Byla jsem v ústavu. Tři roky.
Ilustrační foto: Pixabay

Byla jsem v ústavu. Tři roky.

25. 8. 2023

Každý máme třináctou komnatu. Temnou minulost. Tajemství. Jdu se svou kůží na trh a přiznávám se užaslým čtenářům. Ano, byla jsem tři roky v ústavu.

Ústav měl sídlo, podržte se, přímo v centru matičky Prahy pod Domem potravin na Václavském náměstí! Jmenoval se Školský ústav umělecké výroby a spolu se mnou ho navštěvovalo hejno holek a bohužel žádný kluk.

O ústavu jsem se dozvěděla na kurzu kreslení na Žižkově. Tam mi kamarádka sdělila, že se do něj chystá vstoupit, jelikož nastal ten správný čas a přijímají nové studentky. To se stalo vždycky jednou za tři roky, když předchozí běh skončil. Jednalo se o nástavbové studium po maturitě, a bylo to správné místo pro ty, které nevzali na AVU nebo UMPRUM. Na tuhle školu  brali bez ohledu na politický škraloup. Ústav totiž spadal pod ministerstvo kultury a ne pod ministerstvo školství. No a tak jsem se v září roku 1976 ocitla v ústavu. Byly to výjimečné tři roky, v nichž jsem se naučila tkát, paličkovat, vyšívat a navrhovat, taky jsem se stihla vdát a narodila se mi dcera. Ta přišla na svět o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem, a od října jsem bez problémů chodila do ústavu i s kočárkem. Ve třetím ročníku jsem dokonce začala externě pracovat v Československé televizi jako malířka pozadí a ještě jsem stačila vytvořit a obhájit klauzurní práci - tkaný koberec - a složit závěrečné zkoušky. To víte, v ústavu je to vždycky maličko postavené na hlavu.

Pravda, vzala jsem to trochu hákem, ale v té době to bylo jiné než teď. Nemohli jsme studovat, nemohli jsme cestovat, nemohli jsme svobodně dýchat. Mohli jsme se vdávat a ženit, množit se a brát si novomanželskou půjčku. Sny o životě ve svobodě jsme si mohli nechat zajít. Ústav kupodivu poskytoval největší možnou svobodu v té době. Bylo to krásných pár let, kdy jsme si mohly malovat, tkát a paličkovat a nikdo nás neotravoval nechutnými předměty jako byly na střední škole. Měly jsme jen dějiny umění, technologii a odbornou ruštinu. Výuka ruštiny spočívala v tom, že k nám první hodinu přišla krásná Ruska, která nám lámanou češtinou oznámila, že pochází ze Sibiře. Aby se odtamtud dostala, provdala se do Moskvy, tam si nabrnkla českého studenta a znovu se provdala do Prahy. Teď že má v úmyslu v nejbližších dnech rozvod a posléze sňatek se západním Němcem. No a ze západního Německa že to už bude krůček k vysněné Americe. Pak jsme se dohodly, která z nás chce mocí mermo jedničku z odborné ruštiny, a které stačí dvojka. Ruska si to pečlivě zaznamenala a od té doby jsme ji neviděly.

V ústavu vládl velmi sympatický režim, tvůrčí atmosféra a naše profesorky a profesoři byli ze stejného těsta jako my studentky. Prostě jsme tak trochu nezapadali do školních škatulek. Já jsem měla nejradši hodiny kreslení, figuru a navrhování. Pak jsem si taky oblíbila tkaní. Paličkování, šitou krajku a vyšívání jsem ráda neměla. Bylo to na můj vkus moc titěrné a na rozdíl od svých spolužaček jsem své práce tvořila ve Stromovce, zatímco mi dítko v kočárku spalo. Měla jsem vždycky pocit, že můj výtvor je perfektní, ale ten mě opustil v momentě, kdy jsem výrobek  přinesla do školy a položila ho vedle naprosto dokonalých výtvorů ostatních studentek. Můj byl co do kvality vždycky o několik tříd níž. V naší třídě nás bylo dvanáct holek a ještě dlouho jsme se po skončení studia scházely.

