Každý den jiná
Ilustrační foto: ingimage.com

Každý den jiná

17. 2. 2018

Již několikrát jsem se zmínila, jak velkou inspirací je pro mě chat na i60. Tentokrát ve mně debata o módních materiálech sedmdesátých let, krimplenu, acetátu, dederonu a podobných neprodyšných látkách, vyvolala dávno zasunutou vzpomínku na jedno z mých zaměstnání.

Nastoupila jsem tehdy jako řadová účetní do výrobního závodu. Moje paní vedoucí z mé přítomnosti nadšená zrovna nebyla. Její dosavadní kolegyně dovršila důchodový věk a nečekala ani den, ani minutu, či vteřinu, a odešla na zasloužený odpočinek. Nahradila jsem ji já - matka dvou malých dětí, které byly občas i nemocné, a moje nepřítomnost v práci byla častým jablkem sváru mezi námi, i když jsem si svoji práci nakonec vždy odvedla. Přesto jsem si v duchu říkala, že si snad časem na sebe zvykneme a naše vzájemné vztahy se upraví. To by ale paní vedoucí nesměla podlehnout tehdejšímu módnímu trendu, který časopis Vlasta označil sloganem „ Každý den jiná“.

Toto „nesmírně praktické“ oblečení se skládalo z jednobarevné šatové sukně (pro mladší ročníky vysvětlím, že to byly jakési šaty bez rukávů propínací až dolů), a k té šatové sukni se nosila bílá halenka buď s proužky, nebo puntíky ve  s t e j n é  barvě, jako samotná šatová sukně!  A pozor, teď to přijde – k halence bylo potřeba si vytvořit řadu doplňků (límečky, manžety, fiží, vázačky), aby bylo možno jejich denním střídáním vytvořit dojem, že nositelka tohoto módního výstřelku je každý den jinak oblečená. Problémem, na který módní redaktorka Vlasty neupozornila, byly právě neprodyšné materiály, ze kterého se tehdejší oblečení vytvářelo.

V praxi to vypadalo následovně. V pondělí se moje“ každý den jiná“ paní vedoucí dostavila do práce v zelené šatové sukni, ke které oblékla slušivou halenku se zelenými puntíky, a přizdobila ji vázankou ze stejné látky, z jaké byla ušita halenka. Příjemně voněla pracím práškem a obě jsme s optimismem vkročily do pracovního týdne. V úterý moje každý den jiná paní vedoucí ozdobila svoji halenku slušivou kravatou ušitou ze stejné látky jako šatová sukně. Ocenila jsem její vybraný vkus, i když jsem zaregistrovala, že vůně pracího prášku se začíná jaksi vytrácet.

Příroda mě vybavila trochu slabším zrakem, ale o to více mi nadělila čichových buněk, takže můj nos je dost citlivý na pachy všeho druhu. Tím chci vysvětlit to, že když ve středu paní vedoucí usedla ke svému psacímu stolu v halence s bílým širokým límcem a bílými manžetami, občas jsem v její nepřítomnosti rozprašovala v kanceláři deodorant, abych se cítila alespoň na chvíli příjemněji.

Ve čtvrtek jsem při každé sebemenší příležitosti otvírala okna či dveře s poukazem na to, že je zde trochu vydýchaný vzduch.  Moje paní vedoucí s velikou mašlí pod bradou to nesla nelibě, nesnášela totiž průvan. V pátek už šlo o život. Hned při příchodu do kanceláře mě porazil odér paní vedoucí. Nejen že jsem neustávala ve větracích pokusech, ale odcházela jsem často pod různými záminkami na chodbu nalokat se čerstvého vzduchu. I když jsem musela uznat, že paní vedoucí to v bílém fiží a bílých manžetách ozdobených zelenopuntíkatým kanýrkem sluší, musela jsem naprosto odmítnout její tvrzení, že usiluji o její zdraví tím, že ji neustále vystavuji průvanu.“ Vydýchaný vzduch“ vysvětlovala mým nadměrným používáním deodorantů.

Po víkendovém oddychu, kdy se v rodině paní vedoucí pralo, nastal pondělek a celá ta „každý den jiná“ anabáze nastala znova.

