Začíná léto a pojedeme na školní výlet k Máchovu jezeru, zvaném „Mácháč". Jezdíme tam už od šesté třídy, takže letos potřetí. Stanování Pod Borným je super, koupání ještě lepší. Všechny zásoby dáváme na jednu hromadu a baštíme postupně i najednou smažené řízky, sekanou, kabanos,  vejce natvrdo, bábovky, bublaninu, domácí klobásy, lečo a šproty v konzervách, polívky v pytlíku a tatranky, hašlerky a žůžů… a nikomu není špatně.

Chováme se strašně, jsme jak utržení z řetězu, nikdo nás nezvládá. Plaveme tak daleko, že jsme blíž k pláži v Doksech, než k té naší a neslyšíme zoufalou píšťalku naší třídní. Půjčujeme si šlapadlo, plujeme na druhý konec jezera, opalujeme se do spálení a strašlivě nahlas řveme „Tam za vodou v rákosí…“ Zpíváme vlastně pořád, ve stanu, cestou k děsivým umývárnám a WC, cestou na pláž. Já jsem prý podobná Přenosilové, tak jedu pořád dokola Boty proti lásce, řvu to, co to dá, i když moc zpívat neumím.

Porovnáváme si prsa a zadky, nevážíme si toho, co máme a přejeme si mít, co má ta druhá. Já jí závidím hubenou tvář jako má Marta Kubišová,  černé rovné vlasy a hnědé oči, ona mně modré oči skrývající se v ofině mé husté světlé hřívy nad plným obličejem, který je podle ní sexy jako u Přenosilky.  

Večer u táboráku pak s údivem zjišťuji, že výjimečně chytrý a arogantní spolužák Milan, který mě už od zmíněné šesté třídy trápil svými úsměšky, dobíráním a tím, že mně nikdy neřekl „Jarko“, ale vždy jen „Fišerko“, prostě se ke mně vždy choval vyloženě nepřátelsky, náhle vykazuje všechny znaky dvoření a namlouvání.

Zmatená z této změny a přestože se mi on nijak zvlášť nelíbí, protože je baculatý v obličeji jako já (u mužů preferuji drsné a hubené tváře), bráním se náhlému ukradenému polibku ve stanu jen naoko. Příchod mých spolunocležnic tu zvláštní situaci ukončí, on prchne a mně je až do konce našeho školního kempování divné, že už to dále nezkouší, ale popravdě řečeno, vůbec mi to nevadí a zapomenu na to.

Až za 31let od té události se na třídním srazu od něj dozvím, že jeho čin byl mým Honzou, který se svou 9.B kempoval nedaleko, odhalen a po zásluze potrestán. „Ty to fakt nevíš, že mi tenkrát dal Honza strašně do držky?“ No, nevěděla jsem to, Honza byl takový borec, že se tím nechlubil.

A pak jsou před námi prázdniny, jedu na putovní tábor do Jizerských hor a řeším, co na sebe. Vzhledem k názorům, možnostem a nulové snaze  matky, se mi o mém snu - džínách, skutečně může jen zdát. Jedná se přece o kalhoty „hnusné, zápaďácké, imperialistické a žádná slušná holka je nenosí“, tak co naplat. Kupodivu manšestr, navzdory svému názvu, tak odpornou pověst nemá, takže dostávám souhlas k návštěvě místní švadleny a objednání ušití černých manšestráků. Výsledek není zcela uspokojivý, představovala jsem si kalhoty přes boky a stehna užší a dole širší, ale budiž. Co nezvládla profesionální švadlena, zvládla má zlatá babička, která ze starých pruhovaných dědových kalhot vyfikla model, který mi každý záviděl, zejména když jsem jej doplnila tátovým zeleným vojenským svetrem. (Ty kalhoty měly jedinou vadu – látka byla prastará a vydržela jen jednu sezónu).

Ale chybí mi to hlavní, co čeří módní vody roku 1968 a to je „hippies košile“! Zatímco odpor matky k džínám je neprůstřelný, zde stačí trocha diplomacie a látku na „hippies košili“, mazaně mnou označenou jako „květovanou halenku“, kupujeme s maminou ve vzácné shodě a tentýž den předáváme švadleně - má druhou šanci. Využila ji, košile je bezchybná a já v ní vyrážím na prázdniny.

Kdo nezažil dobu, o které je řeč, nepochopí, co taková maličkost, jako byla - jak se dnes říká „trendy“ košile - znamenala pro mé hodnocení u holek  a kluků, a dokonce jsem si myslela, že i vedoucím našeho putovního tábora muselo být  jasné, že nemají co do činění s nějakou ňoumou, ale s  hippies - beatovou holkou, která je, jak by se řeklo dnes, IN.  

Na tomto místě neodolám a musím zmínit podobný případ. Kamarád mi jednou, o pár let později, vyprávěl, že v těch letech (1966 – 1968)  byli tři kámoši a pouze jeden z nich měl džíny, lépe řečeno rifle se tehdy říkalo. Tato trojice byla díky těm jedněm kalhotám tak populární, že kamkoliv přišla (na čaje, do vinárny, do letního kina) vždy sbalila ty nejhezčí holky. Ale pozor, nepůjčovali si je mezi sebou (ty rifle, ne ty holky), prostě stačilo, že je měl jeden a krasavice se lepily na všechny tři. Taková byla tehdy síla módního, běžně nedostupného oblečení.

