Dnes žádný těžký článek, jenom taková legrácka, která se kdysi před mnoha léty přihodila jednomu mému kolegovi. Nu, legrácka, ono mu v tu chvíli zrovna moc do smíchu nebylo, však uvidíte.

Tehdy s námi seděl v kanclíku zhruba třicetiletý kluk, říkejme mu třeba Karel, i když se ve skutečnosti jmenoval jinak. Prototyp chlapa, o kterém sní snad každá druhá ženská. Pohledný, pracovitý, pečlivý, věrný, smysl pro humor mu nescházel a smysl pro rodinu z něj přímo jiskřil. Však byl taky ženatý, s manželkou, kterou před námi pořád dokola opěvoval, měl malé dítě, možná v té době už dokonce dvě.

Pravým opakem Karla byla Evka, která pracovala v účtárně. Což o to, krása ji sice nechyběla, právě naopak, měla tak vykrouženou figuru, že se za ní všichni mužští otáčeli. Ale byla strašně na chlapy, a vzhledem k jejím vnadám pro ni nebyl problém dostat prakticky každého, koho si zamanula. Tím dostat myslím párkrát se nechat pozvat na večeři, na vínko, a tak, nějaký čas si s ním užívat v posteli, a pak, když se ho nabažila, jít zase o dům dál. Prostě taková holka veselá v rozkroku nebo, chcete-li labužnice života. Navíc i maličká potvůrka, jak se zanedlouho ukázalo.

Jak to tak Evka střídala, tak jednoho krásného dne se v jejím hledáčku objevil právě náš Karel a ona se rozhodla, že si z něj udělá další zářez na pažbě. I začala mu nadbíhat, nakrůcat se před ním, medovými řečičkami ho lákat, aby s ní vyrazil jednou sem, podruhé tam. Jenomže poctivec a věrný manžel Karel odolával, neb dobře věděl, jak by to dopadlo. Pořád dokola se Evce vymlouval, že nemá čas, že se mu to nehodí, ale ona byla tak dotěrná, až se nás jednou zeptal: „Helejte, kluci, já si s ní nevím rady, nechcete ji někdo z vás, ať mě už konečně přestane otravovat?“ Věřte nebo ne, přátelé, kupodivu se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten Karlově prosbě vyhovět.

Pak přišla jakási oslava, tuším, že náš kolega Petr měl narozeniny, a jak tehdy bývalo občas zvykem, nešlo se do hospody, alebrž se zakoupila zásoba lahváčů, něco chlebíčků a posedělo se v práci. Nu a do této oslavy se nám nevetřel nikdo jiný než Evka, která zřejmě usoudila, že lehce připitý Karel bude jejím svodům přístupnější. Leč řízná desítka, možná dvanáctka, to už si nepamatuju, na něj zapůsobila vpravdě zcela opačně.

„Kájo, tady je nuda, pojď, zajdeme spolu někam, kde budeme sami dva,“ zaútočila Evka na našeho nebohého kolegu z bezprostřední blízkosti, div se o něj neotřela svýma pětkama.

Karel polekaně couvnul, vytřeštil oči, zblednul, a jak už byl maličko pod vlivem, ztratil zábrany: „Evo já nemůžu... vlastně ani nechci... a dej mi už konečně pokoj!“

Teď pro změnu vytřeštila oči Evka, nezbledla, nýbrž zrudla, a pak udělala něco, co nikdo nečekal. Přiskočila ke Karlovi a na malý okamžik, snad vteřinku nebo dvě se mu přisála ústy zboku na krk. Poté ho slovy řka velice nahlas poslala do míst, kde nohy ztrácejí své jméno, a odplula středem.

„Zaplať pánbůh, že je pryč, snad už od ní budu mít pokoj,“ oddechl si Karel.

„Pokoj možná, chlape, jen nevím, jak doma vysvětlíš tohle,“ kontroval oslavenec Petr a ukázal na místo, kam se mu před chvílí přisáhla Evka.

„Cohle?“ Vymyslel Karel novotvar a nechápavě zakroutil hlavou.

„Nó,“ protáhl Petr, „máš ho tam jak z praku, jen se běž kouknout do zrcadla.“

Netuším, jak se to Evce podařilo, snad měla tréning, ale ten cucflek na Karlově krku by hravě strčil do kapsy svou velikostí, neřkuli tvarem i pověstnou kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru s Limonádového Joe. „Proboha, co teď? Tohle doma neokecám!“ Pravil po návratu od zrcadla na WC zoufale ten, který nebyl své manželce nikdy nevěrný ani v myšlenkách. Toho dne zblednul v krátké době už podruhé a navíc se mu orosilo čelo studeným potem.

A my ostatní? Nu, zachovali jsme se jak zlatíčka, dodnes si pamatuju pár našich návrhů, jak tento zapeklitý problém vyřešit:

„Uvaž si šátek okolo krku a doma chrapti, dělej, že ses nastydlej.“

„Pod ten šátek si dej na cucflek nakrájenou cibuli, do rána ti to zmizí.“

„Řekni, že tě do toho krku ňafnul vzteklej ratlík.“

„Víš co, Karle, nic si z toho nedělej. My posbíráme zbylý lahváče, přesuneme se k tobě domů a tvojí manželce jednohlasně dosvědčíme, že seš v tom nevině, že jo kluci?“

Tenhle nejsofistikovanější návrh nepronesl nikdo jiný než Petr, šprýmař to největší. Nicméně, jakkoli byl toho dne oslavencem, jeho myšlenka se jaksi neujala. Přestože byla Karlova žena nesmírně shovívavá, partičku přiopilých kolegů, přivedených ocucflekovaným manželem by asi skousla jen stěží.

A jak to celé dopadlo? Inu, to jsme se dozvěděli hned druhý den ráno z Karlova vyprávění: „Kluci, já měl takovej strach, co si Květuška pomyslí a jak ji tím raním, až jsem z toho úplně vystřízlivěl. Doma mě nenapadlo nic lepšího, než ji ten cucflek ukázat pomalu hned ve dveřích a všechno to před ní vyklopit. Jak Evka střídá chlapy, jak po mně vyjela a jak jsem se bránil, až se naštvala a tohle mi provedla.“

„Ty seš teda vůl,“ nechal se slyšet někdo z nás.

„Karle, jsi formát,“ ocenil ho jiný.

Nakonec se ukázalo, že za b) bylo správně, Karel se nenechal přerušit a pokračoval: „Dobře jsem udělal, chlapi, Květuška kroutila hlavou, chvíli se divně koukala, ale pak mě pohladila po tváři, řekla, že mi věří a že si váží toho, jak jsem jí to všechno přiznal. Chlapi... chlapi,“ zajíknul se Karel dojetím, „nevíte, kde je tady nejlepší květinářští?“

***

Karel už u nás dávno nedělá, ale občas s ním mluvím a někdy, poté co probereme vnoučata, si ho maličko dobírám: „Tak co, chlape, nelituješ, že sis to tehdy nerozdal s Evkou?“

„Dej pokoj, Honzo,“ brání se Karel se smíchem, „vždyť přece víš, že jsem nikdy nebyl na ženský. Teda kromě tý svojí vlastní, koukej.“ A ukáže mi Květinu fotku. Za ta léta uzrála, holka jeho zlatá, stejně jako jsem uzrál já nebo Karel, ale pořád jí to náramně sluší.