Invaze vojsk Varšavské smlouvy
ukončila reformní Pražské jaro

Invaze vojsk Varšavské smlouvy
ukončila reformní Pražské jaro

20. 8. 2013

Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády pěti států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších místních státních orgánů vpadly na území státu. Invaze armád Varšavské smlouvy tak zastavila Pražské jaro – pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou tváří". V Československu poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989.

Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Polska. Tato "internacionální pomoc", zdůvodněná obavami z "kontrarevoluce" a "odklonu Československa ze socialistické cesty", ukončila zhruba půlroční pokus vládnoucí komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem o opatrné reformy.

Ty se ale komunistům postupně vymykaly z rukou. V atmosféře celkového uvolnění rychle obnovovaly činnost organizace a církve (mj. legionáři, Sokol, Junák, nekomunistický odboj z druhé světové války) a vznikaly nové protikomunisticky orientované organizace (KAN, K 231). Byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistických represí z 50. let. Takový vývoj však narazil na tvrdý odpor Kremlu.

108 obětí na životech

A tak oné srpnové noci 1968 vstoupilo na území Československa v prvním sledu zhruba 100 tisíc vojáků s 2300 tanky a 700 letadly. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 mužů a 6000 tanků.

Zatímco vojáci Maďarska, NDR, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl legalizován v říjnu 1968 Národním shromážděním smlouvou o jejich dočasném pobytu, který se nakonec protáhl na 23 let. Poslední sovětský voják, velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, opustil české území až 27. června 1991.

Již první den okupace bylo zabito 58 československých občanů včetně osmileté dívky. Nejvíce obětí bylo v Praze – 22, z toho 17 v okolí budovy rozhlasu na Vinohradech. V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 celkem 108 lidí.

Protesty na celém světě

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyvolala demonstrace na Západě, ve východním bloku byly protesty sporadické. Velmi silný byl odpor v Polsku, kde se 8. září 1968 na protest proti invazi zapálil během dožínek před vládní tribunou Ryszard Siwiec. Stejný druh protestu zvolil v dubnu 1969, tři měsíce po smrti Jana Palacha, i mladý Lotyš Ilja Rips, který pokus o sebevraždu přežil.

Znepokojení vyvolala invaze mezi státy východní Evropy, které se vpádu neúčastnily. Jugoslávie Josipa Broze Tita například vybudovala nový systém jednotné územní obrany, Rumunsko velkého kritika invaze Nicolae Ceaušeska vytvořilo národní gardy na obranu suverenity a Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.

Na Západě okupaci zavrhly vedle pravicových stran například i komunistické strany Itálie, Francie a Finska. USA vydaly prohlášení odsuzující agresi jako porušení Charty OSN. Na výzvu amerického prezidenta Lyndona Johnsona ke stažení sovětských vojsk z Československa reagovala Moskva požadavkem na stažení amerických vojsk z Vietnamu.

Normalizace začíná

Invaze do Československa v srpnu 1968 byla jen částí plánu na potlačení Pražského jara. Druhou částí mělo být ovládnutí orgánů státní moci. Hned v noci 20. srpna bylo několik vedoucích politiků (Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček) odvezeno mimo území ČSSR. Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat kolaborantskou vládu.

Za této situace Kreml souhlasil se Svobodovou nabídkou, že přijede jednat do Moskvy výměnou za návrat internovaných politiků. Tamní jednání se však odehrávala pod diktátem Sovětů a výsledný protokol z 26. srpna 1968 byl v podstatě kapitulací. Podepsalo jej 19 vrcholných politiků Československa, nepodepsal jediný – předseda Národní fronty František Kriegel.

A začalo období těžké normalizace.

