Byl to za dob komunistické nadvlády můj nejvíc navštěvovaný obchoďák; bydleli jsme totiž jen kousek od něj.

Švédi nám ho postavili v roce 1975 a my se nastěhovali do ulice Karoliny Světlé o tři roky později. Máj byl nejbližší a prakticky i jedinou možností nákupu. Skoro každý den jsem tam nakupovala. Hezky to Švédi postavili. Jednoduchý styl, žádný serepetičky.

Divoké devadesátky nám přinesly obchodní centra, a co si budeme namlouvat, ty tak trochu vzaly vítr z plachet nejen Máji, ale taky Kotvě a Bílé Labuti.

Já jsem se koncem devadesátek odstěhovala z ulice Karoliny Světlé do ulice Soukenické. Už jsem skoro nechodila do Máje, ale do Kotvy a Bílé Labutě, protože jsem je měla blízko. Jejich skomírání jsem tak měla v přímém přenosu.

Máj se ocitl v mém zorném poli před pěti lety, kdy jsem začala pracovat v divadle, a prakticky denně jsem chodila kolem něj. Jak Máj kupovaly a prodávaly různé společnosti lze dohledat na internetu. Já coby dlouholetý obyvatel Prahy jsem smutně přihlížela, jak to jde s Májem z kopce.

Když se na fasádě Máje objevily plastiky motýlů, šla jsem se hned druhý den podívat. Jako reklama a lákadlo dobrý tah. Každý se jde podívat, vyfotit a sdílet na internetu, ať se mu to líbí, nebo nelíbí. Barevnost, provedení, včetně mávání křídel, mi neodbytně vnucovaly představu cirkusu a Matějské pouti. A ty já nemám ráda.

Když se Máj konečně po rekonstrukci otevřel, nelenila jsem a šla se na vlastní oči přesvědčit, co s ním majitelé tentokrát udělali.

Jestli jste očekávali davy zvědavců a posléze zákazníků, tak to se teda neudálo. Nejvíc tam jsou zastoupeni zaměstnanci, a těch je mi líto. Mě by z neustále dunící, velmi hlasité muziky a ostrých světel jeblo hned první den.

Byla jsem v Máji dvakrát. Poprvé jsem dopoledne prošla jen nákupní patro, pak to, v němž jsou restaurace, a nakonec podzemní Tesco. Ostatní patra se totiž otvírají až v poledne, zato mají otevřeno až do půlnoci. Podruhé jsem prolezla patra s hernami. Tam se nemusí platit vstupné na rozdíl od nejvyšších pater, a to se mi, přiznávám, platit nechtělo. Chtěla bych vidět matky, co by šly s dítky na „hřiště“ kde není ani kousíček stínu, všechno je umělé, a ještě aby za to platily. Naštěstí už "hřiště" na střeše není.

Obchody v přízemí jsou nic moc, jen pár jich tam je. Restaurace mě taky teda moc nenadchly, a tak chválím jen Tesco.

Zjistila jsem, že Máj už není mou srdcovkou, a že už do něj nevlezu. Moje dcera Terezka o Máji řekla, že je znásilněný, a já si to myslím taky.

Jedno vím bezpečně: už nemusím jet do Las Vegas, Máj je rovnocenným zástupcem, jenž se nenachází v poušti, ale bohužel v srdci naší krásné Prahy…

 

Původní schodiště je naštěstí ušetřeno výzdoby

Dámské záchody. Jistě jste poznali.

 Pokrok nezastavíš. Zde na fotce je vstup na záchody, ovšem nejdřív si musíte zakoupit vstupenku. Místo obvyklé záchodové babičky je tu krásná slečna.

 Kašírovaná výzdoba mi připomíná liberecký Babylon, taky pěknou hrůzu...

Schodiště uvnitř budovy hrají všemi barvami.

Lustry mě vyloženě dráždí. Asi nemám vytříbený vkus.

 Chodím kolem dost často, ale dovnitř se mi už nechce...