Můj životní příběh: Setkala jsem se s tajemnem
Ilustrační foto: pixabay.com

Můj životní příběh: Setkala jsem se s tajemnem

2. 2. 2016

Milí přátelé, každý z nás se někdy mohl setkat s něčím neobvyklým, neznámým, záhadným. Nikdo si to nedokážeme vysvětlit. Na vysvětlení máme své různé názory. Nemůžeme pochopit, jak může zasáhnout tajemná moc? Stává se, že i ve snu nás někdo varuje před něčím, co se může stát. Nějaká tragická událost v naší rodině, která se nám zjeví ve snu. Někteří svou pouhou myšlenkou jsou schopni navázat  spojení se svými blízkými, kteří odešli tam, odkud není návratu. Takže věřit či nevěřit na tajemné síly?

Probouzím se do mlhavého, šedivého, pošmourného únorového dne, kde hrozivé černé mraky zakrývají sluníčko. Kalendář ukazuje 11. února 1988. Že včera v noci něco řuchlo a spadl talíř ze zdi? Už tam dlouho visel a háček se uvolnil? Nevěřím na nějaké bláboly a pověry. Na nějaké zastavení hodin, to přece nic neznamená? Laické vysvětlení - v hodinách došla baterka. Že se nezdařila ani jediná svatební fotografie mého syna a snachy u fotografa, to sakra muselo taky něco signalizovat! Zase omluva, prostě nevyšly fotky, hlavně, že jsou z Městského úřadu. Cítím takový divný pocit, silně jsem se zachvěla a mráz mi proběhl po celém po těle.

Co přinese dnešní den? Slzy, bolest, zármutek, šrámy v srdci, které se nikdy nezacelí. SMRT SYNA. Můj Bože, srdce mám až v krku, asi se mi chce roztrhnout vejpůl. Chvílemi se mi zase zpomaluje tep, cítím studený pot na čele. Nevěřím, co mi manžel říká. Slzy mi padají jako hrachy, křičím. To není pravda! Slyším v dálce manželova slova "Maminko, musíme se s tím smířit. Pavel nám umřel!" Ne, nikdy se s tím nesmířím, že mi odešel můj zdravý syn plný života ve 22 letech! Nechal tady nás rodiče, bratra a ženu s malým čtyřměsíčním chlapečkem, teď už vím, jeho nástupcem.

Svíjím se a padám k zemi. V hlavě se mi honí myšlenky a zároveň výčitky. Každému tvorečkovi jsem se snažila pomoct přijít na svět, kuřátkám ze skořápky, morce, když nemohla chodit, ba i té včeličce, co spadla do kbelíku s vodou. Sousedy jsem oživovala, když upadli do kómatu. Co jsi to za matku? Vlastnímu synovi jsi nedokázala pomoci? Slyšela jsem jen zvuky. Omdlela jsem. Pochovali jsme jej ve svatebním obleku, ale na rakvi měl služební čepici, byl to státní pohřeb v uniformách i s posledními salvami na jeho počest.

Jsem bezmocná proti mocným silám, které berou to, co jsme tak milovali. Nic mne nezajímá, hlavu mám jak škopek, v kterém se perou myšlenky. Jsem zraněná jak zvíře, nemohoucí bytost, která se neumí bránit. Existuje nějaká spravedlnost nebo moc, která rozhoduje o životě a smrti zdravého člověka? Nebo snad je nějaké tajemno mezi nebem a zemí? Nevěřila jsem, až když jsem slyšela v noci podivné zvuky. Ozývalo se to ze skříně, slabounké ťukání, klepání, praskání. Nedokážu vám tento pocit popsat. Slyšela jsem to první den. Zprvu jsem manželovi nic neříkala, nebudila jsem jej, jen tiše ležela a poslouchala to ťuki,ťuk, prask, prask.

