Gambáč, nebo Chaloupka? Kterou hospodu si vybrat? Toť otázka. Probíral jsem tento problém před časem se svou přítelkyní. Dlouho jsem ale o tom nemusel přemýšlet. Už předem jsem měl jasno. Přítelkyni jsem svým konečným řešením docela pobavil. Když se mě posléze po mailu ptala, do jaké hospody nyní vlastně zamířím, odpověděl jsem jí jasně:

„No, kam asi. Přece tam, kde jsem doma.“

Odepsala mi promptně:

„Máš skutečně zajímavý domov. Ještěže tam nechodíš spát.“

Po dlouhá léta stejné prostředí, bez větších změn, většinou stále stejné tváře návštěvníků, i to víno je stále stejné. Jako člověk spíše konzervativního založení mám rád tradici a stálost. Říká se sice, že změna je život, ale to se určitě netýká mé oblíbené hospůdky. V tomto případě preferuji tradici. A tak Gambáč lehce zvítězil nad vedlejší Chaloupkou, která je sice také pěkná, ale chybí jí právě to domácké klima. Zkrátka tradice.

Moc se  mi zalíbil výrok anglického romanopisce Gilberta Chestertona, který jednou řekl:

„Jen ten, kdo měl šťastné dětství, vyznává tradici.“

Souvislost dětství s mojí oblíbenou hospodou je sice trochu vzdálená současné realitě, ale ten sklon k tradici k tomu patří. Když v Gambáči popíjím oblíbené červené, vzpomínám si občas na nelahozeveskou venkovskou hospůdku, kde dlouhá léta kraloval pan Janáč a kde jsme, s kamarády, ještě jako nedospělí, popíjeli skvělou kralupskou desítku Vltavan a hráli u toho mariáš. Uvnitř byla stále stejná sestava místních pivařů, a my jsme proto raději sedávali venku na zastřešené terase vysoko nad Vltavou a při mariáši si vychutnávali i hezký pohled na plynoucí řeku. Proč bych neměl vyznávat tradici, když mám na co vzpomínat. A tak se v Gambáči dlouho nerozmýšlím, vytáhnu z tašky zápisník a začnu si dělat poznámky.

Tedy, že by to byl můj druhý domov, to tedy ne, ale místo je to příjemné. Přítelkyně nemusí mít obavy, že tam budu chodit spát.

Restaurace u píšťanského jezera

Pivovarská restaurace - setkání s klubem

Kam jít? Gambáč, nebo kavárna?

Příjemná hospůdka Gambáč

I v hospodě se dá psát