Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád
Ilustrační foto: Pixabay

Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád

1. 2. 2022

Mám několik letitých přítelkyň, které mne v podstatě provázejí celým mým životem. S jednou nás pojí přátelství z dětství, které trvá už přes 60 let, s ostatními přes 50.

I když se naše cesty rozešly třeba už před delší dobou a osud nás každou zavál do jiných měst, víme o sobě všechno, stýkáme se a často si voláme.

A co mne vyprovokovalo k napsání tohoto článku? Asi se budete divit, ale současná nepříznivá politická situace. A to z toho důvodu, že dvě z mých přítelkyň jsou „zahraničního původu“. Jedna je Němka (dosud v Německu žije) a druhá Ruska, která se řízením osudu dostala k nám jako dítě s matkou a nevlastním otcem a já ji poznala na střední škole.

S Němkou jsem si dlouhá léta psala, adresy se tenkrát dostávaly, myslím, ve škole, abychom se pocvičili v cizím jazyku. My si psaly anglicky, protože já německý jazyk nějak nemusela. Potom jsme se několikrát setkaly jak u nás, tak v Berlíně, kde žila, a naše „korespondenční přátelství“ vydrželo dosud, takže o sobě víme. Neměla lehký život a dosud nemá, jak to tak osud  připraví,  aniž se o cokoliv zasloužíme či ať si cokoliv přejeme. Já dodneška vzpomínám, jak se u nás bála jíst kuře – u nich „doma“ je totiž informovali, že je máme jedovatá.

Druhá – Ruska – se stala mou přítelkyní taky na dlouhá léta a jako Němka ani ona neměla rozhodně lehký život. Začalo to už s jejím narozením – daleko na severu SSSR, kde se budovalo zbrusu nové město a kam sváželi pracovníky z celé země. A tak z jejího vyprávění vím, jaký pohnutý a těžký život měla i její matka a jaké to bylo, když se tam daleko na Sibiři seznámila s volyňským Čechem (jeho život by také zcela jistě vydal na román) a přijela s ním i dcerkou k nám, kde se vzali. Kamarádka tak získala dobrého tátu, který ji měl rád, toho pravého totiž nikdy nepoznala. Ovšem, bohužel, ještě než stačila dokončit střední školu, náhle zemřel. Myslím, že se na tom podepsaly jeho životní útrapy.

Rodina mé matky žila v pohraničí. Už před válkou tam její  tatínek našel práci, maminka tam za prací dojížděla, a tak se seznámili a už tam zůstali. Rodiny Čechů i Němců zde žili svorně léta. Maminčina nejlepší přítelkyně byla z dost chudé německé rodiny, která nikomu neubližovala a jejich jediným proviněním bylo, že se přihlásili k německé národnosti, nakonec ani nijak jinak nemohli. Rodina měla jedinou dcerku (podle maminčina vyprávění věčně hladovou) mezi několika bratry. A pak se v Německu díky jednomu člověku zbláznili. Když začala válka, bratři z této rodiny postupně odcházeli, několik z nich ještě jako kluci. Nikdo z nich se už nevrátil, vždycky přišlo místo něho jen strohé oznámení. Matce zbyla jen dcera, se kterou byla po válce „odsunuta“. Odcházely obě od nás do neznáma pouze s ranečkem věcí. Ze země, kde se obě narodily a jejich proviněním bylo pouze to, že muži museli poslechnout a jít do války, ať si mysleli cokoliv. Toto přátelství mé matky a její přítelkyně rovněž přežilo desetiletí. Psaly si a později, když už jsme měli telefon, si i telefonovaly. Má maminka vždycky ožila a rychle přešla z češtiny do němčiny. A když padla berlínská zeď, konečně se po letech obě opět setkaly.

Chci tím říct, že nejlepší je slyšet různé životní osudy různých lidí. Ti „obyčejní“ (a jsou nás miliony) rozhodně netouží po nějaké válce a rozčiluje je jakékoliv harašení zbraněmi. Oni jsou pochopitelně těmi, kdo na to nejvíc doplatí, i když do poslední chvíle doufají ze všech sil, že se „ti nahoře“ nějak dohodnou. Od toho tam přeci jsou - proto jsme si je přece zvolili a doufali, že budou moudří a budou moudře vládnout. Ty „obyčejné“ totiž nezajímají mocenské zájmy a hrátky velmocí. To platí i dnes, kdy se nám „za zadkem“ srocují ty největší armády světa.

