Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat. Co bych chtěl ještě v životě zažít? Co bych chtěl ještě vidět? Co ještě chci dosáhnout? A co bych vlastně ještě zvládl? Je to hodně otázek. Vzhledem k tomu, jak rychle ten čas ale ubíhá, je tato úvaha spíš jen hypotetická. Ale, co kdyby! Zkusím se nad tím zamyslet.

Nabitý životními zkušenostmi, které byly, jak musím konstatovat, docela pestré, mám v hloubi své duše stále skrytá nějaká ta tajná přání. Svůj zájmový okruh. Ostatně, jako většina lidí. Přání, která jsou tam už navždy uložená a která zůstanou zřejmě nenaplněná. A která mne jednou doprovodí na poslední cestě životem.

Nikdy jsem si nedával předem nějaká pevná předsevzetí, nějaké až moc vznosné cíle. Žádné takové krédo, které bych si pověsil na stěnu bytu a snažil se ho za každou cenu dodržet. Vždy jsem se snažil zcela normálně žít. A v tom normálním životě i uspět. A myslím si, že jsem tento anonymní cíl i naplnil. Nějaké dílčí cíle jsem míval ve svém mládí. Ty byly většinou poznamenané mojí intenzivní četbou. V té jsem si moc nevybíral a četl jsem úplně vše. V knihách se tak skrývala i moje mnohá tehdejší kréda.

Když se dnes ohlédnu zpátky, musím konstatovat, že za všemi mými veřejně vyslovenými i nevyslovenými přáními je moje dosavadní životní dráha. Jsou to získané životní zkušenosti, nejrůznější znalosti a také zájmy. Nechci ale tvrdit, že moje životní aktivita byla nějak zvlášť nadstandardní. To ne. Nebyla však ani příliš omezená. Zkrátka, nějaká byla. Kdo zná mé vydané knihy, tak nemusí o mých přáních příliš uvažovat. Ty knihy jsou až takovou kronikou mého skutečného života. A mé životní priority z nich vystupují jedna za druhou. Lucius Annaeus Seneca, moudrý římský filozof, napsal:

 „Život je jako hra. Nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale na tom, jak dobře bylo zahráno.“  

Nechci se zde plácat po ramenou a tvrdit, že jsem byl, podle Senecy, bůhví jak dobrým životním hercem. To nechám na zvážení jiným. Nastřádal jsem ale nějaké osobní preference, něco, co mi dělalo dobře po všech stránkách. Jak po té rozumové, tak i fyzické. Co z toho bych rád prožil znovu?

Čtyřicet pět let soužití s mou druhou ženou ve mně zanechalo hluboké vzpomínky. Nelze tady vše podrobně rozebírat. To ani není účelem tohoto článku. Chci zde vyzdvihnout jen některé příjemné chvíle. Zejména naše cesty po světě. Bylo jich poměrně hodně a vzpomínky na ně jsou obsaženy v pěti mých vydaných cestopisech. Naše oblíbené Středomoří, Přední východ, severní Afrika, poznávání prostředí, historie, lidí a také hlasu moře. A v posledních fázích života mé ženy jsme spolu poznávali i nádhernou alpskou krajinu. To vše bych rád opět zažil.

A tady se mohu vrátit k úvodu článku. Pokud bych chtěl ještě znovu zažít některé z těch krásných chvil, prioritu by měla určitě oblast Středomoří se všemi lákadly, která je schopno vnímavým cestovatelům nabídnout. Bohužel, toto přání existuje už jen v hypotetické rovině. Léta přibyla, zdraví se zhoršilo a moje žena již před lety odešla navždy. Ale krásná vzpomínka na vše, co jsme spolu prožili, zůstává.

O svém mládí jsem toho napsal už hodně. Moc rád bych se k některým tehdejším okamžikům vrátil. Jsou hluboce zakotvené v mém podvědomí a ovlivnily i můj další vývoj. Velmi rád vzpomínám na počátek svých plzeňských studií. Úžasná atmosféra skoro nočních schůzek na Lochotíně, kdy jsme s mladičkou přítelkyní Jarmilou mohli odhodit šat i veškeré zábrany a užívat si splynutí duší i těl. Pochopitelně si nemohu pamatovat všechny hezké chvíle, které jsem v průběhu svého života prožil, ať už to byly zážitky milostné, cestovatelské, a třeba i pracovní.

Vzpomínkový optimismus je psychologický pojem. Je to stav, kdy nám v paměti ulpívá vesměs to příjemné a dobré, co jsme v dětství a mládí prožili. A kdy se snažíme z paměti vytěsnit vše méně příjemné. A čím je člověk starší, tím je takový stav mysli důraznější a projevuje se stále víc a víc. A proto mám ve svém pokročilém věku na takový vzpomínkový optimismus nárok. Pomáhá mi totiž stárnout.

Na samý závěr se ale vrátím k úvodnímu zadání. Tak co bych ještě chtěl dosáhnout? Moc toho už skutečně není. Lepší zdraví bych chtěl, ale to už není v mých silách. Prožil jsem toho v životě hodně. Mám se kam v myšlenkách vracet. A z čeho čerpat. A to je moc důležité v činnosti, která ve velké míře doprovází můj současný život. Tou činností je literární aktivita, psaní a vydávání knih. A tak se s prosbou obracím k životu. Ještě mám pořád co psát!

Prosím!

 

Egypt. Alexandrie

Poreč, Lanterna. Istrie

Andělský hrad, Řím

Chrámová hora, Jeruzalém

Náhorní chrám Al-Deir, Petra, Jordánsko

Kavárna Evinos, Agios Stefanos, Korfu

Horská chata Reiteralm, Saalach, rakouské Alpy

Poslední večer. Rhodos

Část mých vydaných knih

 

Vzpomínky jsou bílí rackové,

kteří odlétají a zase se vracejí,

vzpomínky jsou prchavé chvíle,

okamžiky a starý obraz s patinou,

visící v oprýskaném rámu

v pokoji nad postelí.

Vzpomínky jsou pouť na horu Montsalvage.

 

J. Z.