Babi, neboj, děti zvládneš! To dáš!
FOTO: Jana Mesarčová

Babi, neboj, děti zvládneš! To dáš!

30. 8. 2022

Narozením vnoučat se mnohým z nás život podbarvil svítivou září nepopsatelného štěstí a naplnění, s přijetím nové role se nabízely otázky: Jakou já budu babičkou či dědečkem? Umím si ještě hrát? Mám co vnoučátkům nabídnout?

Budou vůbec moje vnoučata o čas se mnou strávený usilovat? Budu je umět bezpečně pohlídat, usměrnit?

Když jsou vnoučátka v peřince, stačí jim zpívat, tišit je, kolébat. K ježdění s moderním kočárkem po chodnících je dostačující řidičák skupiny B, výhodou jsou ramena a drzá kuráž pro souboje s koloběžkami, k dobru je i bystrá mysl pro řešení špagátových hlavolamů v případě, že vám roztomilý pejsek uštrikuje z vodítka kolem koleček šálu. Příprava umělého mléka též není problém, nějaký ten šejkr se doma vždy najde. Toto období je tedy pro hlídací babičku/dědečka nenáročné. Stresorem může být pouze obava, že to maličké nebude klidně spát, neboť jej tyranizují bloudivé bublinky ve střevech, anebo že si ublinkne a nedopatřením vdechne kus zvratku (mohlo by se udusit), anebo že rostoucí zub právě spustí nekonečné bolestné moldánky, které se nám nepodaří zastavit.

Když se však vnoučátka rozchodí a spouštěčem k dosažení umanutého cíle je bezbřehá zvědavost, hlídání už není takovou zívačkou. Nešikovnost dítěte se snoubí s nově získanými pohybovými koordinacemi a často překvapí, tu padající čínskou vázou, jejíž střepy by asi nebyly tím správným předmětem ke hraní, tu rozlitým olejem z příslušné karafy, kterou svou neohrabaností mrňous převrhl, když se vkradl do skříňky se zásobami a dlažbu v kuchyni tak přeměnil na krásné hladce blýskavé kluziště, anebo ve vlasech vypatlanou indulonou, jejíž tubu zřejmě v domnění, že jde o šampon, dítko marným pokusem o pěnu nešikovnými ručenkami roztíralo po celé hlavě. Ke zvládnutí tohoto druhu hlídání vnoučátek je potřeba bezbřehý nadhled a trpělivost, kterým disponuje tetička Růženka, která daleko široko v naší ulici naslouchá steskům nejedné zoufalé hlídací babičky: „Růžo, představ si, jen jsem se otočila, už mi malý zdrhl s miskou jídla! ... no, kam? ... za psem! Nachytala jsem toho našeho kluka v místě, kde obvykle žere náš pes, oba si hleděli své misky, pes tak nějak přirozeně, ale malý se opičil, šel na kolena a v podporu klečmo jedl naservírovanou rajskou s kolínky psím způsobem - co ti budu povídat, rajská byla všude, kolínka ještě dál a malý byl rajsky zapatlaný jako indián z Polynésie“.

Když se vnoučátka rozmluví, to už je vyšší level, jsou z nich velcí parťáci, tedy jde o hlídání vykreslujících se individualit, které si velmi jasně a výrazně umí o své říci. Ať směrem k dosažení čehokoliv, anebo k odmítání čehokoliv. Strategie a používání různých přesvědčovacích lstí si od babičky/dědečka žádá sofistikovanost a je to někdy dosti únavné. Rodič by nežádané chování ratolesti řešil po třetím varování lepákem za ucho, ale laskavá babička/dědeček? Kdepak, u nich se nekázeň podrobí analýze způsobem rozsáhlého vysvětlování a vysvětluje se, vysvětluje se, vysvětluje se. A odměnou za to se vám dostane od rodičů poděkování: „Babi/dědo, příliš jim vše vysvětluješ, děti jsou z tebe unavené, nepoberou to!“, čímž si udělají super alibi pro svá rychlá jednání ručmo.

Docela céres při hlídání nastane, když se o slovo přihlásí velcí konkurenti (nepřátelé) hlídacích babiček/dědečků. Mám na mysli mobily, případně počítače. Souhlasíte? Jak to udělat, aby se tito konkurenti alespoň v době hlídání transformovali z pohledu vnoučat také do jejich nepřátel? Jak předcházet následným pocitům provinění, že nedopřejeme svým milovaným vnoučátkům jejich oblíbenou činnost. Rozpačitý příběh k tématu si vyslechla nám již známá tetička: „Růžo, já jsem dnes grogy. Hlídala jsem zvěř. Dnes je nic nebavilo, nic je nenadchlo, u žádné činnosti vnoučátka nevydržela, jen poletovala, jančila, vynucovala si mobil, který jsem statečně odpírala, o což mne jejich rodiče poprosili. Snažila jsem se dodržet přání rodičů a nepodrazit jejich autoritu, ale více a více jsem se dostávala do nesnází, žádný argument nefungoval, naopak, spouštěl pláč a vztek, ta zatracená placka mi vše kazila, najednou jsem byla zlou a hnusnou babkou. Snažila jsem se nejprve vyjednávat, obchodovat, posléze úklid hraček směnit za krátkou pohádku čtenou z knihy, ale to byla bláhovost. Vnoučata už zcela rozzuřená trvala na svém, chtěla si listovat jen a jen v mobilu. S přísným zamračením jsem mobil uschovala a vysvětlovala, jak to kazí očička, že je nezdravé to modré, vábivé světlo, kterým jsou z displeje ozařována, že tedy půjdeme na hřiště, a slibovala jsem jako jezinka, že maminka s tatínkem pak hru s telefonem jistě dovolí, ale bylo to o hrachu a stěně a vše končilo slzavým údolím s voláním po mámě. Ze situace jsem vybruslila „tajnou“ nabídkou oblíbené kinderčokolády, neboť pravda, láska prochází žaludkem. V mžiku byl klid, ticho, jen těkající oči. Ovšem - selhala jsem. Koupila jsem si jejich lásku za čokoládu a porušila jsem slib rodičovstvu, který spočíval v tom, abych jim nedávala sladkosti.“