můj příběh přátelství společnost
Hodnocení:
(5 b. / 35 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
16:06 .... a vůbec nezáleží na tom, zda mi to někdo přeje, nebo nepřeje :-)
Jitka Caklová
Paní Hoškové: Také vím dobře o čem mluvíte. Je však velký rozdíl slyšet, jak to bylo u příbuzných méně či více vzdálených, z vyprávění a nebo se tím "bahnem" osobně brodit. Dokud jsem o této nepříjemné etapě svého života psala na tomto portálu s pocitem sebelítosti a očekávala, že budu litována, nikam to nevedlo. Dnes vím, že sebelítost a politování druhými není cestou, ani lékem a mohu upřímně přiznat, že pokud o tom píši, nebo mluvím, je to z hrdosti, že jsem něco tak hrůzného prožila a díky tomu mě jen tak něco nesrazí na kolena. Jsem živá, zdravá, hlavně svobodná a troufám si říci, že prožívám tu nejlepší a nejkrásnější etapu svého života.
Jana Hošková
Pro paní Skopanovou: samozřejmě, že ideální by bylo, aby šel každý k volbám. Ale nejsem si, po pravdě, moc jista, jestli by to pomohlo...
Jana Hošková
Pro Zuzku: ráda jsem si přečtla tenhle příběh podobný mému. Možná, kdybyste se dali bývali dohromady... :-))
Jana Hošková
Paní Caklové: vím dobře, o čem mluvíte. Taky my v rodině jsme to zažili u příbuzných. Přišli o celé hospodářství včetně lánů, které obhospodařovali. Odvedli hospodářská zvířata. Nesli si to příkoří celý život. Naopak asi ale existovali i lidé, kteří byli nakonec rádi, že se zbavili té lopotné dřiny a dávali to celkem dobrovolně do JZD. To byl případ dalších našich příbuzných (vím to z rodokmenů a vyprávění). Ti, kdo neměli nikoho na práci, ale zůstávalo vše na nich, byli často sedření včetně žen a dětí. Neznali nic jiného než dřinu. A závěr: každá mince má dvě strany...
Olga Škopánová
Paní Prachfeldová tak to bohužel chodí, že s viníky se svezou i nevinní, proto si myslím, že dneska by každý měl jít k volbám a volit podle svého nejlepšího vědomí.
Zuzana Pivcová
Jano, zmínka o zahraničních kamarádkách ve mně samozřejmě probudila touhu napsat také o skoro celoživotním kamarádovi. V létě 1968 jsme byly od VŠ na brigádě na Rujaně v NDR, hlavně kvůli zdokonalení němčiny. Zaměstnali nás jako pomocnice v kuchyni v letním dětském táboře, který patřil armádě. Určité pomocné práce tam vykonávali i jejich vojáci základní služby. Mezi nimi postavou malý Peter, s kterým jsem se velmi spřátelila. Nerozdělil nás ani srpen 1968, protože on zásah u nás neschvaloval. V civilu pracoval u dráhy a byl z Gothy v Durynsku. V příštích letech jsme se sestrou byly u nich na návštěvě a on pak zase byl u nás. Po několika letech jsem ho při návštěvě NDR viděla ještě jednou. Stále jsme si však psali. Stejně jako já i on zůstal svobodný, byl to moc hodný kluk a na ženy měl smůlu. Patřil k těm, kteří měli obrovskou radost ze sjednocení Německa, i když se finančně neměl nijak zvlášť dobře. Ještě dnes si přejeme k vánocům a on je ten první, kdo pravidelně pošle pohled s přáním. Moc si toho vážím.
Soňa Prachfeldová
Omlouvám se paní Skopanová, ten mobil ...
Anna Potůčková
Tak toto je moc hezký článek, a měli by si jej přečíst všichni ti "nahoře" Obyčejný lid opravdu nechce a nepotřebuje žádné harašení zbraněmi a chceme žít v klidu, v harmonii a užívat si svého života, který tak rychle běží..... jako o závod.
Jitka Caklová
..... a o 3 - 5 let později se historie opakovala, jen s jinou barvou hvězd na opačné straně. Také obyčejné lidi zbavovali majetku, za neposlušnost je uvrhli do poroby, jen proto, že nesouhlasili s nástupem totalitní moci, pouze s tím rozdílem, že to byli po dlouhá léta naši spoluobčané, sousedé, někdy i příbuzní.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.