Tak, jak běží čas a přibývají léta, čím dál tím častěji si vzpomínám na svou ženu. Náš dlouholetý vztah prošel mnoha peripetiemi, které však nikdy nepřesáhly kritický moment. Nic neobvyklého. Víc okolností nás spojovalo, než rozdělovalo. Pevně nás spojilo zejména cestování po světě. A pochopitelně i naše dvě děti. Pokud je snaha o přizpůsobení, problémy se dají řešit.  A tu snahu jsme měli oba. Pokud partneři skutečně chtějí, společný jazyk vždycky najdou.

Každá z našich cest přinesla pro nás něco nového. Měli jsme podobné zájmy. Jen u mne výrazně převažoval zájem o historii, zejména historii starověkých civilizací. Této historii jsem se věnoval dlouhá léta a moje žena mne večer při kafi ráda poslouchala. Byl jsem na našich cestách moc rád, že všechno to, co jsem doposud znal jen ze svého studia, jsem najednou mohl vidět na vlastní oči.

Oba jsme doslova milovali nádherné Středozemí. Moře, památky, odlišný způsob života, komunikaci s lidmi v  rámci našich jazykových možností, konečně i kuchyni Středomoří a tamější skvělé víno. Co může být příjemnější na cestách po světě než chvíle, kdy sedíte spolu navečer v pobřežní kavárně, před sebou moře a na stole sklenka vína a někde daleko na obzoru zapadá slunce a jeho jasný odraz zamíří po vlnách rovnou k vám. Je to obraz až trochu kýčovitý. Vytváří však až neuvěřitelnou atmosféru, kterou je možné příjemně zúročit ve společně prožité noci. Ve svých pěti vydaných cestopisech naše cesty podrobně popisuji a charakterizuji. Naši poslední cestu, která se týkala putování po rakouských Alpách, absolvovala moje žena už s  vážnou a nevyléčitelnou rakovinou.  Velmi jsem ji za to obdivoval.

Bohužel, ne všechny vzpomínky jsou příjemné. Nikdy nemohu zapomenout na okamžik, kdy jsem pomáhal vynášet z moře našeho sedmnáctiletého syna, který už nejevil žádné známky života. Stalo se to na naší první italské dovolené v  letovisku Civitanova Marche. Dodnes pořádně nevím, jak se to stalo. Závěr italských úřadů byl jednoznačný. Utopení. Ale lékařka, u které syn před odjezdem absolvoval důkladnou prohlídku, prostudovala jeho spis a narazila na svou tehdejší poznámku, že měl bolesti na prsou. A tak se domnívala, že to mohl být infarkt. Infarkt v sedmnácti letech není zrovna obvyklý. Ale takový je, bohužel, někdy život. Nechci to dál už rozebírat. Tato vzpomínka je stále až příliš živá, i když od té doby uplynulo již třicet dva let.

Náš život, to je především reálná současnost, oživená občasnou vzpomínkou. Do budoucnosti se, vzhledem k pokročilému věku, už tolik nedívám. To nechám raději mladým. Určitý přetlak vzpomínek, které se ve mně během života nashromáždily, jsem se postupně snažil vložit do svých knih. Do knih vzpomínkových, do svého obsáhlého románu, do cestopisů, a konečně i do knih jako je tato. Do fejetonů a glos. Co bude dál, o tom raději nepřemýšlím.

 

 

Hledal jsem život, hledal čas,

a často padal jsem a zas se zvedal,

ač věk se nachýlil, tak chtěl bych zas

plout k Modrým ostrovům, které jsem hledal.

 

J. Z.