Povídka: Zvíře v nás
Ilustrační foto: Pixabay

Povídka: Zvíře v nás

14. 1. 2024

Stalo se to ve středu odpoledne, těsně před Vánoci. Alžběta se při úklidu předklonila, a už se nenarovnala. Po chvíli se jí podařilo vyručkovat po zdi do jakéhosi polostoje, typu „uctivý služebníček,“ ale nebyla to žádná slast.

Bolest jí vystřelovala z beder po vnější straně stehna, přes koleno a lýtko, až do konečků prstů levé nohy.

„Sakra. To se mi musí stát zrovna, když je největší blázinec. Tohle samo nepřejde. Musím k Doktorovi. Snad ho ukecám a vezme mě bez objednání.“

Naštěstí na sobě měla džíny, tak si jen opatrně oblékla bundu a vzala kabelku, do které dala tentokrát opravdu jen to nejnutnější: mobil, klíče, peněženku s doklady a krabičku višní v čokoládě. Problém nastal s obouváním, takže se nakonec rozhodla, že pojede v pantoflích.

Po namrzlém chodníku se došourala k autu, do kterého se za tichého klení velmi, ale opravdu velmi opatrně nasoukala. Ještě, že má automat, a k řízení levou nohu nepotřebuje. Dojela na nedalekou světelnou křižovatku a zastavila na červenou.

Při čekání si vzpomněla, jak si ještě před pár měsíci neuměla představit, že se vzdá manuálního řazení a nechápala, jak se bude rozjíždět do kopce bez ruční brzdy. Nakonec se nechala ukecat a do automatu šla. Pokrok nezastavíš. Ale z autosalonu jí nový vůz musel přivézt Syn až před dům. Teprve tam si sama sedla za volant a poprvé objela blok. Vrátila se naprosto nadšená a najednou jí nebylo jasné, čeho se tak bála. „Asi stárnu, když panikařím z nových věcí,“ pomyslela si tenkrát.

Jakmile padla na semaforu zelená, rychle se vrátila od vzpomínek zpět do reality, protože před ní stojící auto se ne a ne rozjet. Jak to tak za volantem bývá, probudilo se v ní její horší Já, takové to někde v hloubi duše ukryté, zuby cenící Zvíře: „Kruci, tak pohni! Co tam děláš? Chrápeš nebo hledáš volant?“ Aby ješitnost Zvířete víc nakrmila, dvakrát dlouze zatroubila. A jelikož měla bolesti, spěchala a byla v autě sama, samozřejmě k tomu přidala i několik nadávek a oslovení nepříliš vhodných pro dámu. Nakonec se jí ještě na poslední chvíli podařilo procpat se křižovatkou na oranžovou.

Do ordinace dorazila až půl hodiny před zavíračkou. V recepci se na ní Sestra koukala dost kysele, ale poté, co jí Alžběta podala dárek a řekla: „Sestři, oslaďte si život, jste moje jediná naděje, jinak už na jaře nezaseju,“ nakonec roztála a vzala si od ní i kartičku pojišťovny.

Nicméně Doktor byl v dobrém rozmaru i bez bonbónů a celkem ochotně se začal Alžbětě věnovat. Ani mu nemusela nic vysvětlovat, na první pohled mu bylo jasné, o co jde. A když viděl, že má bolestí slzy v očích, řekl vlídně:

„Odložte si bundu a položte se na břicho.“

Vynervovaná Alžběta trošku zazmatkovala a lehla si na záda. Okamžitě si svou chybu uvědomila a přetočila se. Bohužel si toho ale Doktor všimnul.

„Výborně,“ zajásal, „dala jste to hned na druhý pokus! To v tomhle věku není vůbec špatný.“

Pak pedálem vypumpoval lehátko nahoru a začal „pracovat“. Za pomoci různých mučících chvatů dostal záda do původní správné polohy, pak Alžbětě píchl injekci a evidentně v dobrém rozmaru řekl:

„Hotovo. Můžete se jít oblékat. Radujte se, veselte se, slavte! Minimálně na letošní Vánoce si můžete začít objednávat drahé dárky.“

Přitom ale zapomněl sundat lůžko dolů. Alžběta z něho musela seskočit.

