Hezká překvapení prostě k životu patří a osvěžují jej, tedy to si myslím JÁ, ale nikomu tohle tvrzení nevnucuji. Úplně nejradši překvapuji při příležitosti něčích narozenin. Tentokrát se to ale seběhlo trošku jinak.

Blížily se narozeniny mého muže a mně zavolal mladší syn. V té době pracoval v Londýně, v hotelu Hilton. Nadšeně mi sděloval, „vymyslel jsem dárek pro tátu, bude to pecka! Moc bych si totiž přál, aby to tady viděl, kde pracuju a Londýn, prostě všechno…! Ale potřebuji, abys mi s tím pomohla. Takže poslouchej dobře, jak jsem to vymyslel. Koupím pro něj letenku z Prahy do Londýna a pošlu Ti ji na email. Ty mu musíš zabalit, potají pochopitelně, a odvézt ho na letiště. Tam ho jen nasměruj a já už na něj budu čekat na letišti tady, v Londýně. On ale dopředu o ničem nesmí vědět, chápeš, ne? Je to super nápad, co říkáš?“

Chvíli jsem mlčela, protože se mi v hlavě začaly rojit myšlenky: Můj manžel je umělec, výtvarník. Praktické záležitosti typu přesun kamkoliv z bodu A do bodu B, vše kolem zařizování dovolených, ubytování, atd…, to prostě NEMÁ v rejstříku. Je zvyklý a hlavně šťastný, že všechny dovolené včetně všech potřebných detailů, dokumentů (letenky, pojištění, pasy…), prostě ty praktické věci, zařizuji já.

I tak bývá před cestou dosti nervózní…, ale od toho jsem vždy vedle něj, abych jej uklidňovala a případně reagovala na věci typu – přesun z letadla na trajekt, hlídání výstupních stanic, hledání ubytování, když se jede „na blint“, komunikace v cizí řeči…to jde prostě mimo něj a oba jsme s tím v pohodě. Toto není snižování jeho osobnosti, naopak, je to úžasný a zdůrazním, výjimečný člověk, výtvarník, ilustrátor, restaurátor, pedagog, portrétista, zkrátka umělec a bohém, který se vznáší a život s ním je po této stránce prostě nekonečně barevný, jedinečný a osvěžující. Tady jsme ale kápli na něco, co ve mně vyvolalo smíšené pocity.

No ale zpět k mému delšímu mlčení v hovoru se synem. Probrala jsem se z přemýšlení a hrdinně a taky nadšeně řekla, „je to skvělý, přímo bombastický nápad! Neboj, všechno zařídím, a tátu do toho letadla dostanu!“ Trochu jsem se při té větě, orosila, ale bylo to skvěle vymyšlené překvapení, takže všechno, co mě čekalo, za to stálo!

Termín byl domluvený velmi rychle, ostatně nebylo moc času do narozeninového dne. Letenku jsem měla vytištěnou, a teď ještě ty „detaily“, aby vše běželo, jak má a oslavenec netušil ani kapku z toho, co se na něj chystá.

Odlet byl naplánovaný na pátek dopoledne. Ve čtvrtek můj manžel vyučoval v Praze, takže jsem věděla, že byt je odpoledne „čistý“. Z práce jsem pospíchala v předstihu domů, abych zabalila do příručního kufříku vše potřebné. Po cestě z práce jsem ještě rychle vyměnila dostatečné množství Liber, pro jistotu ještě zkontrolovala pas a šup s kufrem do mého auta do kufru!

Manžel dorazil domů a já, naprosto v klidu, jsem mu sdělila, že na další den, tedy jeho narozeninový, jsem si vzala dovolenou a „něco“ podnikneme. Oči mi těkaly na všechny strany a můj mozek jel na plné obrátky, abych na nic nezapomněla.

Viděla jsem na něm, že má radost, tušil, že mám jako vždy něco vtipného za lubem. Kdyby věděl!!!

Po snídani jsem ho vyzvala, že odjíždíme, ať si vezme něco hezkého na sebe a raději ten hezký frčný kabát a pěknou, elegantní šálu (aby s elegantními pány v Londýně splynul?). Byl říjen a podle předpovědi v Londýně, nic moc počasí. V kufru jsem pro něj měla zabalenou pro jistotu i čepici a rukavice.

Nasedli jsme do auta a já jsem ho upozornila, že cesta je tajná, takže mu musím zavázat kolem očí šátek. Zvednul obočí, ale protože už mě zná, nevzdoroval.

Musela jsem ještě přibrzdit u supermarketu, koupila jsem na letiště bagetu a eiskafíčko a taky Fidorku, kdyby měl manžel hlad, než poletí, přece jen tam byla dvouhodinová rezerva, navíc to bude už ta fáze, kdy bude vědět, co ho čeká, a o to větší nervozita, kterou bude nutné doplnit nějakou energií. Natolik už mého milovaného muže znám.

