Vlasy

Vlasy

23. 10. 2014

Zina sedí zavřená na půdě ve svém tajném koutku a smutně kouká z okna. Venku je krásný slunečný den počínajícího jara, ale jí se dneska nikam nechce. Neláká ji ani projížďka na kole do blízkého klánovičáku, které by ještě před pár dny neodolala. Jezdí tam s partou kluků a momentálně má na všechny stvoření mužského rodu vztek. Předevčírem ji totiž jeden z nich moc zklamal. Na jeho jméno raději ani nechce pomyslet.

Babička ji volá na svačinu, ale ani na tu nemá chuť. Vlastně je naštvaná i na babičku. Kdyby netrvala na tom nemožném účesu, mohlo být vše jinak.

Babička měla celý život dlouhé vlasy a přesvědčení, že k holčičkám prostě patří. Proto i Zina se sestrou měly od malička vlasy dlouhé. Sestra tmavé, dost kudrnaté. Vlasy, které při natažení sahaly až do pasu, se jí zkrátily na ramena a měla „lví hřívu“. Zaplétat, ani rozčesávat se nedaly, tak mohla nosit „koňský ohon“ a rozčesávala jí je babička jen po umytí.  Zina měla naopak vlasy světlé, husté a rovné, jak dráty. A tak od malička nosila zapletené culíky. Když jí vlasy dostatečně povyrostly, zaplétané na dvakrát a ještě spojené do takzvané „houpačky“ opatřené mašlemi. Vždy to považovala za velkou nespravedlnost. Musela kvůli česání vstávat o půl hodiny dříve, než sestra. O tom, co zkusila při rozčesávání, ani nemluvě. A co pro svůj účes a ruské jméno vytrpěla od spolužáků! Naštěstí měla vždycky pusu dostatečně proříznutou, aby je dokázala odpálkovat.

Jenže teď už jí bylo skoro čtrnáct, vlasy měla v té době už až do pasu a v kinech se objevil Vinetou a Nšoči. Účes Nšoči byl přeci tak úžasný. Ale babička stále trvala na utažených culíkách do houpačky.

Jakmile Zina vypadla z domova, hned účes, babičkou pečlivě vytvořený, rozpustila a přečesala se na Nšoči. Problémy nastávaly při návratu ze školy. Žádná ze spolužaček neuměla copy tak utáhnout, jako babička. A tak následoval výslech.  
„Co jsi dělala s těma vlasama? Máš  to, jako roští.“ 
„Nic, to asi při tělocviku…dílnách…atd.“  Další ráno babička copy utáhla ještě víc.

V pololetí se do městečka přistěhoval nový kluk. Začal chodit do deváté A, která sousedila se Zininou třídou. Byl to štíhlý, modrooký bloňďáček, líbil se všem holkám ze třídy. Jenže on si všimnul zrovna jí! Při kolování o velkých přestávkách po sobě pokukovali, pak prohodili i pár slov. Zina zažívala zvláštní pocity. Pocity, které neznala. Byla zvyklá na kamarády kluky ale tohle bylo něco jiného.

Když si konečně domluvili rande, nemohla se dočkat. Přiletěla ze školy, zahodila tašku, převlíkla si halenku…V tom babička zpozorněla.

„Ty někam jdeš, že se tak parádíš?“
Většinou totiž nahodila tepláky  a mikinu, vytáhla kolo a tradá s kluky do klánovičáku.
„Máme odpoledne něco se školou“

„Takhle rozcuchaná nikam nepůjdeš!  Pojď sem, já Tě učešu.“ Chvíli odporovala, ale marně. Když konečně vypadala podle babiččiných představ, bylo tolik hodin, že nějakým přečesáváním se už nemohla zdržovat. Co kdyby Jirka nepočkal…

Čekal na smluveném místě. Když ji uviděl, ihned se začal smát. „Vypadáš, jak odvážná školačka!“  Zina zrudla až za ušima. Sklopila oči a rychle si stáhla mašle a copy rozpustila. Dál už bylo vše, jak má být. Procházeli se, drželi za ruce, povídali si. Další schůzku si domluvili za dva dny.

Doma si vyslechla něco o čarodějnicích, povětrných dívčinách a nevím, co ještě. Uzrál v ní plán. Takhle to dál nejde. Musí se vzbouřit.

Ráno tajně vyprázdnila svoji kasičku a rovnou ze školy zamířila ke kadeřnici. Byl to pro ni zážitek. To prostředí, ty vůně nebo smrady?

„Co si přeješ, holčičko?“ Zina potlačila rozhořčení ani nevysvětlovala, že je jí už čtrnáct, i když měří jen 138 cm a vážila 32 kg.

„Chtěla bych ostříhat“
„ O kolik chceš vlasy zkrátit? Jen roztřepené konečky?“
„Ne, já chci ostříhat na mikádo.“ 
„To je ale velká škoda, nerozmyslíš si to? Zkrátíme je jen k lopatkám, co říkáš?“ 
„Ne, já chci ostříhat na mikádo!“
„No, jak myslíš.“

Kadeřnice jí zapletla na dlouhá léta poslední cop a fik… Pak ještě upravila vlasy na mikádo. Když se Zina prohlížela v zrcadle, byla se svým zjevem nadmíru spokojená.  Jak se blížila k domovu, začínala v ní být malá dušička. Šla čím dál pomaleji, spíš se jen vlekla. Pak si vzpomněla na zítřejší rande a vzchopila se.

„Jdu, ať to mám za sebou.“ Doma ji ale odvaha zase opustila. Měla na sobě černý kabát s červeně kostkovanou podšívkou a kapucí. Nějak se nemohla odhodlat tu kapuci sundat.

„Co se tady motáš v tom kabátě? Proč sis ho nesvlékla už v chodbě?“ Zina dělala, že neslyší.
„Prosím Tě, svlíkni se už a skoč do sklepa pro uhlí.“ Vzala uhlák a odešla na chodbu. Tam kabát pověsila na věšák.

Když se vrátila s uhlím, babička se na ni podívala, pokrčila rameny a povídá  „Holka pitomá, taková škoda! No, aspoň nám odpadne to otravné česání…“

Spadl jí kámen ze srdce, rozběhla se k babičce a dala jí pusu.

Večer v posteli se převalovala a představovala si, jak Jirka řekne „Jé, Tobě to sluší!“

Ve škole si celý den dávala pozor, aby ji náhodou nezahlédl, ani o velké přestávce nešla kolovat. Nechtěla zkazit odpolední chvíli překvapení.

Hodina H nastala. Jirka opět čekal na smluveném místě. Tentokrát se na uvítanou nesmál. Třeštil na Zinu oči a pak povídá „Cos to udělala? Jediné pěkné na Tobě byly ty vlasy!“ 
Zina se otočila a se slzami v očích mířila k domovu.

Teď už druhé odpoledne sedí na okně a nemá náladu na nic. A venku je tak krásně. Tak krásně na projížďku na kole. Větřík jí bude foukat do vlasů, jaký to asi bude pocit, když už jí nebudou culíky klepat do zad? Chvíli o tom přemýšlí a pak se zvedne, seběhne se schodů do kůlny pro kolo a hurá s větrem o závod do polí. Vždyť venku je tak krásně!

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.