Ale našemu vzájemnému utrpení měl být brzy konec. Nevím, jestli paní vedoucí pochopila pravou příčinu mých větracích manévrů nebo jenom chtěla obohatit svůj styl „každý den jiná“, ale uprostřed jednoho týdne najednou vyměnila zelenopuntíkovanou halenku za bílou. A samozřejmě doplnila o další kusy i svoji sadu doplňků. Tím mi zpříjemnila i poslední dva dny v týdnu a já jsem zase omezila své požadavky na čerstvý vzduch. Kamarádky se z nás sice nestaly, ale byly jsme k sobě vzájemně slušné, korektní, dokonce jsme si i o svých narozeninách a jmeninách vyměňovaly malé pozornosti.

Asi po půl roce jsme se stěhovali do jiného města, já jsem změnila zaměstnání, a tak jsem se vlastně nikdy nedozvěděla, zda má paní vedoucí vydržela s outfitem „každý den jiná“ až do důchodu, nebo jestli jej za čas vyměnila za nějakou jinou módní variantu.

Když to tak po sobě čtu, napadá mě, jak je dobré, že jsem si sama sobě šéfovou i výkonnou silou. Takže se zřejmě nestane, že by některá mladá kolegyně po letech s humorem líčila mé osobité pojetí „byznys stylu“.

Čas vše postavil do jiné roviny a proto na svoji bývalou paní vedoucí vzpomínám nyní už jen s pobavenou shovívavostí.

  

 

 obrázek převzat z portálu Pixabay.com.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Eliško, děkuji, já zase s obdivem prohlížím vaše fotografie.
Eliška Murasová
Ivano, pobavila jste mě a vyvolala spoustu vzpomínek na ty , co nevoněliI a na moji snahu, jak to nedat najevo. Také jsem měla vlastnoručně vyrobenou šatovou sukni, parádní, vlněnou, pepř a sůl. Fiží nikdy!
ivana kosťunová
Ještě jednou děkuji všem za komentáře. Poznala jsem, že toto téma je daleko živější, než jsem si myslela. :))
Lidmila Nejedlá
Ivo, hlavně, že jsi to ve zdraví přežila. Mně nedělá dobře plný autobus.
Dana Tomanová
Ivanko, moc pěkný článek. Vyvolal ve mně vzpomínky na to období, kdy se nosily šatovky, měla jsem jednu šedou tesilovou, ale rituál "každý den jiná" jsem nedodržovala. Co se týče nevonících kolegů, jsou mezi námi stále ( je zajímavé, že jsou to ti, co jedí údajně zdravou stravu) a o lidech v MHD ani nemluvím, 2x denně si je "užívám".
Zdenka Jírová
Víte, co je nejhorší trolejbusu? když si před vás nebo za vás sedne starší muž, který má problém s inkontinencí a kalhoty si nepere. Zažila jsem to několikrát a to je na vystoupení na nejbližší zastávce, to se nedá vydržet. Na to žádný deodorant není.
Eva Mužíková
Šatové sukně jsem v době kdy " letěly" měla dvě. Jednu světle šedou rovnou, druhou kostkovanou se sklady. Oblékala jsem do nich halenky s dlouhými rukávy a slabé svetříky. Připadala jsem si v tomto oblečení dobře, bylo podle mne praktické....Na to koupáni - v jedné vodě celá rodina se pamatuji. Do rohu kuchyně se donesla plechová vana, nejdříve jsem se koupala já se sestrou, potom rodiče. Nakonec se do té mýdlové vody namáčelo prádlo... ach ty vzpomínky...
ivana kosťunová
Ani já jsem šatové sukně nenosila, styl každý den jiná mě neoslovil, ale mnohé ty hygienické karamboly byly právě důsledkem toho, že materiály , které jsme nosily byly neprodyšné.
Ilona Erika Kolář
Já díky tomu, že vím, kdo si občas chodí kupovat lůžka nebo lehátka do vlaku, tak bych si je nikdy nekoupila sama s cizími lidmi. Pouze s manželem do double nebo se známými.
Jana Baloušková
Já mám zážitky ze současnosti. Nedávno mě navštívil spolužák, který dává všem ženám mlaskavé polibky na ústa. I když jsem se zprvu úspěšně ubránila, při loučení moje strategie neuspěla. Odér páchnoucího chrupu byl opravdu odporný. V dřívějších dobách bylo zavedeno, že se celé rodiny prý koupaly v sobotu. Napřed otec, pak ve stejné vodě matka a pak děti. Máme v domě rodinu, která tohle praktikuje dodnes, jen ty děti už žijí dávno jinde a snad si tenhle úděsný zvyk nepřinesly do svých rodin. Rodiče však jedou stále ve stejných zvycích, dokonce triko se nosí celý týden a možná i další kusy oblečení. Zvyk z dob praní na valše, šetří se za každou cenu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.