„Netrap se tím piďi spiklenectvím, buď ráda, že jsi vnoučata uhlídala a že se nezabila!“, povzbudila tetička Růža roztrpčenou babičku, ačkoliv také hodnotila podání čokolády jako malé podrývání autority rodičů, a pokračovala: „určitě jsi zůstala nejdražší, laskavou, milovanou babičkou, ono teprve bude hůř! V pubertě tě vnoučata možná nepustí ani do pokoje, z vlasových kreací a mnohonásobně propíchaných uší, kérek a děr v oblečení budeš kolabovat. Povídání si s nimi se ztenčí na „čau babí/dědó“, v transu tančící výrostci hodí k tobě tak akorát otočku, aby si od tebe převzali mlsání obalené v eurové bankovce a odplachtí do víru svého snění, chichichi.“

Jó, babičkovství/dědečkovství, to bude ještě jedna velká sranda. A věřím, že bude úžasná a prospěje všem zúčastněným. Čert vezmi malé karamboly, pletichy a nepochopení se, v roli babičky/dědečka se zaslouženě budeme cítit užitečnými a milovanými. Tu báječnou roli nám prostě už nikdo neodpáře.

rodina vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jindřich Berka
Dobrý den, neměli jsme to štěstí, že jsme s vnoučaty mohli být. To nejkrásnější období, první slova, kroky jsme s nimi neprožívali. Syn od dvojčat zmizel za jinou. Neměl ani zájem nám kontakt s nimi zprostředkovat. Dnes jsou to již dvanáctileté slečny, co nás milují. Vydrželi jsme a šli jsme za svým cílem a jako v jiných situacích v životě a to se podařilo. Já mám takovou zkušenost, že na dovolené musíme vymýšlet programy, aby se přestaly dívat do mobilů. Prostě žádná nostalgie, jak to bylo za našich babiček jiné. Musíme sed holt také i novým věcem přizpůsobit. Jindra
Jitka Caklová
Když to vezmu podle sebe, tak i babičky, případně i dědečci zrají. Sice ze mě babičku moje děti udělali "až" v padesáti, přesto vidím podstatně rozdílný přístup rodičů k výchově vnuka a vnučky před 23 lety, rodičů vnuček (roční a šestileté), v současnosti, ale i o poznání jiný je po těch letech i můj přístup k jejich výchově. A nakonec, když porovnám jakým stylem jsem vychovávala svoje děti (neříkám že špatným), tak je přímo zázrak, jak prima rodiče mají moje vnoučata :-)
Eva Kopecká
Jsem babička prvního a posledního vnoučete. Dítě jsem si užila hodně, v rodině jsem jediný hlídač. Pokyny jsem žádné od dcery nedostávala, jako autoritu mě uznávala. Se mnou dítě po sobě uklízelo, peklo se mnou, chodilo na celé odpoledne ven po dětských hřištích i si se mnou četlo večer knížky. Vše, na co je maminka velice pohodlná. Neboť jak říká, dnes se žije jinak. Hm. Měla jsem úžasné prarodiče a vždycky jsem v nich měla vzor. Chtěla jsem pro své vnouče být tím, čím byli oni pro mě.
Hana Čadová
Také záleží v kolika letech se babičkou stanete. Máme v rodině babičku 38 r. dědeček 39 r. Určitě o vnoučata je větší starost než o své děti. U svých dětí jsme některé věci neviděli a nebo nechtěli vidět a u vnoučat vše vidíme. Ale jsou agentury, kde se babičky hledají a rodina si babičku hýčká.
Jana Mesarčová
ano, presne tak, oznaceni divoch by tolik neasociovalo situaci, :-))
Jiří Dostal
:-) :-) Nejhorší ze všeho jsou indiáni z Polynésie, ti vám vlezou všude a strašně rychle se množí... :-) :-)
Vladislava Dejmková
Ano, s obsahem souzním. Zkušenosti mám hodně podobné. Snad se liším jen v tom, že jsem na vnoučata občas přísnější než jejich maminka a občas zařvu nebo se neudržím a jednu jim plácnu. Podle mě to není na škodu a funguje to.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.