Toto téma jsme měli kdysi zpracovat v našem místním literárním spolku „S.P.I.,“ jehož tehdy jedna z nejmladších členek, gymnazistka Adélka, mi /nám/ v současné době občas přednáší psychologii, a pojala jsem to takto.

 

Milovala jsem, ovšem velmi zvláštním způsobem, profesorku tělocviku na zdrávce.

Nastoupila u nás čerstvě po absolvování trenérského institutu, a podle toho to taky vypadalo.

I ona zajímavě vypadala. Hned po první hodině výuky získala naše nová trenérka a krotitelka přezdívku Mužatka.

Díky krátkému sestřihu tmavých vlasů, náznaku skoro stejně tmavého knírku, hluboce posazenému hlasu a nápadně úzkým bokům v kontrastu k širokým ramenům, doplněných pořádnými bicepsy.

Vzpomenu-li si na film „Kameňák,“ pojímá mě dnes, po více než (tenkrát při psaní) třiceti letech, lechtivé podezření.

Co když tehdy prudérní a puritánská ředitelka, která mě neustále obtěžovala přeměřováním délky mých pidisukní, až mne vehnala do spárů superriflí. Ty jí také nešly pod nos, řkouc, že nejsem kovboj Sandy, alebrž studentka SZŠ. No, já už fakt nevěděla, do čeho se odít, abych jí zbytečně neprošlapávala kobereček v ředitelně.

Co když tehdy ta zapšklá stará panna nechtěla na naši dívčí školu (žádný kluk na „sestřičku“ v té době u nás nestudoval) přijmout tělocvikáře?

Nechme dohady stranou. Když mě to nenapadlo v mé nezkažené dívčí mysli tehdy, co už s tím dnes.

Spíš bych měla ozřejmit, proč jsem tu mučitelku milovala.

Bez ní bych přeci nikdy nepoznala, co je to zvracet v mlze mezi poli vysílením při podzimním přespolním běhu na tři kilometry.

Bez ní bych nezažila tu několika hodinovou švandu, při čekání na výsledek rentgenu lbi v přeplněné chirurgické ambulanci, a to  rozechvělé napětí při vyhlášení výsledku ve Fortuně života - zda mám či nemám otřes mozku po vynuceném saltu napřed.

Rovněž bych neměla natrženou šlašku na prsteníku levé ruky, jehož pružnou ohebnost mám již celoživotně omezenou. Dovedete si představit trvanlivější vzpomínku? Vrh koulí, kterému se tato přísná a nekompromisní pedagožka věnovala i závodně, to tehdy byl.

Kdo ví, jak to s těmi koulemi vlastně bylo /pardón, omlouvám se.

Také bych si neužila dobrodružství se svou zatím jedinou (klepu na všechno!) sádrou bez podpatku, opatřenou párem apartních dřevěných berlí, zdobených v té době módní hnědou koženkou. Následkem mého obětavého útoku na koš, povzbuzovaného Mužatkou pokřikem: „Musíš!“, bylo totiž zašprajcnutí nohy pod kovovou konstrukcí a žuchnutí na zem v krkolomné, vlastně téměř v noholomné pozici.

Byl to sice jen krevní výron, ale má upřímná a bezelstná odpověď chirurgovi na otázku, zda jsem už někdy výron v kotníku měla, s mávnutím rukou: „Kolikrát...,“ mi vysloužila onu gypsovou okrasu a zátěž, s několika týdenním dopadem na mobilitu. Majíc bolestivě téměř vykloubená ramena berlemi, jsem sádru stejně nakonec prochodila až na tenký obvaz. Třásly mnou zimničné obavy, co na to řeknou chirurgové při sundávání.

Ale prošlo to. Postarší sádrař to, díkybohu, na mě neprozradil. Bez poznámky či hnutí brvou odhodil torzo sádry a důkaz mé neposlušnosti po rozřezání stoicky do koše.

A tak jsem, balancujíc mezi chvalitebnou a dobrou, hodiny tělesného vychování s mírně (kupodivu) pochroumaným zdravím nakonec přežila /a sportem si již nikdy ublížit nenechala ;-)