Můj srpen 1968 v Anglii
Foto: České centrum v Londýně - z výstavy kreslených komentářů z roku 1968

Můj srpen 1968 v Anglii

21. 8. 2018

Pražské jaro roku 1968 znamenalo v mém životě něco úžasného a již nikdy nepřekonaného. Tolik nadšení nad obrovskými společenskými změnami a tolik nadějí do budoucna! Kromě jiného jsme již bez nejmenších problémů, (až na omezené finanční prostředky), mohli vycestovat i na Západ a poznávat demokratický svět. Dokonce začala existovat i cestovní kancelář mládeže CKM, která fungovala pod hlavičkou ČSM - (Československý svaz mládeže) a organizovala řadu zajímavých pracovních zájezdů pro studenty, na kterých si takovou prázdninovou brigádičkou mohli pro další cestování v té zemi trochu přivydělat. Svazáckou legitimaci u zájemců vůbec nekontrolovali, a tak se stalo, že jsem se, spolu s dalšími kamarády z fakulty stavební, dostal již někdy v červnu na takový pracovní tábor v Anglii. A byl jsem opět nadšený.

V táboře se sešli studenti a studentky nejen z Evropy, dokonce i jeden student až z Indie. Mám z toho tábora tolik zážitků, že bych tím odváděl pozornost od dnešního hlavního tématu, snad si získám vaši pozornost i u jiného samostatného vyprávění později. Dnes uvedu jen to, co nějak s tehdejším postavením Čechoslováků v Anglii a naší politickou situací souvisí. Takže především - mezi studenty nebyl ani jeden Angličan a pro většinu ostatních bylo Pražské jaro 68 neznámým pojmem. Hned po nás tam byla největší skupina Francouzů a téměř všichni byli levicově zaměřeni. Naše práce začínala česáním jahod, na pole nás z campu vozili na korbě nákladního automobilu. Teď si představte zajímavou situaci hned první den.
Sotva se náklaďák rozjel, Francouzi začali hromadně zpívat. Nejprve to byl jakýsi posměšný popěvek „Ou vé, ou vé Pompidou“, kterému jsme nerozuměli, ale pak následovala nám důvěrně známá Internacionála. Načež jim do toho všichni Češi a Slováci začali skandovat „Hovno, hovno“., pěkně v rytmu. Samozřejmě česky, ale když jsme jim to přeložili do angličtiny, tak nevěříčně zírali a nakonec to vzdali a příště již tu melodicky krásnou bojovou píseň vynechali. Škoda, s tím naším českým vylepšením to byl nádherný koncert.

Celá naše skupina byla pozvána na diskuzní posezení Labour Party, já jsem byl spolutrhači jahod vyzván, abych se ujal slova a přiblížil přítomným naše názory na zmíněné Pražské jaro. Sklidil jsem potlesk za stručné shrnutí, asi v tomto smyslu: „Nepreferujeme žádný  -ismus, ani socialismus, ani kapitalismus. Jen bychom chtěli, aby se již nevrátila doba, kdy jsme nejen nesměli cestovat do západních zemí, ale, co bylo horší, neexistovala svoboda slova. Abychom si již nemuseli dávat pozor na ústa, třeba jen v restauraci, neboť bylo hodně udavačů StB a hrozil nám vyhazov ze školy, ale i horší postih“. Kupodivu se mnou souhlasili i francouzští levičáci. Když jsme očesali jahody, přišlo na řadu další ovoce na jiné farmě a pak jsme se rozešli poznávat blíže hostitelskou zemi. Já jsem, spolu s jedním kamarádem ze školy, nejprve zamířil do Londýna. Byl jsem tam pozván Fionou - dívkou, kterou jsem předtím poznal v Innsbrucku a její rodiče nás ochotně ubytovali a hostili, ačkoliv Fiona byla opět na cestách. A teď teprve jsem začal poznávat Angličany a jejich národní specifika, byl jsem opět nadšený. Nejen jejich úžasnou pohostinností, ale i tolerancí a schopností empatie. Je třeba dodat, že stále cítili jakési provinění za zradu Československa v Mnichově 1938 a neváhali o tom s námi diskutovat.