Je to už dávno, ale dodnes na svoje studia ráda vzpomínám, obzvlášť, když jsem zjistila, že ve smíšeném sboru Gaudium Praha mám spolužačku. Kamarádka Věra ze sboru byla totiž v ústavu tři roky přede mnou a měla stejný osud. Na vysokou ji nevzali a v ústavu studovala i s dítkem, jen s tím rozdílem, že to její dítko byl kluk.

Vidíte, svět je malý a všichni jednou skončíme buď v ústavu, nebo ve smíšeném sboru, a tak to má být. Tak je to správné.

hobby Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mirka Nulíčková
Dostávám se ke čtení se zpožděním a ač si myslím, že o Tobě už vím hodně - vždycky mě něčím (mile) překvapíš. Zato spojení "malířka pozadí" mě tutově dostane pokaždé, ačkoliv ho znám dlouho (a přesně a detailně :-).
zuzana šišková
Milá paní Zuzano, hezký střípek do mozaiky časů minulých a díky za něj. Asi by se mi líbilo studovat ve Školském ústavu umělecké výroby. Musel mít zvláštní punc jedinečnosti ve všech směrech. Málo kdo pochopí, že právě jedinečnost, jinakost je právě to, co "člověka tvořivého" posouvá. Dávají mu jiné úhly pohledu, které ukazují směr v rozhodování co chci a co už nechci. Jen jak je vidět i z dnešních reakcí, jinakost není oblíbená ani dnes.
Soňa Prachfeldová
Být u nás v ústavu pro padlé dívky, by pro vás bylo horší. Tenhle byl procházka růžovou zahradou a určitě jste se v některých věcech zdokonalila. A pak jako, když to č,lověk najde.
Lenka Kočandrlová
Za našeho mládí jsme neměli skoro žádné informace ani o typech škol v jiných krajích,jen to,co bylo v našem městě a dost.Po gymplu jsem nechtěla jít na VŠ, tak se ke mně dostal seznam nástaveb.Nakonec jsem si vybrala hornickou průmyslovku,kde se vyučovala geodézie,což jsem to slovo a jeho význam do té doby neznala. Ale byly to krásné dva roky.O tom vašem Ústavu jsem četla nějaké zmínky někde v časopise nebo v knize. Jeden náš profesor na gymnáziu vždycky mluvil o naší škole jako o ústavu a my se tomu moc smáli a říkali jsme si chovanci ústavu (doplň : pro duševně postižené....).
Zuzana Zajícová
Paní Valeriánová, omlouvat se nemusíte a Váš názor Vám rozhodně neberu. Zdržovat komentáře se taky nemusíte, každá jsme jiná, a tak to je správně.
Elena Valeriánová
Paní Zajícová, omlouvám se, určitě jsem Vám nechtěla radit, to bych si nedovolila. Nevěděla jsem však, že nesmím napsat svůj názor, ale mám pouze přidat kladné hodnocení. Příště se zdržím komentáře.
Jaromír Šiša
Moc hezky a vtipně popsaná etapa života. Já jsem zase studoval v ústavu Odporné učiliště železniční...teda pardon...Odborné...:-)
Helena Přibilová
Po maturitě na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově jsem uvažovala o dalším studiu, ovšem zmíněná škola dávala doporučení pouze ke studiu na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Ta mě však příliš nelákala. Škoda že jsem v té době nevěděla o Školském ústavu umělecké výroby. Studium na této škole by mě jistě velmi bavilo.
Lenka Krepčíková
Mne článek velmi pobavil :-) A taky mne udivilo, jaké byly možnosti dalšího studia. Věděli jsme tehdy velmi málo o pomaturitním studiu. škoda.
Zuzana Zajícová
Obrázek doplnila redakce i60 a mně se líbí. Příště dodám svoji fotku :-) A pokud se týká gradace, tak píšu jak umím, a titulek se mi jeví jako celkem zdařilé lákadlo k přečtení dalšího textu. Já čtu články ostatních, ale nenapadlo by mě se vytýkat někomu takové malichernosti, jako je název, použití některých výrazů, nebo gradování textu. Když se mi něco líbí, moc ráda pochválím, ale radit, jak má kdo psát, to ne... prostě píšu jak umím a ostatní psavci taky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.