce v přírodě, ani se nepropojuju před tvorbou s vesmírem, zemí a se sebou jako Lenka Divišová. Jednoduše každý člověk jde na to jinak a někdo zkrátka přímo od lesa nebo z lesa.
Baví mě však poznávat jiné pohledy a otevírat dveře, které by pro mě jinak zůstaly zavřené. A to je podle mě možná to nejdůležitější, co nám L. Divišová dost naléhavě říká. Že je nutné vnímat se, respektovat se a snažit se pochopit, přestože se naše světy třeba jinak nepotkávají.