Výročí Karla IV. a vzpomínka na moji babičku
FOTO: autorka

Výročí Karla IV. a vzpomínka na moji babičku

3. 7. 2016

Kolem výročí tohoto panovníka se napsalo a nafilmovalo tolik, také se nashromáždilo množství předmětů, Karla IV. připomínajících. Ne, že by mi to vadilo, naopak s velkým zájmem sleduji pořad Sedm pečetí na ČT2, zhlédla jsem taky všechny hrané filmy o králi a císaři. Navštívila jsem výstavu ve Valdštejnské jízdárně – ta je velmi zajímavá, vřele doporučuji všem.

Nejvíce mě ale zaujala, ba přímo dojala, báseň Jana Nerudy:

Romance o Karlu IV.

 

Král Karel s Buškem z Velhartic

teď zasedli si k dubovému stolu

ti dva už pili mnohou číši spolu

a zapěli si z plných plic.

"Nuž, dej sem zlaté číše, páže,

a nalej vína - dolej výš -

dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"

Král Karel vesel káže.

"Zde po tom víně, Bušku, slyš,

domácí slunce naše vloni hrálo -

toť první víno, které v Čechách zrálo -

aj, tedy vzhůru, pijme již!"

A pili - král však náhle prsknul -

"To že je víno? Tenhle kvas?

Vždyť křiví ústa, láme vaz!"

A zlostně rukou mrsknul.

"Eh, - vezu révu z Burgund sem,"

král dál a dál si v zlosti svoji vede,

"a takovouhle peluň mně z ní svede

ta velebená česká zem!

Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,

že sčesám trpké trny z nich,

a chceš-li klidit pustý smích,

zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!

Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,

zda všimnou si jich Češi paličatí, -

buď svatý rád, když není bit!

Jak bych zde mlátil otep slámy!

Nechť chci, co chci, za krátký čas

se všechno jinak zvrtne zas -

Mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih,

a napiv se své velké dobré oči

teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,

ten však je jako pěna tich.

Jen - aby marně nezahálel -

pan Bušek máčel zub a pysk

a víno ku půnebí tisk

a po jazyku válel.

"Ba, je to bída,“ děl zas král

a rychle zavdal sobě vína znovu,

tak rychle, jak by bránil zlému slovu;

však kolem úst již úsměv hrál.

"Mám žízní umřít? - Na mou víru,

tys oslep, páže, - nevidíš,

že přede mnou je prázdná číš? -

A dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku, - již se nezarmuť -

a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:

můj jazyk je, jak známo vybíravý -

a našel již v tom víně chuť.

Víš,- zkoumat třeba, Bušku milý!

To víno má svůj zvláštní ráz,

zprv trpké, ale milé zas, -

my, myslím, se už vpili!"

"Nu, vidíš, králi: tak náš lid!

Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se, -

však kvete po svém, v osobité kráse, -"

teď přerušil svůj náhle klid

hned rozveselen Velhartice -

"ach přibliž k tomu lidu hled

a přitiskneš svůj k němu ret

a neodtrhneš více!"

 

(Balady a romance, 1883)

 

Báseň jsem si přečetla v internetových novinách U3V a nemohu se o zážitek z četby nepodělit s vámi, čtenáři i60.

Při čtení Romance se mně vybavila vzpomínka na moji babičku. Tuto báseň mi někdy předříkávala z paměti, místo pohádky před spaním. Když si uvědomím, že to byla vesnická žena, která celý život obhospodařovala se svým mužem svá pole, neměla žádné vzdělání, myslím, že tenkrát byla školní docházka jenom pětiletá, musím ji obdivovat. Je pravda, že byla velice sečtělá, ale jestli se Nerudovým veršům naučila už ve škole nebo až jejich četbou, to se dnes už nedozvím.

Když tak na svoji babičku vzpomínám, zjišťuji, jaká to byla vlastenka. Své vlastenectví nedávala nějak okatě najevo, vlastenecky se chovala. Vzpomínám si, že s námi, se mnou a mým bratrancem, chodila na procházky po blízkých vršcích Českého středohoří. Nebyly to jenom procházka pro nic za nic. Vždy spojila příjemné s užitečným. Někdy jsme s sebou vedli její kravičku, aby se napásla, jindy jsme sbírali do bandasky ostružiny, kterých rostla na mezích okolo Oblíku spousta. Anebo jsme šli zase na jiný kopec na pomněnky, zjara na další kopec na petrklíče. A vždy nám babička vyprávěla, především o přírodě a o historii.