A jelo se. Z Kladna na letiště to není daleko, takže cesta dobře ubíhala, v radiu hráli hezké písničky, když přišly na řadu zprávy a následovalo počasí, něco na způsob této zprávy:

„Meteorologové sledují zhoršené počasí nad střední Evropou, které může v průběhu dne ovlivnit leteckou dopravu na západních trasách. Cestujícím se doporučuje sledovat aktuální informace letišť a dopravců.“

Myslím, že se mi zastavilo srdce, ale nedala jsem na sobě nic znát. No ještě to tak, aby se dostal do nějakých potíží a turbulencí! NE, říkala jsem si, dobře to dopadne, žádnou paniku, už tak jsem z toho nervózní…

Vjeli jsme do parkovacího domu na letišti a zastavili. Manžel stále s šátkem na očích. Jak bylo se synem domluveno, v autě jsem na handsfree vytočila jeho číslo. Ozvalo se, „Ahoj tati, všechno nejlepší k narozeninám!“. Manžel byl šťastný, že si na něj syn vzpomněl z té dálky a vlastně si myslel, že zavolal on (pořád ještě šátek na očích!).

Vyprávěl mu, že byl právě „unesen“. Syn se jako že zasmál a ptal se „no a kde jsi teď?“ Souhlasila jsem, že si manžel může sundat šátek. Vystoupil z auta, rozhlížel se a s mobilem na uchu kráčel k výhledu z parkovacího domu. „Jéé, už to vidím, my jsme na letišti Václava Havla, takže ty jsi přiletěl? To je skvělý, takže to spolu oslavíme!!!“ Kouknul na mě s milým vděčným pohledem, jako by říkal – to jste krásně vymysleli.

Jenže se ozvala osudná věta“ No, tati, to víš že to spolu oslavíme, ale ono je to trochu jinak, já jsem nepřiletěl, ty teď poletíš za mnou!“ „Co cože?“ Vykoktal manžel. „Já, poletím? Néé, to je blbost, nemám věci, letenku, nic, nemůžu nikam letět.“ Výraz jeho očí vyjadřoval velkou paniku.

„Ale můžeš, běž zpátky k autu, tati“. V průběhu jejich hovoru jsem již z kufru auta vyndávala příručák a manžel zůstal stát s otevřenou pusou. Viděl kufr a já už jsem mu ukazovala další věci – „tady máš pas, peníze, letenku, zbytek je v kufru. Vojta na tebe bude čekat na letišti v Londýně, neboj.“ Cítila jsem, jak je vyděšený a nechápe vůbec souvislosti. „Ty letíš ale taky, že jo?“ „Ne, poletíš sám, to zvládneš“, chlácholila jsem ho. Vzala jsem si od něj telefon – Vojtí, vyšlo to! Prosím tě, vezmi velkou ceduli, taťka je teď v šoku, tak ať se najdete… „Jasný, mám radost, a díky, žes to zařídila!“

Vzali jsme všechny zavazadla, dokumenty a šli do odbavovací haly. Manžel mlčel. Rychle jsem zkontrolovala, že náš let kvůli meteorologickým předpovědím zrušený nebyl a hodně jsem si oddychla. Ani tónem jsem se o té zprávě v radiu nezmínila! Pomohla jsem mu všechno, co šlo, odbavil se, vzal si na uklidnění bagetku a kafíčko. Snažila jsem se mu dodat kuráž, vysvětlila, že určitě všechno, co potřebuje má v kufru a že to zvládne a nasměrovala jsem ho k pasové kontrole. „Kdyžtak se zeptej na Gate, ale to najdeš, jsi šikovnej a tady mluví česky! Smála jsem se na něj a viděla ustrašený výraz.

Ještě chvíli jsem se za ním dívala a moc mu ten výlet za synem přála. Vrátila jsem se do auta a pustila si radio. Nic významného nehlásili, určitě to bude dobrý, říkala jsem si.

Kluci mi pak volali, sešli se a překvapení nebrala konce. Syn ho vzal do Hiltonu, kde pracoval, vyjeli prý do nejvyšších pater, aby se podívali na celý Londýn a vzápětí přišli jeho kolegové, nesli šampaňské a dortík se svíčkou a popřáli manželovi k narozeninám. Synovi se navíc podařilo zařídit, že z toho krásného pokoje s výhledem mohli strávit celý narozeninový víkend.

Myslím, že takové narozeniny stály za to. Manžel se vrátil jako světoběžník, vyprávěl dlouhé hodiny všechny zážitky a bylo na něm vidět, jak je šťastný. Měla jsem obrovskou radost spolu s ním.

A teď přemýšlím, jaké překvapení sepíšu příště.