21.srpen 1968. ŠOK. Všichni jsme vyrazili do centra Londýna v očekávání podpory tohoto skvělého demokratického národa a ten nás nezklamal. Obrovská demonstrace, dokonce multinárodní, směřovala k sídlu zastupitelů SSSR. Dnes se z různých zpravodajských programů ČT o ní dozvídám řadu podrobností a vidím poprvé od té doby i dokumentární fotografie, možná pořízené našimi estébáčky - demonstrujícími tehdy s námi. Což mi připomnělo jednu kuriozitu. Povšiml jsem si jednoho člověka, který nějak často zvedal ruku s propiskou k očím a upozornil jsem na něj kamarády. Ano, byl to agent. Dva z nás ho bafli ze stran a jeden mu tu propisku vytrhl – byl to foťák, který jsme mu okamžitě rozšlapali. Na tom je ovšem podivné to, že začal volat o pomoc, jenže RUSKY ! Takže mu přihlížející uniformovaný policista nerozuměl. Ale proč fotografoval ruský kágébák detaily obličejů českých a slovenských studentů??? A proč neuměl anglicky ani slovo "help"?

Nastala těžká doba, museli jsme se do konce prázdnin rozhodnout, jestli se vrátíme nebo zvolíme emigraci. Se svým slovenským kamarádem jsme zatím vyrazili autostopem na cestu kolem celé Anglie i Skotska. To bylo cestováníčko! Na ruksaku jsem měl nakreslenou československou vlajku s textem, že jsem český student a prosím o svezení tam a tam, kterou jsem obměňoval. Nestáli jsme nikdy snad ani půl hodiny, tolik byli řidiči zvědaví na rozhovor s námi. Když se blížil večer, tak nás automaticky pozvali na nocleh s večeří i snídaní. V jedné rodině nás dokonce ponechali samotné v domě, když museli ráno do práce. Pro nás něco neuvěřitelného. Jedna skotská rodina nás vzala na dovolenou k moři, kde nás několik dnů živila. (O čem to jsou ty vtipy o šetrných Skotech?).

Po návratu do Londýna jsem stále ještě nebyl rozhodnut. Našel jsem si bez problémů další brigádičky a navštěvoval intenzivní kurz angličtiny, kterou pro nás Angličané otevřeli. Ačkoliv nade vše miluji naše Česko a nechtěl jsem opustit rodiče a prarodiče, začal jsem se poohlížet po možnostech emigrace jen pro případ, že by došlo k nejhoršímu – tj. že by nás Rusové připojili jako další republiku k SSSR. Podobné obavy se totiž objevily i v místním tisku. Obdržel jsem pozvání od svého strýce z Austrálie, tak jsem začal jednat. Strýc mi zařídil pohovor u londýnského zástupce univerzity v Melbourne, kde jsem se podrobil orientačnímu přezkoušení mých schopností dokončit studium ve svém oboru v angličtině a byl jsem přijat ke studiu v tomto oboru, ovšem do nižšího ročníku. Také jsem začal shánět možnost odpracovat si na lodi cestu do Austrálie. Jen pro zasmání musím uvést, že jsem také dostal tip na zajímavé možnosti v tehdejší rasistické Jižní Africe a ze zvědavosti jsem na jejich konzulát zašel. A zíral jsem. Nabídli mi okamžitě cestu zdarma a obstarání zaměstnání – postačilo jim, že jsem absolvent stavební průmyslovky, (doklady jsem s sebou neměl). Navíc ihned byt a domorodou služebnou k němu, rovněž zdarma. Jen jsem musel stvrdit podpisem, že nikdy nebudu mít pohlavní styk s černoškou nebo mulatkou, jinak bych musel všechny tyto výdaje zaplatit a byt i zaměstnání opustit! Tak jsem na oko požádal o čas na rozmyšlenou a bavil se představami o tom, jak odolávám svodům půvabné domorodé ženy. (Smajlík) Vysvětluji si tu velkorysou nabídku tím, že v tam možná již vládnoucí běloši očekávali komplikace a snažili se posílit bělošskou menšinu.

Člověk míní a pánbu mění. Dostal jsem telegram, že mi umírá moje milovaná babička. Rozloučil jsem se, sbalil batoh a šel na stop, přes kanál ovšem parníkem. Osvědčeným způsobem s vlaječkou na zádech jsem rychle dorazil až do Plzně. Tam ulice liduprázdné, asi po čtyřech hodinách, ovšem bez jediné československé koruny, jsem šel na vlak. Do nemocnice až do Vrchlabí jsem za babičkou dorazil den po její smrti, Dodnes mě to bolí, ale aspoň jsem se postaral o dědečka až do jeho posledních dnů, vzali jsme si ho k sobě do Českého Krumlova. Na fakultě mi umožnili ten jeden rok dostudovat, i když jsem nastoupil poněkud opožděně, ala zato s mým cestováním byl konec. Asi jsem přetáhl nějaký termín na výjezdní doložce. Již nevím, ale nesměl jsem ani do Jugoslávie. Nikdy jsem ovšem svého rozhodnutí vrátit se do vlasti nelitoval a udělal bych to znovu. Jen mé vzpomínky na Anglii a mé anglické přátele jsou již trochu nostalgické.