Ale abych se vrátila k mému oufitu - Hippies košile, vojenský svetr do véčka a černé jemně pruhované zvony. Byla jsem dokonalá, nebýt toho, že mi proklatě pomalu rostly vlasy. Byly sice husté a světlé s přirozeným melírem, ale délka dosahovala s bídou k ramenům a to bylo málo. Má touha mít vlasy do pasu nebo alespoň do půli zad, se ne a ne uskutečnit. Ale asi to nevadilo, mezi  holkama na táboře jsem byla jednička, kluci se mohli přetrhnout, ale mě ta mrňata nezajímala, já měla doma Honzu.

Bohužel můj výše popsaný vzhled nenechával v klidu ani kluky výrazně starší, takže když jsme si šly s kamarádkou koupit do hospody v Kořenově limonádu, vystartoval po mně nejméně 20-letý kluk. Byl úžasný, měl džínovou bundu, dlouhé vlasy a vousy a myslel si, že jsem maximálně jen  o 2 - 3 roky mladší než on a já ho přitom nechala. Řekla jsem mu, že na tom táboře dělám praktikantku a jmenuji se Monika. To jméno, které se mi líbilo, jsem si ale nedala kvůli němu, používala jsem ho od začátku tábora. Považovala jsem totiž za nespravedlivé, aby člověk nosil jméno, které se mu nelíbí, které si nevybral, jako by nestačilo, že nosí svůj vzhled, svou tvář, se kterou také nemusí být úplně spokojen.

Zamilovala jsem se během odpoledne a večer už jsem psala Honzovi, že je mezi námi konec. Abych ho od sebe navždy odpudila, hrála jsem si na holku zkaženou, což jsem v dopise vyjádřila verši: „Zjistila jsem, že láska jen jednoho muže, těžko jen ke štěstí mi stačit může… “

Honza ovšem byl už ve svých 15 a půl letech mužem činu (vzpomeňme na jeho nedávný jednoznačný zásah na Mácháči)  a okamžitě po obdržení dopisu vyrazil do Kořenova, spolu se dvěma kamarády a patrně s úmyslem svého soka zabít. Nebylo to však nutné, neboť můj nejméně 20-ti letý nápadník mezitím navštívil vedení našeho putovního tábora s dotazem, kde by našel praktikantku Moniku. Vedoucí mu sdělil, že zde žádné praktikantky nemají a Monika je tady jen jedna, je to tábornice a je jí 14. Tak můj ctitel zjistil, že si málem „začal s holkou pod zákonem“, strašlivě se vyděsil a se slovy „Měj se hezky, hloupoučká Moniko,“ sbalil celtu a šlapal dál.

Plakala jsem strašně, v domnění že mi směrem na Harrachov odchází láska mého života. Honza mé slabosti využil, řekl, že mi odpouští (nikdo se ho o to neprosil) a odjel se slovy, že na mě bude v Děčíně čekat, až se vrátím.

Pak už se na tom táboře nic dramatického nestalo, kromě příhody u přehradní nádrže Souš, kde jsme se byli koupat a já si všimla, že se poblíž vyskytují koně. Samozřejmě ne koně jezdečtí, ale tažní, pro práci v lese. Takže, tak jak jsem byla, v oranžových plavkách, jsem hned navázala „družbu“ s jedním z kočích, abych se mohla svézt.

Čtrnáctiletá holka samozřejmě pozná, že ji balí mladý kluk, ale vůbec ji nenapadne, že ten „starý“, děsně vypadající a děsně oblečený chlapík, co má zuby jak noty na buben, může mít jiný cíl, než jí udělat radost a svézt ji na koni. Svůj omyl jsem zjistila poté, co zavedl koně, na kterém jsem seděla, do blízkého lesa a začal mi šmátrat po noze. Dál se nedostal, protože následoval můj příšerný jekot, skok s toho obrovského koně dolů a úprk na pláž do laskavé náruče naší baculaté blonďaté vedoucí, která tam již vyděšeně pobíhala, volajíc mé falešné jméno jako ta pověstná kvočna. „Z tebe já se tady jednou zblázním, Moniko“, prohlásila a já jsem jí slíbila, že už bude klid. A taky že byl, ale stejně si myslím, že nic z toho nebyla moje vina. Prostě se mi to všechno stalo, no. Můžu já snad za to?

A tak jedeme vlakem domů, trochu se těším, trochu ne, a svírám na krku křížek, co mi dal ON č.2  a nevím, jestli má láska s Honzou unese ten šrám. Ale také s údivem zjišťuji, že se hlavně těším na maminku a taťku, už chci být s nimi doma  v klidu a bezpečí.

Mamka čeká na peróně, vidím ji z dálky, ten pátrající pohled a přísnou a zároveň nejistou  tvář, co má vždy na veřejnosti, vyskočím z vlaku s  úmyslem vlítnout jí do náruče. Ale ona se odtáhne a zasyčí na mě, ať si sundám ten odpornej  kříž z krku, nadává, že mám hnusnou košili, a že ona už dobře ví, co to je za košili…, že viděla, jaké typy to po Děčíně nosí, samé „ty máničky“ a jiná chamraď.  

Zlobí se na mě, odstrkuje mě, přidušeně křičí a strašlivě se mračí, ale mně to nevadí. Zdá se mi roztomilá, v tom svém směšně svatém    komunistickém hněvu. No jo, tak to prasklo. Žádná „květovaná halenka“. Jsem šťastná, že jsem s ní, i když mele ty své nesmysly, mám ji ráda, trauma z toho nemám, prostě jedeme domů. Vždyť prázdniny jsou teprve přede mnou a má řeka na mě čeká.

(Na tento text navazuje Řeka v čase, publikovaná na i60  14. 6. 2025)    

Z knihy Láska podle Párala