Když přemýšlím o vlastenectví, jsem na rozpacích. Naše generace byla vychovávána k internacionalizmu, vlastenectví se nenosilo. Kdo k němu nebyl veden z domova, tomu to slovo neříká nic dodnes. Takových lidí je většina. Já, když řeknu mezi svými vrstevníky, že jsem vlastenka, dívají se na mne, nemluvím-li z cesty.

Mladší generace je na tom ještě hůře, z domova nic takového neznají, ve škole je k lásce k vlasti taky nevedou, učitelé to nedovedou, dnes internacionalizmus vystřídala globalizace a integrace. Kam to povede?

Omlouvám se, milí čtenáři, padla na mne taková skeptická nálada. Je to asi způsobeno tím vedrem, že sedím doma a nemohu na zahradu. Především jsem ale zaskočena výsledkem referenda ve Velké Británii.Teď mě napadá: nepodobá se dnešní EU Svaté řiši římské z dob Karla IV.? Británie stála vždy někde mimo. Jinak ale Británii, hlavně Brity velice obdivuji, zvláště pro jejich statečnost v boji proti nacistickému Německu.

Dál už nebudu psát, nic optimistického mne momentálně nenapadá.

 

 

 

Karel IV. Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
To je "srdeční" článek. Vlastenkou jsem se cítila už jako dítě školou povinné díky výborným učitelům a hlavně rodičům, kteří mi vyprávěli a nosili knížky o českých pověstech, o národním obrození a o lásce k vlasti. Přestože jsem do školy chodila v 50. letech, věděla jsem o prezidentu Masarykovi, o životě za První republiky. Oba mí rodiče nepocházeli z bohatých rodin, spíše naopak, a přesto v sobě měli tuto lásku zakořeněnou v srdci. Na svou babičku jsem vzpomněla ve svém dřívějším článku a velmi se podobala té Vaší. Básně Jana Nerudy mám ráda dodnes, mám je v hezkém vázání a občas do nich nahlédnu.Řadu básní také ještě umím zpaměti. Staré pověsti české jsem vyprávěla vnukovi od 5 let, dnes je mu 9 a všechny je zná. Tak díky nám,povídavým babičkám a dědečkům se přenese to vlastenectví i do dalších pokolení.
Hana Rypáčková
Tatínek znal ze školy tolik písniček a dlouhých básní, rozličných žánrů od dobrých básníků. I ty Vrchlického sprosťárny nám vyprávěl /Rytíř Smil a Balada o h....ě. / Ovšem i Kollára /Slávy dceru/ a Nerudu taky znal nazpaměť. Milan, když se ovínil zpíval Kantátu o Stalinovi v originále, což bylo velmi nebezpečné... Ale to ve škole za jeho docházky frčelo.
Libor Farský
Souhlasím snad doslova s tím, co právě napsala Jana. Ale jinak - Čechům je třeba přijít na chuť, stejně jako tomu vínu. Zejména bývá překážkou náš zvláštní, (snad by se dalo i říci národní) smysl pro humor. Je velmi těžce stravitelný třeba pro Němce. A naopak velmi blízký právě humoru anglickému. Mám mnohokrát potvrzeno, že je to vzájemné. *****
Jana Šenbergerová
Tento pěkný článek mě nutí k hlubšímu zamyšlení. Neznám své skutečné kořeny, ale ty současné jsou hluboko vrostlé do této Země. Ten její kousek, který pokládám za svou vlast, mám velmi ráda, ale nejsem si jistá, jsem-li vlastenka v takovém smyslu, jaký vyplývá z hrdosti na něco nebo někoho. Vnímám velmi úzkou hranici mezi vlastenectvím a nacionalizmem, a od něho je jen krůček k nesnášenlivosti, či dokonce k nenávisti.
Eva Krausová
Jiřinko, moudrost z Vašich slov cítit je. I já bych řekla jsem vlastenkou, stejně jako jí byla má maminka. Moc mne oslovil např. seriál F.L.Věk, a to nejen pro herecké obsazení. Lidé by měli být hrdi na svou vlast. Někdo možná namítne, že není na co být hrdý v současnosti, ale myslím, že stále je. Na naši zem, která je nádherná a proto právě doma nejraději cestuji a žádné moře nepotřebuji. A Karel IV, vždyť velikán to byl a naši zemi proslavil. Děkuji a přeji krásné léto.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.