Najdu Ji

Zastavil se na chvíli a pozoroval, jak na hladinu tiše padá poslední listí, které se celou zimu statečně drželo svého mateřského stromu. Hned ho napadlo, jak to musí být smutné, odpoutat se, pustit se jediné jistoty, letět do neznáma a bojácně vyrazit do toho nebezpečného, ale tak neodolatelně přitažlivého světa tam dole. Většina lístků napadala pod strom svého původu nebo poblíž, některé ale čekala nebezpečná cesta, kterou jim mohl přichystat osud v podobě divokého větru nebo právě řeka, to věčné plynutí do nekonečna. Dva sienově zabarvené listy se trochu oddělily od skupiny ostatních a mířily společně na hladinu. Zrodily se na jaře vedle sebe, zrály z nazlátlé zeleně do plné krásy smaragdu, celé dny si povídaly a v noci jen šeptaly, jak je to tady nahoře krásné, jak pestrý a rozmanitý je svět širého okolí, ale i o tom, co to za červnových nocí dělají ti lidé na lavičce u kořenů jejich matky, a proč každou chvíli splynou v jednu bytost a pak se zase rozdělí. Malé lístky k sobě nedosáhly, ale když dospěly, mohly se ve větru přece jen trochu pohladit a to se jim líbilo a ona se trošku styděla a on se natáčel nenápadně tak, aby jej vítr znovu naklonil až k ní a mohli být spojeni. Tolik neznámého nepochopitelného a opojného štěstí.

     „ Neopustíš mě, až přijde náš čas?“

     „Ne, nikdy tě neopustím, budeme stále spolu, musíš být blízko a naklánět se po  větru, abychom dopadli vedle sebe, neumím si vůbec představit, že bych mohl žít bez tebe, nic by nedávalo smysl, uschnul bych a zetlel žalem.“

Stále se takhle ubezpečovali a s obavami i nadějí vyhlíželi přes zářijová rána chladné červánky října, kdy přijde ta rozhodující chvíle. Ale nedočkali se, kdo ví, třeba je matka měla raději než ostatní, třeba to byla jen genetika, která zpevnila jejich úpon, tak či onak, byli spolu stále, trochu zestárli a trochu jim zešedivěly skráně prosincovým jíním i popraškem sněhu. Trpělivě čekali s hrstkou ostatních opozdilců, ale vůbec jim to nevadilo. Jen když jsi nablízku, jen když tě můžu vidět a dokonce se tě i dotknout. A náhle to přišlo bez varování, bez přípravy, najednou tu bylo po měsících čekání těch pár sekund, které rozhodnou o jejich štěstí nebo tichém zoufalství.

„Drž se při mě a neboj se, já bez tebe nebudu, jen se drž na téhle teplejší vlnce, už budeme dole ještě kousek, ale… No tohle, vždyť my dopadneme na řeku, nás čeká ještě tolik nádherných dobrodružství, jen se drž u mě, bude to úžasné a s tebou, už jen pár metrů...jsem tak šťastný, drahá, spolu.“

Jan pozoroval dva padající listy, jak míří k němu a dál na hladinu, když tu jeden z nich lehounce zavadil o jeho rukáv, a i když to bylo úplně nepatrné, přece jen to stačilo k tomu, aby se stočil a dopadl k jeho nohám na břeh! Druhý list dopadl na hladinu a pomalu se vzdaloval. Jakoby Jan slyšel tichý výkřik a po něm všechno zalehlo ticho plné hrůzy a vytřeštěných očí. Tak takhle vypadá smrt?

„Prosím, osude, vrať mi ji, prosím, já bez ní nemůžu žít, prosím. Jan si polekaně uvědomil dvě věci. Že nechtíc krutě změnil osud něčeho jiného a za druhé, že jestli hned nepřestane, mohl by brzy skončit na psychiatrii nebo v té řece. Ale stejně cítil, že se něco stalo, že pouto bylo zničeno, že za to může a dokonce, že Ji nenajde, pokud teď nepomůže jiným ke štěstí. Rychle se rozhlédl, jestli se dívají jen stromy. Zvedl druhý list a hodil jej do řeky!

Najdu Ji, tu svou jedinou, dávnou… a pak rovnou do blázince, dodával si kuráž před strachem z následků, protože tohle asi opravdu neměl udělat, protože překročil mez neškodného snění a vstoupil do jiného světa, odkud by se nemusel vrátit. Ale co, jen se dovnitř posměšně ušklíbnul, nejsou žádné různé světy, je jen jeden a ten má nekonečně tváří, podob a projevů. Šťastnou cestu lístky a pošlete mi po dešti zprávu jak… Neměl to dělat, ale to by už nebyl on. Celý život házel ty druhé lístky do řeky, teď už s tím nemá cenu přestat, a najde Ji, nic jiného si už nepřeje. Už zítra Ji vyrazí hledat.

 

Více o knize Jen záblesk na janpodesva.weebly.com