Když se řekne Zdeněk Svěrák, většina lidí si nevybaví jen konkrétní filmy nebo divadelní hry. Vybaví se jim pocit. Klidný, laskavý humor, který neubližuje, ale spojuje. Věty, které zlidověly natolik, že už dávno nepatří jen svému autorovi. A postavy, které působí, jako by žily vedle nás.

Dne 28. března slaví Zdeněk Svěrák devadesát let. A spolu s ním slaví i česká kultura, protože jen málokdo ji dokázal ovlivnit tak přirozeně, nenápadně a přitom hluboce. Devadesátka je věk, který svádí k bilancování. V případě Zdeňka Svěráka ale nejde jen o součet filmů, her a písní. Jde o způsob, jakým se jeho práce propsala do každodennosti. Do řeči, do humoru, do toho, jak se Češi dívají sami na sebe.

Narodil se 28. března 1936 v Praze do světa, který se brzy proměnil válkou a následně složitou poválečnou realitou. Právě tahle zkušenost, střídmá a často nevyřčená, se později promítla do jeho tvorby. Svěrák nikdy nebyl autorem velkých dramatických gest. Spíš pozorovatelem. Člověkem, který v drobných situacích dokáže odhalit něco podstatného.

Jeho původní cesta přitom vedla úplně jinam. Vystudoval pedagogiku a stal se učitelem. Několik let učil český jazyk, a jak sám později naznačoval, vlastně učitelem nikdy nepřestal být. Jen vyměnil třídu za jeviště a filmové plátno.

„Já jsem vlastně nikdy nepřestal být učitelem, jen jsem změnil způsob, jakým mluvím k lidem,“ řekl v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas. Možná právě odtud pramení jeho schopnost vysvětlovat složité věci jednoduše. A zároveň bez zjednodušování.

Génius Jára Cimrman

Zásadní obrat přišel s nástupem do Československého rozhlasu, kde se potkal s Ladislavem Smoljakem. Právě tady vznikla jedna z nejpozoruhodnějších mystifikací české kultury – Jára Cimrman. Fiktivní génius, který „byl u všeho, ale nikdy nebyl doceněn“, se stal symbolem českého humoru i určité národní sebeironie.

Divadlo Járy Cimrmana, založené v roce 1967, přežilo politické režimy, generační změny i proměny vkusu. Jeho hry se dodnes vyprodávají a jejich humor zůstává překvapivě aktuální. Možná proto, že není založený na efektnosti, ale na jazyce, přesnosti a schopnosti říct vážné věci nenápadně.

„My jsme si dělali legraci, ale lidé si v tom našli i něco víc,“ vzpomínal Svěrák v rozhovoru pro Respekt.

Vedle divadla začal Svěrák postupně utvářet i podobu české filmové komedie. Už v 70. letech se podílel na scénářích, které se staly klasikou. Filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero! nebo Na samotě u lesa dodnes patří k tomu, co se pravidelně vrací na obrazovky.

Jeho rukopis je přitom snadno rozpoznatelný. V jeho příbězích nejsou hrdinové v tradičním slova smyslu. Jsou tam obyčejní lidé, jejich slabosti, malé radosti i tiché prohry. Humor, který z těchto situací vyrůstá, není výsměšný, ale pochopený.

„Nemám rád humor, který někoho ponižuje. Raději se směju s lidmi než jim,“ uvedl Svěrák v rozhovoru pro Lidové noviny.

Významnou kapitolou jeho života se stala spolupráce se synem Janem Svěrákem. Jejich společné filmy Obecná škola, Kolja nebo Vratné lahve ukázaly, jak silné může být propojení generací. Zatímco otec přináší příběh, dialogy a lidskost, syn dodává moderní filmový jazyk.

Vrchol přišel v roce 1996. Film Kolja získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a stal se mezinárodním úspěchem. Přesto zůstal pevně zakořeněný v českém prostředí. Vypráví o samotě, odpovědnosti a vztahu, který vznikne tam, kde ho nikdo nečeká. Zdeněk Svěrák v něm nejen napsal scénář, ale ztvárnil i hlavní roli. A právě tady se ukázalo, že jeho herectví má stejnou sílu jako jeho psaní.

 

Z. Svěrák a L.Smoljak v roce 1987 při natáčení filmu Nejistá sezóna. FOTO: Jan Kuděla, ČTK

Zdeněk Svěrák ve hře Posel z Liptákova. FOTO: Petr Švancara, ČTK

 

Písničky pro děti

Vedle divadla a filmu nelze opomenout ještě jednu oblast, která zasáhla snad každé české dítě. Písně, které psal společně s Jaroslavem Uhlířem, se staly součástí dětství několika generací. Není nutno, Dělání nebo Statistika nuda je nejsou jen písničky. Jsou to malé příběhy, které učí, aniž by moralizovaly.

„Děti poznají, když je podceňujete. A to jsem nikdy nechtěl,“ Zmínil Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro magazín Týden.