Napadlo mne, že to mohou dělat trubky, jak se chladem smršťují nebo ústřední topení, jak se ochlazuje, že to je asi to praskání. Další noci se to znovu opakovalo, asi jsem moc vyčerpaná a blázním. Chytla jsem manžela pevně za ruku a potichu jsem pravila: "Slyšíš taky, to co já, to praskání?" Manžel odvětil, že ano, že to slyšel už včera. Polillo mně horko a z toho jsem cítila studený pot na čele, mrazilo mě celé tělo. Jen jsem potichu špitla: "Pavel se přišel podívat zhora, co děláme, jen tak nás navštívit a vzlykala jsem."

Chvilku byl klid a znovu klepání a ťukání slabounce na dveře zadní stěny skříně nebo to šlo ze skříně? Nedokážu popsat. S manželem jsme se drželi pevně za ruce, ještě více jsem ji tiskla. Měla jsem zvláštní pocit, strach to nebyl. Tak se to táhlo řadu měsíců. Někdy jednou za týden v noci, někdy dvakrát a z toho půl měsíce nic a zase nanovo. Nábytek jsme přestěhovali na jinou stranu, i ty skříně. Ve skřících jsem udělala pořádek, nic jsme nezjistili, skříně nepoškozené a znovu se to začalo opakovat. Ne, tak intenzivně, ale přece vždy pár vteřin, minuta, fakt nevím. Řekli jsme to manželové matce a ta věřila na pověry a různé záhady. Taky chodila do kostela, tak nám vysvětlila, že synova duše nemůže najít klidu a vrací se k nám proto, že ví, že se trápíme. Bylo by dobré odsoužit za něj mši v kostele, udělala to v naší přítomnosti a věřte mi, že to psaskání a tiché klepání ustalo a nikdy se víc nevrátilo.

Milí přátelé, snad jsem nikdy nechtěla odkrýt část svého nitra, poraněného srdce, protože i po 28 letech to bolí a moc. Navenek to sice není znát a vidět, jsem svá, zrale sebevědomá, paličatá žena.. Ale určitě jako každá matka, co nosila dítě pod srdcem, dokážete sdílet ten žal.. Sama jsem se divila, kde se ve mě nahromadilo tolik síly, abych si dokázala říct "Musím žít dál pro ty, co tu zůstali." Život se mi obrátil naruby a zůstaly mi jen bolestné vzpomínky.

Pokud budete mít zájem a nečetli jste mou báseň, kterou jsem složila vloni v únoru k jeho výročí smrti, tak nakoukněte na můj profil - Vzpomínka na syna. Proto měsíc únor patří k těm nejhorším měsícům v roce, který bych nejraději vymazala z kalendáře.

Děkuji, že jste si můj smutný příběh přečetli až do konce. Musím se smířit s tím, že tato rodiná kapitola byla vyřešena jednou pro vždy. Źivot jde dál, moje modlitba byla vyslyšena, musím znovu zvednout se a jít sama dál, svou trnitou cestou bez cizí pomoci. Fotky jsou dodnes schovány i s úmrtním listem, na které jsem i po 28 letech nenašla odvahu.se podívat. Chci si jej zachovat ve vzpomínkách jako živého.

Setkala jsem se s tajemnem a sáhla jsem si až na dno.

Odsuzovat druhé je vždycky nesprávné, protože nikdo nemůže nikdy vědět, co se odehrálo a odehrává v duši jiného člověka (L. N. Tolstoj)

 

.

 