Titulní obr.:     
České centrum v Londýně uspořádalo výstavu kreslených komentářů z roku 1968
https://blisty.cz/art/92047-ceske-centrum-v-londyne-usporadalo-vystavu-kreslenych-komentaru-z-roku-1968.html
Vysvětlivka k anglickému textu na židli v obrázku: Rezervováno pro kolaboranty

Závěrečný obr.: Z archivu autora
Vysvětlivka k anglickému textu: Kdo ví, co na nám budoucnost chystá? Sbohem, Anglie

ZAJÍMAVÉ UPOZORNĚNÍ !!! - pro čtenáře a čtenářky a jejich potomky, pokud ovládají angličtinu, na krátkodobý přivýdělek s výletem mezi anglické přátele.

České centrum Londýn hledá překladatele

České centrum Londýn nabízí externí stáž, při níž bude stážista pracovat z domova (z České republiky či odjinud) a která bude zaměřena na překlady textů z angličtiny do češtiny a v menší míře i z češtiny do angličtiny. Předpokládaný objem práce je cca 10 hodin týdně. Bude se jednat zejména o texty pro českou verzi webové stránky Českého centra v Londýně (ČCL) (www.czechcentre.org.uk), ale i další texty spojené s propagací akcí ČCL, které jsou v poslední třetině roku zaměřené na oslavy stého výročí založení Československa.
Nabízíme finanční odměnu a možnost návštěvy Londýna včetně proplacení letenky a zajištění ubytování na 3 noci (více informací viz níže).
Začátek stáže: říjen 2018
Ideální doba stáže jsou tři měsíce, nicméně lze se domluvit na kratší či delší formě spolupráce. Podrobnosti:
http://london.czechcentres.cz/cs/novinky/ceske-centrum-londyn-hleda-prekladatele/

Můj příběh Příběhy naší republiky
Autor: Libor Farský
Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Hašková
Zajímavý příběh. Také jsem byla v Londýně s manželem, ale až od října 68. Vše co píšeš o Angličanech je pravda. také se říkalo, že škudlilové jsou Angličani a na Skoty si to vymysleli. Také jsem cítila velkou podporu od Angličanů, styděli se za Mnichov a vzpomínali na československé letce. Velmi nezištně mi pomohla kamarádka Angličanka, když jsem se rozhodla vrátit domů a potřebovala se odstěhovat od manžela. Nebylo pro mě přijatelné moci cestovat po celém světě a nemoci domů k rodičům, tak jsem se rozhodla se vrátit.
Oldřich Čepelka
Zajímavý příběh, ač s dlouhými popisy. Zas úplně něco jiného, než zažívali ti, co byli doma a přitom ve věku kolem 20. Je vidět, že naprostá většina lidí toprožívala podobně, i když je to postihlo na různých místech Evropy. Mě doma později napadlo, že bych utekl na Západ, jenže - táta v květnu umřel, mámě bylo 59, tam jsem nikoho neměl, neznal a tady do mě nikdo nehučel, že pojedeme. Tak jsem zůstal v ČSSR.
Blanka Macháčková
Tolik nadějí a takové zklamání. Moc hezké vyprávění. Také bych se nemohla vzdát rodiny.
Zdenka Jírová
Moc dobře napsaná reportáž ze zahraničí v osudové době. Já také nabyla doma, byli jsme na dovolené v Bulharsku, ale mám úplně opačné vzpomínky, které jsem také popsala. Ty vaše jsou určitě zajímavější.
Elena Valeriánová
Liborku, děkuji.
Dana Puchalská
Libore děkuju moc a moc. Přečetla jsem to na jeden zátah. Moc zajímavý článek.
Marcela Pivcová
Libore, napsal jsi své vzpomínky zajímavě - prožil jsi osudové srpnové dny také mimo domov za hranicemi, avšak myslím, že jste po prvním šoku z nečekané situace další dny prožívali se svými kamarády klidněji než naše dívčí skupina. Byly jsme na práci v dětském táboře od německé armády a tam s námi soucítilo jen několik vojáků základní služby, kteří s námi také pracovali. Naše dny byly jen stres, obavy, co bude dál a touha dostat se v pořádku domů.
ivana kosťunová
Co člověk, to příběh- jeden zajímavější než druhý.
Marie Seitlová
Libore, velmi zajímavý příběh.
Mirek Hahn
Osudová doba, osudové rozhodnutí. Myslím, že máš vzácnou zkušennost.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.