Danuta Chlupová: Dobré vztahy se sousedními státy jsou důležité v každé době, jsou prevencí válečných konfliktů
Novinářka a spisovatelka Danuta Chlupová. FOTO: Alois Horsinka

Danuta Chlupová: Dobré vztahy se sousedními státy jsou důležité v každé době, jsou prevencí válečných konfliktů

23. 8. 2023

Její babička chodila s mladíkem, který se stal obětí tzv. životické tragédie. O nacistickém vraždění v roce 1944 napsala i svůj první román Jizva. Historickými událostmi v česko-polském pohraničí se polská novinářka a spisovatelka Danuta Chlupová zabývá i ve svých dalších knihách.

Narodila jste se v Českém Těšíně, kde vaše rodina patřila k polské menšině. Jak vzpomínáte na své dětství v tomto městě?
V Českém Těšíně jsem se pouze narodila, bydlela jsem v obci vzdálené o nějakých patnáct kilometrů. V roztroušené zástavbě, u lesa. Ale to místo to nejsou jen vzpomínky na dětství, bydlím na stejném místě i dnes. Akorát je tu teď víc domů, míň polí a děti většinou nechodí do školy pěšky, jako jsme chodili my, protože je vozí minibus nebo rodiče autem.

Chodila jste do české nebo polské školy? A jaké vůbec byly vztahy mezi Čechy a Poláky v regionu?
Chodila jsem do základní školy s polským vyučovacím jazykem. I v sousedních obcích byly vždy školy česká a polská. Největší polská základka a také polské gymnázium byly – a nadále jsou – ve zmiňovaném Českém Těšíně. Ještě i dnes jsou polské školy – některé větší, jiné jednotřídky – ve 25 městech a obcích v okresech Karviná a třinecko-jablunkovské části okresu Frýdek-Místek. Ale dětí už do nich chodí samozřejmě míň. A jaké byly v dobách mého dětství vztahy mezi Čechy a Poláky? Jako dítě jsem to, pochopitelně, nedokázala komplexně zhodnotit. Viděla jsem jen malý výstřižek – tím byly vztahy mezi žáky české a polské školy v mé rodné obci. Občas jsme na sebe pokřikovali nějaké nadávky – tedy spíše kluci, ale nepřipisovala bych tomu větší význam. Holt klukoviny.  Měla jsem jednu nebo dvě české kamarádky, ale většinou, což je asi normální, jsem kamarádila s holkami z mé školy. Navíc v té části obce, kde jsem bydlela, žily převážně polské rodiny. Teď už je to opačně, převažují české.

Jakou školu jste vystudovala?
Nejdřív Střední ekonomickou školu v Českém Těšíně, kde byly i polské třídy. Většinu předmětů jsme měli v polštině, ale v těch odborných jsme se učili i české názvosloví. Dnes je pořád na té škole česko-polská třída. O její absolventy je zájem na trhu práce, protože se dokáží domluvit, i v odborných věcech, v obou jazycích. Po maturitě jsem studovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Ukončila jsem ji v „revolučním“ akademickém roce 1989/1990.

Kdy jste se začala zajímat o historii regionu?
Ve větší míře až v době, kdy jsem po letech práce na pozicích účetní nebo ekonom nastoupila do redakce polských novin Głos Ludu (nyní jen Głos), které vycházejí v Českém Těšíně. Jsou určeny především čtenářům z řad polské národnostní menšiny. Zveřejňujeme v nich poměrně dost článků z historie regionu, a jelikož jsem je také dostala za úkol psát, začala jsem se podrobněji s tou historií seznamovat. Musím říct, že tyto články mě moc baví. Rozhovory s pamětníky i archivní záznamy mě naučily, že každá událost probíraná v hodinách dějepisu to nejsou jen místa, letopočty, jména politiků, generálů, diktátorů. To jsou vždy osudy konkrétních rodin, které žijí své běžné životy. A to se snažím nyní ukazovat ve svých románech.

Váš první debut, román Jizva, je o tragédii v Životicích. Proč jste si vybrala právě toto téma pro svou první knihu?
Nacistický zločin v Životicích je událostí, která se odehrála velmi blízko mého bydliště a dotkla se i mé rodiny. Bydlím u lesa, v němž Němci 6. srpna 1944 zastřelili část obětí z celkového počtu 36. Na těch místech jsou dnes kamenné pomníčky. Jeden z nich stojí asi jen sto metu od mého domu. Na místě, kde padl sotva 16-letý chlapec a jeho otec.