1968 normalizace
Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Gálová
Dávno nejsem mladá. Ale dnes je mi to taky už opravdu jedno. Správnost vstupu posoudit neumím. Vím pouze, že možné je všechno. Možná by opravdu byla válka...
Zuzana Pivcová
Já jsem byla v NDR (psala jsem o tom loni ve vyprávění Mělo to být super léto) jako pomocnice v kuchyni ve vojenském pionýrském táboře v Proře. Dovědět se o okupaci tam bylo taky děsné. Myslely jsme, že je válka. Daly se tam chytnout západní i východní stanice. Reakce "enderáků" byly různé. Oficíři pro, záklaďáci proti. Pak nás eskortovali s ostatními Čechy z Baltu na hranice. Když jsme přijely domů, už bylo po hlavních střetech a začátek konce "jara". Na to se nedá zapomenout už nikdy. Mladým je to dnes bohužel už jedno.
Olga Gálová
Asi do dnešního dne jsem tu dobu nepochopila. Všichni poslouchali rozhlas. Všichni zmatkovali. Nakupovali potraviny. Plakali. Čekali válku... Proč to bylo? To nám zatím nikdo neřekl.
Zdeněk Horenský
Byl jsem tehdy sám doma, měl jsem prázdniny. O okupaci jsem se dověděl snad jako poslední z ČSSR, od sousedky u dveří, když na mě dlouho zvonila. Rodiče byli na návštěvě u příbuzných v Rakousku, hranice pak okupanti uzavřeli a domů se dostali až za několik dní prvním vlakem vypraveným z Vídně do Břeclavi. Otec se znal s tehdejším ministrem zahraničí a ještě lépe s jedním z jeho tajemníků. Ten je měl odvézt zpět domů autem. Přijel je však ve Vídni informovat o změněné situaci (otec stále radio u ucha a nažhavený telefon na československý konzulát) a o tom, že odlétají s ministrem Hájkem na zasedání OSN oficiálně protestovat proti okupaci. A my jako mladí kluci neoficiálně protestovali doma, natáčeli vysílání TV dokud vysílala, pak rozhlasové vysílání na magneťák, zpívali protestsongy a spálili sovětské praporky, které se na různá komunistická výročí vyvěšovaly do oken. (V době normalizace se musely znovu šít z červených trenýrek a my dostali vynadáno). Rok nato 21.srpna 1969 nás v Brně zmasakrovali čeští milicionáři, štěstí, že jsme vyvázli jen s malými šrámy a nebyli vyhozeni ze školy (někteří). Takové bylo naše "pražské jaro". Ministr Hájek byl záhy odvolán z funkce, jeho tajemník ještě v brzké době stihl odletět znovu do USA a už se nevrátil.
Zdena Proboštová
Tehdy jsmě měli přes rok starou dceru, bydleli jsme s manželem na hájence v západních Čechách, a jak je z hájenky vidět, můj muž byl lesní technik a nimrod. To ráno 21. srpna jsem jako vždy vstvávala v pět ráno jako první z rodiny, abych připravila snídani a svačiny pro nás oba a pak budila rodinné příslušníky. Tehdy se dělalo od šesti, po cestě do práce jsem předávala holku paní na hlídání. Vždycky když jsem se rozespalá dopotácela do kuchyně, první co bylo, pustila jsem rádio a dala se do práce. Jenže ten den normálně naladěná stanice nevysílala v tu chvíli nic jiného než znělku, takové to blm blm, ze Smetanovy Vltavy. Když už se mi to nezdálo, začala jsem hledat něco jiného, ale ani tam žádný úspěch. Po chvíli se ozval z rádia hlas, který smutně hlásal obsazení Československa vojsky varšavské smlouvy. Zkoprněla jsem a první co bylo letěla jsem do ložnice a vzbudila muže, proboha vstávej, obsadili nás rusáci, hlásí to v rádiu, nebo mám halucinace. Vyskočil jako fretka a už jsme seděli u rádia oba, když se zpráva opakovala, najednou můj vždy klidný a vyrovnaný muž vyletěl z kuchyně do komory, kde měl svůj myslivecký arzenál (brokovnici a kulobrok) a jal se s nadávkami a slzami v očích ládovat do tašky náboje všeho druhu a z obalů vyndávat zbraně, s poznámkou, to si nenecháme líbit, bude válka. V tu ránu mě polilo horko a matka zvítězila nad vlastenkou, a zbraně zůstaly tam kde byly uloženy. Netrvalo dlouho a všechny lesy v okolí byly obsazeny spojeneckými vojsky, je to kousek od západní hranice a dál do vnitrozemí - demarkační čára v Rokycanech. Na výzvy z rozhlasu jsme na hospodářství Státních statků (pracovala jsem tam jako účetní), naskákali na traktory a spolu s cestáři začali odstraňovat směrové značky a označení vesnic, abychom vojákům ztížili orientaci. Nebylo to nic radostného, když kolem dvora projížděly nákladní auta a transportéry s namířenými zbraněmi na nás, ani jsme se nepohnuli, jen jsme zírali a vzteky brečeli. Po několika dnech se vrátil manžel z práce a byl na mrtvici. Ti vojáci vůbec nevěděli kde jsou, přijeli nás osvobodit, protože nás napadli západní imperialisti. Tehdy všichni dolovali ruštinu, aby se domluvili a uvedli věci na pravou míru. Zpočátku obyčejní vojáci mohli s lesníkama mluvit, jenže později už to měli zakázané, to už věděli – jenže rozkaz je rozkaz. Nefungovalo jim zásobování, ti kluci měli hlad a žízeň, pili vodu z potoka a lovili v lese zvěř. Naše město bylo posádkové město, když kasárna chtěli Rusové obsadit, všude v oknech byly pytle s pískem a ozbrojení vojáci, ale to netrvalo dlouho a všechno se zase dostalo do normálu, ale velice rychle zase ze západní hranice zmizeli. Je to už víc jak 40 let, ale dodneška si pamatuju, jaká to byla makačka vyviklat a porazit rozcestníky a označení vesnic, pak přijeli cestáři na kozím dechu, vytáhli klíč a cedule bez nejmenší námahy odšroubovali a naložili je nám na valník.
Soňa Prachfeldová
To byly krušné doby, moje osobní pocity byly slzy, hněv, strach o nás všechny, naprostá bezmocnost vůči totalitní odporné moci a všude podlízaví rozkazující partajníci, ne toto už nikdy !
Jana Šenbergerová
Tu noc si velmi dobře pamatuji. Už večer divně vyli psi. Když nás kolem páté ráno táta probudil a oznámil, že nás obsazují Rusové, pochopila jsem, proč večer psi tak vyli. Slyšeli to, co my ještě ne. Za polskou hranicí se k nám blížily tanky. Ráno "obtékaly" naše město ze dvou stran...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.