Irena (67 let): Ze snachy se po svatbě stala semetrika, ale syn to nevidí
Ilustrační foto: Pexels

Irena (67 let): Ze snachy se po svatbě stala semetrika, ale syn to nevidí

9. 6. 2023

Když se syn ženil, byla jsem šťastná. Bylo mu už šestatřicet, předtím pořád budoval firmu a já se bála, že se nedočkám vnoučat. Jeho vyvolená se ke mně chovala moc hezky, chodily jsme spolu do kaváren, pořád seděla u nás a já si lebedila, jak dobře si kluk vybral. Svatba idylu změnila.

Můj manžel se směje a stále opakuje pořekadlo, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Jenže já se tomu smát nedokážu. Je to náš jediný syn a mě trápí, když vidím, že se dostal do manželství, ve kterém je, jak se říká, pod pantoflem. Vím, že mnozí lidé namítnou, že mi do toho nic není, že do jejich vztahu nevidím, že je třeba spokojený nebo si vše namlouvám. Jenže to vidí i můj muž, moje sestra. Jen syn ne.

Před svatbou mi nevěsta říkala Irenko, neustále se ptala, jestli něco nepotřebuju, nosila mi zákusky, drobné dárečky. Až jsem si říkala, že to přehání, ale nikdy jsem v tom necítila faleš. Ona prostě byl typ takové té současné extrovertní veselé mladé ženy, která zvládá práci, chodí do fitka, pomáhá v jedné nadaci, o víkendech vyráží na kole, na kolečkových bruslích, stále má dobrou náladu. Líbila se mi, i když jsem si někdy říkala, že má mnohem více energie než syn. Ale nedivte se, on má svou firmu, zaměstnává několik chlapů, sám tam s nimi taky manuálně pracuje, tak je večer dost vyřízený, o víkendech si rád pospal.

Tak to skončilo. Snacha mu organizuje na každý víkend program, kromě toho rozhodla, že musejí rekonstruovat pronajatý byt. Nechápu. Odjakživa jsme brali jako samozřejmost, že budou bydlet u nás, máme velký dům, dole má syn třípokojový byt, my jsme nahoře, máme samostatný vchod. Před svatbou tam byla u něj pořád. Po svatbě oznámili, že budou bydlet jinde. Platí tam nájem, ona ale chce být tam. Když jsem se na to ptala syna, řekl, že snacha si to tak přeje a on chce, aby byla spokojená.

Když mu volám a ptám se, kdy přijde, syn na to, že se musí zeptat jí, že ona ví, jaký mají program. Ona má program na dva měsíce dopředu. Když přijdou, vidím na ní, že už by ráda byla jinde. Tak chápu, že má své zájmy, své kamarádky, že mladí chtějí užívat život spolu. Ale v kontrastu s tím, jak se chovala před svatbou, je to legrační. Ona opravdu byla extrémně kamarádská, pořád mě kontaktovala, až mi kamarádky říkaly, že to je divné. Teď se smějí a říkají, že prostě chtěla kluka sbalit, že byl dobrá partie. Svobodný, zabezpečený, pracovitý, nekouří, nepije. No tak občas si někam s kamarády vyrazil a přišel trošku veselý, ale i to skončilo. Manžel říkal, že se mezi chlapy v synově firmě povídá, že už s nimi nikam nechodí, že mu to žena zatrhla.

Když jsem se syna zeptala, jestli plánují dítě, řekl, že manželka zatím nerozhodla kdy. Řekla jsem, že přece jde o vzájemnou dohodu, tak jak to vidí on, jestli by chtěl, vždyť se mu blíží čtyřicítka a ona má taky už třicet pět. Odpověděl, že to si rozhodne ona sama.

Letos jedou dvakrát k moři. Když jsem se zeptala, jestli na to mají, řekl, že ona to tak chce. Co vím, on k moři dříve nejezdil, neměl horko rád, dával přednost horám, lesům.

Syn k nám chodí čím dál méně. Zřejmě proto, že ona si ani návštěvy u nás nepřeje.

Vím, že působím jako zahořklá žena, která se nemůže smířit s tím, že se vzdálil její rozmazlený jedináček. Ano, něco na tom je. Ale já se opravdu těšila, až se syn ožení, já mu přála fajn holku, pěkný život. Teď, když je spolu pozoruju, připadá mi jako oslík. Mlčí, má hlavu skloněnou, čeká, až on skončí. A ona pořád mluví. Neustále něco komentuje, na vše má názor. Na covid, na válku na Ukrajině, na to, co se má či nemá jíst. Když už přijdou, ona nám udělá přednášku, on mlčí a pak zase jdou.

Četla jsem hodně článků o vztazích mezi tchyněmi a snachami. Vím, že nebývají ideální, že je na nich třeba pracovat, být tolerantní. Snažím se. Mlčím. Ale občas se potřebuju někomu svěřit. Nevím, zda má někdo podobnou zkušenost. Možná je chyba ve mně, že jsem na syna moc fixovaná. Ale každá máma přece vycítí, když dítě není šťastné, spokojené. Nejvíce ze všeho nesnáším faleš, předstírání, takové to hraní si na dokonalost. Snacha se se synem neustále fotí na výletech, usmívá se, tulí se k němu, dává si k fotkám nápisy Happy family a podobné, pak to zveřejňuje na sociálních sítích. Připadá mi to falešné a mrzí mě, že jsem ji prohlédla až pozdě. I když, stejně by se nic nezměnilo, i kdybych na to syna upozornila dříve. Kdo by věřil mámě, když je zamilovaný?

