Pro nedělní oběd nám stačí dva rozkládací stoly. Na větší oslavy si další zařízení půjčujeme.

Měli jsme milého souseda, pana Steinera, s nímž jsem konverzovala přes zábradlí našich balkónů. Viděli jsme si doslova do kuchyně, a otevřené dveře vydávaly smyslové svědectví o kulinářských orgiích. Hrdě mohu prohlásit, že kromě svíčkové, rajské či smažených vajíček jsem poznala i chleba se sádlem.

Pan Steiner sice nechápal mou obsesi nechat si čas od času dobrovolně huntovat byt nezvedenými dětmi a rozvedenými příbuznými, ale vcelku ochotně nám dával k dispozici své stoly a židle ve chvíli, kdy se pod záminkou narozenin či jiné atrakce po schodech valily davy s cinkajícími igelitkami.

Stalo se, že jsem souseda dlouhou dobu neviděla. Na balkóně nebyl zaznamenán žádný pohyb, sporák nevydával čichové stopy a ze zábradlí se mnou flirtoval jen holub hřivnáč.

Pozdě večer jsem sundávala prádlo ze sušáku a zahlédla jsem v protější kuchyni šajn baterkou. Přivolala jsem prvňačku Markétku, která bez zaváhání vyslovila podezření, že u Steinerů je zloděj.

Zaznamenaly jsme zvláštní úkony, stíny a světelné signály.
Staly jsme se svědky zločinu.

Prostupoval námi strach spolu s dráždivým pocitem napětí. Vzrušeně jsme sledovaly autentické záběry dramatu. Geny mého dědečka, kriminálního komisaře, opět pronikly do mé představivosti.

Když dorazil domů Jan, unavený divadelním ředitelováním, nadšeně jsme mu s dcerou daly šanci stát se hrdinou. Můj muž sice po takové poctě či medaili ani zdaleka netoužil, ale chtěl to mít co nejdřív z krku.

Neohroženě zazvonil u sousedových dveří, zatímco my jsme se zbaběle skrývaly v předsíni, s rukou na telefonu pro případ, že bude nutné volat policii, hasiče a možná i zámečníka.

Dlouho se nic nedělo.

Jan tedy zazvonil znovu, důrazněji.

Spadl bezpečnostní řetízek, zachrastil klíč v zámku a za dveřmi stál rozespalý soused v trenýrkách.

„Promiňte,“ koktal můj muž, „někdo u vás svítil baterkou.“

„Praskla nám žárovka. Potřebujete něco?“

Můj srdnatý muž neztratil duchapřítomnost a odpověděl docela logicky:
„Prosím vás, půjčil byste nám stoly?“

Soused se zmateně podíval na hodinky ukazující půlnoc.
„Teď?!“

„Ne, za čtrnáct dní,“ upřesnil svou žádost čím dál méně chrabrý Jan.

Pan Steiner couval dovnitř, neboť si nebyl jist, zda někde nečíhá skrytá kamera.

Pro jistotu vše odkýval a zamkl na dva západy.

Živitel se nám vrátil v pořádku, ale rolí hrdiny evidentně nadšen nebyl.

K vášnivému dialogu jsme si pak otevřeli Tramínek.

Stolů a židlí pro příští čtvrtletí jsme se sice nedopočítali, ale není nad radost z dobrých sousedských vztahů, že?

 

Z připravované knihy Rodinné stříbro aneb Jak voní déšť