Můj příběh rodina smrt
Hodnocení:
(4.6 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Várošová
Sašo,Jano,pane Ladislave,Jiří děkuji.To víte Jiří,že to bylo moje první slovo,proč ne ten druhý,který se rád napil.?,Vzal po své službě,vzal tu jeho ,protože nemohl nastoupit.Byl to osud?
Jiří Hudeček
Vždy když jeden život končí , druhý začíná. Ano, ptala jste se: PROČ ZROVNA ON? Chápu to, ale odpovědět neumím....
Ladislav Vesecký
Paní Várošová, velmi smutný a dojemný článek. Ano, i já věřím na tajemno. Já měl zážitek taky, ale na rozdíl od Vás, moc veselý a radostný. Stalo se před pár lety.Celé dopoledne jsem na sobě cítil, že se se něco dobrého stane. Asi po poledni mi zazvonil mobil a hlas na druhém konci mi sdělil, že mi veze super výhru. Byl to super mobil, na ty časy za 8000,- Tak kde bych vzal to divné tušení v těle?
Alena Várošová
Milí přátelé,jestě jednou děkuji za Vaše milá a upřímná slova,slova útěchy.Tento článek se mi psal velmi s těžkým srdcem a pak vím pro ty,kterým se stal podobný případ,jak je těžké hledat slova útěchy,aby to pro toho co to prožil ještě více nebolelo..Je to od smrti mého syna druhé zveřejnění jen na íčku,nikde jinde,ani u nás ve Zpravodaji.Jednou Vzpomínka na syna a teď tento článek k jeho výročí úmrtí,kde jsem dala nahlédnout do té mé třinácté komnaty. Nechci být litována,ale chtěla jsem tento článek napsat pro vás lidičky,abych jen potvrdila,že existuje něco mezi nebem a zemí.Stejně se se svým osudem musí člověk sám vyrovant,nikdo do jeho nitra nevidí,co se tam děje..A taky,až tu jednou nebudu,aby měl můj vnuk památku v podobě článku,který jsem napsala jeho otci,o mém synu.I když byl můj článek smutný a v některých zanechal silné emoce,jsem ráda,že jste tu byli všichni se mnou.Věřte,že jsem vám nechtěla,vašimi vzpomínkami na blízké ublížit.Vím že, jsem ty vzpomínky ve vás opět vyvolala,za což se omlouvám.
Naděžda Špásová
Aleno, prožila jste si své soukromé peklo. Říká se, že by rodiče neměli přežít své dítě. Ale osud nám chystá různá úskalí. Není lehké otevřít svou bolest a svěřit se s ní v podstatě cizím lidem. A jestli existuje tajemno? Ano, existuje. Také nemám ráda únor. Odešly nám tři velmi blízké osoby. *****
Zdenka Jírová
Alenko, je to velmi emotivní člámek a chápu Vás.Setkala jsem se dvakrát v životě s něčím podobným. Popsala jsem to v článcích Tatínek se přišel rozloučit a Setkání s tajemnem. Hodně se to podobalo Vámi prožité situaci. Je to již také 28 let a ne sen ani na tatínka stále vzpomínám.
Marie Seitlová
Alenko cítím s Vámi, vše už bylo napsáno přede mnou, jen bych se opakovala. Přeji už jen samé radostné chvíle.
Alena Vávrová
Alenko, četla jsem tvou zpověď se zatajeným dechem a jen těžko hledám slova. Všecko zde již bylo řečeno. Ale jak jsem tě poznala, tak vím, že mi ta chybějící slova odpustíš. Opravdu jsi velmi statečná žena. K tomu, co jsi zažila potom - tak ti všecko věřím. Něco podobného jsem také zažila po smrti manžela. Věděla jsem přesně, který den a hodinu se nadobro rozloučil a jeho duše konečně odešla z mé blízkosti. A o různých snech, znameních a tzv. mimosmyslových zážitcích bych mohla též vyprávět. Jsem ráda, že jsem tě poznala.
Dagmar Bartušková
Mrazilo mě po těle. Četla jsem to s přestávkami. Také nesnáším únor, odešli mi moji blízcí. Ano, ať už je únor pryč. Ať váš druhý syn a vnouček jsou zdraví a šťastní.
Eva Mužíková
Alenko, ani já jsem nebyla schopná přečíst Tvůj článek bez pocitu bolesti u srdce. Děkuji Ti za Tvůj velice smutný příběh, dobře, že jsi se dokázala svěřit s tak velkou ztrátou nám všem. Hodně štěstí Ali.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.