Setkala jste se s příslušníky rodin, kterých se tragédie bezprostředně dotýkala? Jak vzpomínali na běsnění gestapáků?
Především mi o tom vyprávěla moje babička, která tehdy chodila s mladíkem ze Životic (ty máme hned za lesem). Jeho také Němci zastřelili. Občas chodím k pomníčku s jeho jménem, dnes je obklopen ovocnými sady. Také jsem mluvila s lidmi, kterým zabili otce. Přestože od masakru uplynulo už 79 let a přestože to tehdy byly malé děti, dodnes o tom mluví pohnutým hlasem, často se slzami v očích. Většinou si ty události sami ani pořádně nepamatují, ale jejich matky nebo jiní příbuzní jim o nich vyprávěli a díky tomu paměť o obětech zůstala.

Svůj druhý román Varhaník z mrtvé vesnice jste zasadila do padesátých let. Jde o příběh varhaníka, který byl kvůli tragické nehodě ve zpolitizovaném procesu odsouzen na dvacet let do žaláře. Jeho život pak ovlivní setkání s autistickým chlapcem. Jak moc jste čerpala z reálií?
Tady jsem zasadila fiktivní příběh do fiktivní vesnice. Ale to neznamená, že tam není nic ze skutečnosti. Ba naopak. Románové Dvory jsou jakýmsi symbolem obcí na Karvinsku, které byly devastovány vlivem těžby uhlí. Příběh vesnického varhaníka odsouzeného ve zpolitizovaném procesu poukazuje na situaci, jaká byla v Československu a potažmo v ostravsko-karvinském uhelném revíru v 50. letech minulého století. Dědeček mého manžela hrával na varhany v karvinském kostele, který byl pak zbořen kvůli poddolování. I autistický, hudebně nadaný chlapec, má svůj předobraz ve skutečnosti. Když jsem psala kapitoly o valdické věznici, čerpala jsem z historických publikací.

Jaký je to pocit napsat dobrou knihu. Tedy číst si pozitivní recenze a vidět, že ta práce stála za to?
Recenze nejsou vždy pozitivní, i když většinou naštěstí ano. Zvláště Varhaník je velmi kladně hodnocen. Největší radost ale mám, když mi knihu pochválí někdo, kdo prožil události nebo problémy, které popisuji v knize, anebo se podobná událost odehrála v jeho rodině. Například jedna věřící učitelka mi řekla, že když četla Varhaníka, tak úplně prožívala to, co znala z dětství. Její otec byl totiž pronásledován komunisty za víru.

Předpokládám, že u dvou knih nezůstane...
Polsky jsem už jich napsala pět, čtyři jsou na světě a pátá vyjde v září. Ale pracuji nyní i na další české knize, respektive překladu románu, který vyšel dříve v polštině.

Prozradíte téma další chystané knihy?
Velmi obecně řečeno, zůstávám u tématu viny a přiměřenosti trestu, který se objevuje jak v Jizvě, tak ve Varhaníkovi z mrtvé vesnice. Tentokrát ale nezůstávám v regionu, děj se odehrává hlavně v německých Drážďanech a polské Osvětimi.

Žijeme nyní v nelehké době, poznamenané válečným konfliktem na Ukrajině. Jaká je nyní nálada ve vašem městě?
Asi jako v každém jiném českém městě. Různé skupiny lidí se různě dívají na probíhající události a z toho pramení i to, jak to ovlivňuje jejich rozpoložení a náladu. My, kteří žijeme blízko polské hranice a máme vazby na Polsko, protože tam máme příbuzné, přátele nebo profesní vazby, určitě citlivěji a s většími obavami vnímáme to, že Polsko přímo sousedí s Ukrajinou, Ruskem a Běloruskem. Pro nás v redakci je smutné i to, že jedním z politických vězňů Lukašenkova režimu je novinář tamních polských novin.

Jsou dobré vztahy mezi Českem a Polskem podle vás právě v této době důležité?
Jsem přesvědčená, že dobré vztahy se sousedními státy jsou důležité v každé době, protože jsou prevencí válečných konfliktů. A je tomu tak i nyní. V dnešní době by, podle mne, každý Čech i každý Polák měl brát jako samozřejmost, že jsme spojenci.

 

 

 

 

 

 

knihy rozhovor
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.