Tak teď s manželem sedím sami v našem velkém baráku a jen doufáme, že jestli se dočkáme vnoučat, snacha jim dovolí k nám chodit.

 

Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.

 

Můj příběh rodina
Hodnocení:
(4.9 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Pokud vím toto je portál k vyslovení jakéhokoliv názoru, na jakoukoliv situaci, z různých úhlů pohledu. Faktem je, jak vidno, že "Sytý hladového, zřídka kdy pochopí". Na mě může reagovat kdokoliv, i s rozdílným názorem, stejně jako jste zareagovala Vy mě. Říká se tomu diskuze.
Hana Švejnohová
Vysvětlovat vám, paní Caklová, že být matkou jediného syna, nikoli dítěte, bylo myšleno jako diagnóza, s trochou nadsázky i sebereflexe - to by bylo asi zbytečné, viďte? Vy máte neskutečný dar uchopit jakoukoli myšlenku, téma, cokoli chcete, za ten opačný konec. To k vám zkrátka patří a jestli vás můžu poprosit, už na mě nereagujte. Děkuji.
Jitka Caklová
Myslím si co chci a Vy si paní Švejnohová myslíte, že matka například dvou, tří, nebo čtyř dětí nemá srdce, že by se pro každé své dítě neobětovala? Nebo si snad myslíte, když se jednomu z dětí nedaří, že máma trpí méně, než máma jedináčka? Nejsem závislá, ani závistivá a ke štěstí mi stačí vlastní dobrý pocit, že jsem pro své děti udělala, co bylo v mých silách a řekla bych, že někdy méně, znamená více. V případě "uhrabávání cestičky" dětem, obzvláště. Věřte, že náhoda neexistuje a ze ♥ Vám přeji brzké uzdravení.
Hana Švejnohová
Ireno, ještě něco... Ať si o tom myslí kdo chce, co chce, matky jediných synů (a žádných mamánků!!!) jsou samostatná kategorie matek, pro které přát jim opravdu z hloubi srdce krásný a láskyplný vztah s jejich partnerkou, bez sebemenší pachuti lítosti nebo dokonce závisti, je prostě oběť. A která matka by se pro svého jediného syna neobětovala... Ale když se naučíme cítit bezvýhradné štěstí při pohledu na jejich společné fotky z dovolené, kdy z nich láska přímo tryská i po patnácti letech manželství, je to úžasně osvobozující, věřte mi. Právě mi jich pár poslali do nemocnice... A že své štěstí se mnou chtějí sdílet, musím ocenit, a ne žárlit! Ale protože mě znají a po všech zkušenostech si už můžeme dovolit i trochu zažertovat, odpověděla jsem jim : "Kochám se...vroucně přeju... a tiše závidím." A k tomu jsem jim na oplátku poslala video mého kolene, jak se už pěkně ohýbá na motodlaze... :-)
Jana Šenbergerová
Vždy si ráda přečtu, jaké starosti mají jiní lidé. Pak mi ty moje připadají menší.
Jitka Caklová
Jeden "vtip" se možná hodí: "Synku ty jsi bledý! I jsi zhubnul!" - "Mami přestaň!!" Jsem ženatý teprve dva týdny!"
Jitka Caklová
Paní Ireno, líbí se mi Váš přístup, jak k pozitivním, ale ještě více k negativním reakcím. Osobně jsem si dlouho neuvědomovala, že negativní reakce mají pro mě větší přínos, než ty pozitivní. Osobní závislost (berlička pro vlastní spokojenost) je velice zrádná a když se zlomí, velice to bolí. ♥
Irena Stejskalová
Dobrý den, překvapilo mě tolik reakcí a jsem za ně ráda. Děkuji za ty pozitivní i ty negativní. Vím, že jsem udělala sama spostu chyb, snažím se je uvědomovat a napravovat. Ale úplně se vším se prostě smířit neumím.
Hana Rypáčková
Znám to od kamarádek, jak se žije v dvou a více generačních domech. Nakonec tam zůstaly samy. Naše děti se rozletěly a žijí s partnery nezávisle na nás spokojeně. Jsem už sama a u nich jsem jen na návštěvě , sice jako doma, ale opečovávána a uvědomuji si, že snachy jsou pro syny a zeťáci pro dcery to, co jsme si byli my s manželem. Asi mít jedináčka, třeba bych na něm taky visela...
Jana Jurečková
Já jsem s manželem 29 let. Moje matka ho celou dobu oslovuje pane Jurečko. Nikdy mu neřekla jménem. On to těžce nese, ale je dobrák od kosti a nedá to na sobě znát. Já v hloubi duše vím, že ho nemá ráda, ale je mi to jedno. My jsme spokojení, daří se nám a to je asi tak vše.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.