„Jako Sokolka,“ zasmál se uznale.

I Alžběta se už usmívala. Nejcennější vánoční dárek jí dal sice Doktor, ale v hlavě se jí začínala bleskově honit spousta marnivých nápadů, o co by si tak ještě honem mohla napsat Ježíškovi. Moc dobře totiž slyšela to Doktorovo slůvko minimálně, a proto věděla, že má nejen tyhle Vánoce, ale nejspíš i ty příští, v suchu.

Po cestě domů se Zvíře v ní pomalu začalo měnit v Beránka a ona vlídně kynula na přechodech chodcům a shovívavě a v klidu čekala, až se na křižovatce před ní pomalu rozjede zase nějaký ten zpomalený řidič s manuální převodovkou.

 

 

 

 

 

povídka
Hodnocení:
(5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Alenko, hezké vyprávění a má to švih.
Ludmila Černá
Jé, jak já Alžbětě rozumím. To obouvání...A to zvíře? No, naštěstí jen občas a jen když jedu sama. Ale když mi z vedlejší vyjel náklaďák naložený kládama a vezla jsem vnučky, to jsem i gestikulovala. Aby tedy věděl, co si o něm myslím. Naštěstí jsem jela pomalu a stihla zastavit. Kdybych nestihla a děvčatům se něco stalo, to by ze mně byla asi lítá saň.
Eliška Murasová
Aleno, zrovna se trápím s bolestí zad. Rozesmála jste mě svým skvělým vyprávěním, díky :-)
Alena Velková
Pane Dvořáku, děkuji za názor...já nezpochybňuju, že se jedná o typicky lidské chování, proto tam píšu "...probudilo se v ní její horší Já..."
Petr Dvořák
Nesvádějte typicky lidské vlastnosti a typicky lidské chování na jakési "zvíře v nás". Je to klišé.
Elena Valeriánová
U mě se to Zvíře probudí, když za dveřmi vidím policejní hlídku našeho domu, sousedku od naproti. Vždy si něco najde, co jsem udělala - neudělala a začne na mě řvát. Stokrát si říkám, že má reakce bude klidná a pak to bouchne někde v hlavě jako piliny v piliňáku. A vždy si najde někoho, koho musí usměrňovat, napomínat. Zřejmě má na to nějakou školu (chodila do Zvláštní školy pro zvlášť "nadané" děti.) Svěží článek, čtivý.
Libuše Křapová
To zvíře znám také. Projevuje se u mne také v autě, ani mě zrovna nemusí bolet v zádech. Naposledy se probudilo a mým hlasem komentovalo řidiče, jež jel padesátkou po silnici před námi. Jindra proto začal předjíždět. Když jsme byli v jeho úrovni,dotyčný podstatně zrychlil. Dívala jsem se na něj. Starší pán s čepicí, jedna ruka na volantu, druhou něco upravoval pod volantem, hlava natočená tím směrem. Zřejmě o nás vůbec nevěděl, a jak se mírně předklonil, přišlápl automaticky plyn. A zrovna v té chvíli se na obzoru na kopci objevilo auto v protisměru. Naštěstí je můj osobní řidič velmi opatrný a předvídavý, takže jsme měli dostatečnou dobu na to předjetí, ale nepříjemné to bylo. Předjeli jsme - a to auto se opět vrátilo k původní šnečí rychlosti. Mé zvíře bylo v v té chvíli hodně neslušné.
Alena Velková
Děkuji za milé komentáře.
Vladislava Dejmková
Krásně napsané, má to vtip a lehkost vánku.
Jana Kollinová
Hezky napsané. Jsem přesvědčená o tom, že každý jedinec má v sobě geneticky zakódovaného predátora.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.