Jeho vliv ale nekončí u umění. Po roce 1989 stál u zrodu nadace Paraple, která pomáhá lidem s poraněním míchy. Dlouhodobě ji podporuje a aktivně se zapojuje do její činnosti.

Svěrák nikdy nebyl hlasitým komentátorem veřejného dění, ale jeho postoje byly vždy čitelné. Klidné, pevné a bez potřeby zbytečných gest. Jak uvedl pro Český rozhlas: „Svoboda je v tom, že člověk může říct, co si myslí a nemusí se bát.“

Možná právě v tom spočívá jeho výjimečnost. Nepotřebuje být výrazný, aby byl silný. Nepotřebuje křičet, aby byl slyšet. Jeho humor nevychází z cynismu, ale z porozumění. Z přesvědčení, že i v obyčejnosti se skrývá něco důležitého. A tak zatímco se svět kolem nás mění stále rychleji, Svěrákův svět zůstává. Ne jako relikt minulosti, ale jako připomínka toho, že některé hodnoty mají trvalou platnost.

Devadesát let života Zdeňka Svěráka je zároveň devadesát let příběhů, které se staly součástí našich vlastních. A možná právě proto nepůsobí jako vzdálená legenda. Spíš jako někdo, koho máme blízko. V době, kdy se veřejný prostor často vyostřuje, působí hlas Zdeňka Svěráka téměř nepatřičně. A přitom právě tím je důležitý. Nepřesvědčuje silou. Přesvědčuje tím, že dává smysl.

 

 

 

Velké oslavy devadesátin Zdeňka Svěráka chystají Český rozhlas i Česká televize, tedy instituce, se kterými herec, moderátor, scénárista a spisovatel několik desítek let spolupracoval. 

Česká televize
V den narozenin nejprve Jaromír Hanzlík představí jeho tvorbu v Úsměvech Zdeňka Svěráka (ČT1, 28. března, 09:00), nejslavnější scény z her Divadla Járy Cimrmana, které soubor v roce 2007 vybral pro speciální představení na oslavu prvních čtyřiceti let své existence uvede pořad Ze hry do hry (ČT art, 28. března, 20:15). Následovat bude pořad Smoljak a Svěrák z cyklu mapujícího uměleckou dráhu legendárních dvojic komiků (ČT1, 28. března, 21:20) a film Kolja v hlavní roli se Zdeňkem Svěrákem, k němuž napsal scénář a který režíroval jeho syn Jan (ČT1, 28. března, 22:15). Film obdržel v roce 1997 Oscara.
V komedii o životních kotrmelcích Co je vám, doktore? (ČT1, 29. března, 16:00) se Zdeněk Svěrák představí jako nenapravitelný idealista. Jak se na svého otce dívá režisér Jan Svěrák ukáže film Tatínek (ČT art, 29. března, 20:15) a dokumentární ohlédnutí za mnohaletou spoluprací autorské dvojice a jejími nezapomenutelnými písničkami přinese pořad Svěrák a Uhlíř – padesát let spolu (ČT art, 29. března, 21:50). Následovat bude pořad Televizní písničky a songy Zdeňka Svěráka (ČT art, 29. března, 22:40).
Seminář o mistrových úspěších na poli hudby a operu Úspěch českého inženýra v Indii představí divadelní hra Cimrman v říši hudby (ČT art, 30. března, 20:15). Komedie woodyallenovského střihu o stárnutí vztahů, těla i intelektu Betlémské světlo (ČT1, 1. dubna, 21:30) ukáže Zdeňka Svěráka v roli spisovatele, kterému začnou jeho postavy přerůstat přes hlavu. Scénář k filmu napsal Jan Svěrák, který jej i režíroval. Další oblíbené představení Divadla Járy Cimrmana Lijavec přinese hru s opravdovým deštěm (ČT art, 6. dubna, 20:15).

Český rozhlas
Radiožurnál se k velkému životnímu jubileu Zdeňka Svěráka rozhodl pogratulovat živým přenosem z jeho domovské scény, kde vznikne improvizovaná Nealkoholická vinárna U Pavouka, se kterou Zdeněk Svěrák v 60. letech v rozhlase začínal. Své dveře vinrna znovu otevře na jevišti Žižkovského divadla Járy Cimrmana 28. března 2026 v 18:30.Pogratulují Daniela Kolářová, Petr Nárožný, Bolek Polívka, Karel Šíp, Tomáš Klus a desítky dalších hostů. Připojte se živě na Radiožurnálu a v mnoha kinech napříč republikou. Vstupenky si můžete koupit na Aerofilms.cz.
Program Českého rozhlasu k oslavě 90. narozenin Zdeňka Svěráka
- od 23. do 28. března (denně od 8.50) seriál Zdeněk Svěrák rozhlasový, nadčasový, Radiožurnál
- 28. března v 17.04 premiéra profilového dokumentu Na chalupě u lesa, Český rozhlas Dvojka
- 29. března 13.00 premiéra pohádky Pan Buřtík a pan Špejlička, Český rozhlas Dvojka