Zima, na kterou se nedá
zapomenout (soutěž)

Zima, na kterou se nedá
zapomenout (soutěž)

19. 1. 2014

Takových chvil v našem životě je spousta, že bychom tu chvílku, ten den vymazali ze života a rychle na vše zapomněli. Ale vzpomínky se vymazat nedají. Vrací se, aniž bychom chtěli.

Můj syn měl 4 roky, když se tohle stalo. Byla třeskutá zima, byl 7. únor a já se rozjela s dětmi popřát k narozeninám tchýni. Také bylo plno sněhu, a tak děti, že zůstanou před domem u rybníka a budou stavět sněhuláka. Z okna kuchyně jsem tyhle moje 2 postavičky sledovala, jak se batolí ve sněhu, syn v hnědém plyšovém kabátku a dcera v kabátku červeném. Chtěli sundat kožíšky, protože se v nich sotva hýbali. Nedovolila jsem to, mrzlo opravdu hodně. Bylo dojemné sledovat, jak se snaží uválet kuličku sněhu,s amozřejmě sníh byl sypký, a tak se naskytla jiná zábava. Rybník 15 metrů od domu a už se tam honili. Na rybníku bruslil manželův bratr, ujistil mě že dá na děti pozor. Co by se mohlo stát, vždyť rybník stačil dostatečně zamrznout, namítal.

Stejně jsem si v místnosti sedla tak, abych na děti viděla. Měla jsem od rána divnou předtuchu, ani jsem oslavu nevnímala. Pojídajíc chlebíček jsem viděla na rybníku jasně červený kožíšek, ale hnědý zmizel. Kam mohl zmizet, vždyť kolem dokola byl jen sníh. Vyběhla jsem ven a volala na dceru, kde má brášku. Vtom už manželův bratr odhodil hokejku a bruslil ke kraji rybníka, já utíkala, srdce v krku. Vždyť přeci tam někde na kraji rybníka byla vysekaná díra v ledu pro kapry. Křičela jsem "dělejte něco"!

Manželův bratr klečel u otvoru v ledu, ruce ve vodě. "Mám ho, držím ho, ale pojď mi pomoct, nemůžu ho vytáhnout." volal. Já ale stála a nemohla se strachy hnout z místa, to už kolem mě běžel manžel a syna vytáhl. Je mrtvý, stále jsem říkala, viděla jsem jen ten hnědý kožíšek, jak nasáklý vodou zdvojnásobil svoji velikost. Proběhl kolem mně, volaje "mám ho". Vnímala jsem jen plačící dceru, jak vzlyká a říká "maminko nezlob se na mě, já mu říkala, že ryba spinká".

Konečně jsem se mohla pohnout a když jsem doběhla do pokoje, viděla jsem, že syn je už celý svlečený a tchýně ho zahřívá ručníky. Žije, oddechla jsem si. Bylo po oslavě, půl dne jsem malého rybáře zahřívala termofony s horkou vodou, tchýně nahřívala ručníky, třela jsem jeho tělíčko. A on jen drkotaje zuby stále opakoval "blbá lyba".

V den, kdy moje tchýně slaví narozeniny, já spolu s ní slavím znovunarození mého syna, teď už po osmatřicáté. Určitě tam tehdy na tom ledě byl anděl strážný. Syn to nakonec odnesl jen pořádnou rýmou a dodnes vzpomíná na kapra, který ho stáhl pod led. A já zas na to, že hnědý kožíšek měl na sobě tehdy naposledy. Nikdy ho už na sebe nechtěl obléct.

Od té doby žádnou mou předtuchu nepodceňuji, vždy když jsem to udělala, něco nepěkného se přihodilo.

 

Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme.

 

 


Můj příběh soutěž - zima
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.